Přežitek, nebo tradice? (1. díl)

Přežitek, nebo tradice? (1. díl)

Přežitek, nebo tradice? (1. díl)

KORIDA, TORERO, PIKADOR, MATADOR…slova vyvolávají představy šílících tribun, jezdců na koních, odvážných mužů s muletou a kordem, rozběsněného zvířete a a tmosféry prostoupené pachem potu a krve. Fenomén a kolorit býčích zápasů se v průběhu věků staly součástí evropské civilizace a našly svůj odraz i v kultuře národů, kterým je jinak toto svérázné a krvané divadlo naprosto cizí - a nemusí to vždy být jen podmanivý příběh Carmen.

V Ottově slovníku naučném se pod heslem býčí zápasy dočteme mimo jiné toto: Býčí zápasy španělsky Corridas anebo Fiestas de Toros, zápasy to lidí a divokých býků, v krajích španělských jako lidová zábava obvyklé. Vyskytují se sice již u Římanův, ale v tom způsobu, jak nyní se provádějí, byly do Španělska od Maurů přeneseny. Kdežto dříve zápasníky bývali rytíři zápasící jenom pro česť a z osobní udatnosti, teď zápasí lidé z řemesla, zvaní toreros (výraz toreador není běžný a Španělé jím pohrdavě označují zápasníky s býky z jižní Francie), kterým dostává se za dovedné výkony nejenom znamenitých, až královských poct a ovací, než i velikých příjmů.

Diskuse mezi odpůrci a zastánci býčích zápasů, pokud ji lze diskusí vůbec nazvat, vychází ze dvou principiálně odlišných pohledů. Ctitelé býčích zápasů považují koridu za ušlechtilý sport, kde jsou síly obou soupeřů vyrovnány. Zápas přirovnávají k dění v přírodě, kde se podobná dramata ve vztahu predátor–kořist odehrávají dnes a denně v nespočetných podobách.

Býk vyniká mohutností, silou a útočností, člověk čelí mrštnému kolosu ozbrojenému mohutnými rohy a kopyty důvtipem, postřehem a mrštností. Na první pohled by se mohlo zdát, že tomu tak skutečně je. Čas od času se stane, že vítězem souboje není člověk, ale býk. Zranění, nebo dokonce smrt torera je vždy smutnou událostí, nicméně poslouží jako důkaz férovosti zápasů. Ochránci zvířat však upozorňují, že to je jen iluze. 

Organizátoři býčích zápasů se pochopitelně snaží o to, aby snížili úrazy na minimum, a také pro to dělají všechno. A pak už o rovných šancích mluvit nelze. První handicap býka čeká, když vběhne do arény. Po 24 hodinách, kdy byl držen ve tmě, se ocitá v úplně neznámém prostředí plném hluku a neznámých pachů. Torero zná arénu do nejmenších podobností a dokáže se v každém okamžiku orientovat. Pokud se zápas protáhne, stává se, že si býk zvykne a začne se orientovat. Pak může jít do tuhého. Proto se při přípravě býků k zápasu uchylují lidé k nepříliš čestným praktikám. Ta nejznámější spočívá v tom, že se býkům potřou oči vazelínou a tím přestane zvíře ostře vidět a nemůže dostatečně rychle reagovat.

Ale i kdyby býk čirou náhodou zvítězil, druhý zápas již nikdy neabsolvuje. Pro souboj je už příliš zkušený a v dalším zápase by mohl nabyté výhody využít. Cesta z arény vede pro býka jen jedním směrem – na jejím konci je tak či onak smrt zvířete. Výjimkou je portugalská korida, kde torero býka nezabíjí, jeho životní cesta ale stejně skončí na jatkách. Smrti se často nevyhnou ani koně, na kterých toreador nebo jeho pomocníci kolem býka krouží. Stačí okamžik a dlouhý roh býka rozpáře koni břicho. Proto se pro „práci“ v aréně používají koně staří nebo koně vyřazení z chovu. Ottův slovník k tomu doslova praví: Při každém zápase »vystoupí« 6 až 10 býkův a dvakráte tolik i více koní padne za oběť; životy lidské celkem zřídka při tom přicházejí na zmar. To všechno ale laik nevidí a ani netuší.

