Úvod Magazín Stoikové

Stoikové

Stoický klid a mírnost sluší největším mudrcům a úctyhodným lidem nejvyšších kvalit. Má své jméno od „stoá poikilé“ – barevné sloupové chodby v Athénách, kde debatovali antičtí učenci a filozofové – a přeneseně se tak nazval nejvýznamnější a nejvlivnější systém pozdního období antické kultury, kdy více než umění a náboženství se duchovní páteří společnosti stala právě filozofie.

Stoikové působili od 3. st. př. n. l. v Athénách a po pět set let výrazně ovlivňovali životní názor značné části lidstva našeho kontinentu. Zakladatelem stoické filozofické školy byl Zénón z Kítia, zvaný Zénón Stoik.

Stoikové dělili filozofii na logiku, fyziku a etiku, ale ve všech disciplínách zdůrazňovali praxi. Těžiště stoické filozofie je v její etice, morálce. Stoici srovnávali vzájemný poměr jednotlivých částí filozofie takto: logika je skořápka, fyzika je bílek a morálka žloutek, nejdůležitější část vajíčka.

V logice navazují stoikové na aristotelskou elementární logiku a na kynický senzualismus. Snažili se zavést „kriterion pravdy“: souhlas ducha je nutný, aby tvrzení nebylo „bludným míněním“. Ve fyzice neoddělují ducha od hmoty. Co nemá podstatu hmotnou, nemůže podle stoiků ani existovat. Proto Bůh jako světová substance je povahy hmotné (je zván „neuma“ – oživující oheň) a je to vše pronikající „rozum“ (logos). Také duše lidská je hmotná. Stoikové tak odmítli „boha nadzemského“ známého z učení Platonova a Aristotelova, ale nezavrhli ho: na zemi ho prozrazuje celková účelnost všeho dění. Život v souladu s přírodou a rozumem je život v souladu s Bohem. Žít takto je povinnost uložená moudrým.

Důležitá je velice přísná morálka, která ale nelpí na statcích světských. Mudrc považuje „ctnost“, jež je totožná s „rozumností“, za cíl lidského jednání; vše ostatní, i slast plynoucí ze ctnosti, je lhostejné. Vše se „točí“ kolem jediného imperativu – žij ctnostně! To znamená rozumnost, uměřenost, spravedlnost a statečnost. Ctnost je zároveň úplná svoboda a nezávislost na vnějších věcech; jeví se v naprostém vnitřním klidu.

Stoici byli deterministé – vše je spojeno s nejvyšším; všechno vnější se děje nutně, příčinně. Srovnávali člověka se psem, který je zapřažen k vozíku a připadá si svobodný, dokud běží, jak má, ale je nucen jít proti své vůli nebo je dokonce vlečen, když se nechce přizpůsobit pohybu svého vozu.

Stoici také zavedli pojem „práva přirozeného“, jež příroda vštípila všem živočichům. Zásadou, že „svět je společnou vlastí všech lidí“, popřeli světovládu jednoho národa a připravovali tak i kosmopolitickou obec křesťanskou.

Byli první, kdo hlásali, že všichni lidé jsou děti společného boha, podléhají stejným zákonům, a jsou si proto rovni.

Ideálem stoy je klidný mudrc žijící mravně, v souladu s přírodou. Jen on může dosáhnout blaženosti.

Epiktetos:

  • „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“
  • „Nepřemožitelný můžeš být, nepustíš-li se do žádného zápasu, v němž zvítězit není ve tvé moci.“
  • „Nikdy o ničem neříkej: ztratil jsem, nýbrž vrátil jsem.“
  • „Řeknou-li ti, že o tobě někdo špatně mluví, nehaj se, nýbrž odpověz: Takže nevěděl o ostatních mých chybách, jinak by nebyl mluvil jen o těchto.“

Seneca:

  • „Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“
  • „Lidštější je životu se vysmívat než nad ním bědovat.“
  • „…chápej se každé hodiny! Dosáhneš toho, že budeš méně závislý na zítřku, uchopíš-li do rukou dnešek.“
  • „Na všechen způsob budiž duše odvrácena ode všeho vnějšího a pohřížena v sebe: sobě ať důvěřuje, v sobě se raduje…“
  • „Žít znamená bojovat!“

Marcus Aurelius:

  • „Měj na paměti úhrn jsoucna, jehož jsi pramalý podílník, a úhrn času, z něhož je ti vyměřena kratinká a nepatrná píď i osud: kolikrát jeho zlomek je tvůj život?“
  • „Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě!“

Archiv, časopis Krásná 2010

Pel-mel
Givenchy Děda Toník a bábi Andulka (2. díl)