Obyčejný divák je svědkem pouhého zlomku dění, které vlastní představení provází. Nejvíce protestů a nevole, a to i u lidí, kteří jsou ochotni připustit, že na koridě cosi podmanivého je, vzbuzují železné bodce zabodnuté do šíje býka – banderillos. Mají zpětné hroty, takže tkví pevně v kůži a tělo býka se pokrývá vytékající krví. Obhájci koridy dnes s oblibou tvrdí, že býk nemůže nic cítit, protože je rozzuřený a bolest nevnímá. Banderilly jsou pro něj prý asi jako přisáté klíště. Je pravda, že organismus ve stavu maximálního rozrušení nebo šoku dokáže po krátkou dobu potlačit vnímání bolesti. Známe to dobře, když se řízneme nebo píchneme. Lekneme se, zpočátku ani neteče krev, po chvíli však rána „přijde k sobě“ a s ní i bolest. Při zápase trvajícím dlouhé desítky minut musí zvíře bolest nutně vnímat už proto, že se zpětné hroty kopí v ráně pohybují a ta se postupně zvětšuje. Vyvolání ostré bolesti, která přivádí zvíře k šílenství a zároveň jej krvácením oslabuje, je však hlavním účelem, proč se banderilly býkovi do hřbetu zabodávají. Někdy se tyto ďábelské nástroje ještě „vylepšují“ pyrotechnikou, takže zvíře sužuje bolest, ale ještě více se vyděsí ohněm a ranami petard.

Na počátku byly gladiátorské hry

Lze tedy býčí zápasy považovat za součást lidské kultury? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se z dnešního pohledu mohlo zdát, je třeba uvažovat v historickém kontextu. S divokými tury se setkával a utkával už pravěký člověk, jak o tom svědčí dochované jeskynní kresby. Býk se pro člověka stal ztělesněním zuřivé síly, je to protivník, nad nímž nelze zvítězit prostou silou, ale rychlostí, odvahou a obratností, a právě v tom spočívá celá filozofie býčích zápasů.

Býk je zvíře starověkých legend a bájí, vzpomeňme na krétského netvora Minotaura, napůl člověka, napůl býka. Souboj s býkem byl a je pro muže odvěkou výzvou. Nejúspěšnější torerové se stávají celebritami a mnohdy legendami. Na vítěze čeká sláva, ale i peníze a koneckonců odměna nejsladší – obdiv a náruč krásných žen. Stát se úspěšným zápasníkem s býky je v zemích, kde je korida v oblibě, stále snem mnoha mužů. Z pohledu současnosti však nejsou býčí zápasy z hlediska člověka nic jiného než svérázný adrenalinový sport, pro zvíře traumatizující zážitek předznamenávající smrt.

Tradice organizovaného zápasu člověka se zvířaty před publikem má své kořeny v dávném starověku, vrcholu pak dosáhla v antickém Římě. Koloseum a další arény po celé říši se staly jevištěm těch nejkrvavějších dramat, jaká kdy člověk zinscenoval. Statisíce zvířat – lvů, tygrů, levhartů, divokých turů ale i krokodýlů, hrochů, zeber, dovážených ze všech koutů impéria – skončilo svůj život ubito pro zábavu davu šílícího na tribunách. Touha po vzrušení z pohledu na krvavé boje dala vzniknout ještě děsivější variantě – gladiátorským hrám. Otroci zbavení všech lidských práv byli zbavováni nakonec i života a to jen pro kratochvíli a pobavení mocných. Přesto se evropská civilizace k odkazu Říma vždy hlásila a nikdo o kulturní vyspělosti Římanů nepochybuje. Každá etapa lidských dějin má své morální zásady a pohled na svět, daný úrovní materiálního, a hlavně duchovního rozvoje společnosti. To se pochopitelně projevuje i ve vztahu ke zvířatům.

Románské národy jsou ze všech evropských národů nejvíce spjaty s dědictvím římské civilizace a odtud pramení i jejich vztah ke zvířatům. Je úplně jiný než náš, přímočařejší, prostý sentimentu a romantismu, z našeho pohledu někdy až necitelný. Vychází z toho, že člověk, pán tvorstva, je obklopen zvířaty proto, aby mu sloužila, přinášela užitek, případně jej bavila. Nemusíme chodit ani na koridu, stačí sledovat návštěvníky v některých španělských, francouzských nebo italských zoologických zahradách. Vidět žebrající šimpanze, jak je návštěvníci pro obveselení krmí nejrůznějšími pamlsky, aniž by někdo z personálu zakročil, tu není nic divného. Stejně tak se nikdo nepohoršuje, když návštěvník přinutí spící zvíře, aby vstalo a hýbalo se, třeba tím, že po něm hodí kámen nebo jiný předmět. Ale vše je otázkou času a výchovy, pohled mladé generace v těchto zemích na ochranu přírody a jejich vztah ke zvířatům je už jiný.

Archiv, časopis Krásná, 2008

 

Pel-mel
Pojďte s námi! Zahrada mých snů - Čínská zahrada

Žádné komentáře

Přidat komentář