Němé tváře – Pražení kávových bobů je v pořádku
Málo jevů leží tak dokonale na předělu mezi jevy přírodními a kulturními jako právě domestikace. Jedná se o cosi zcela fascinujícího – propletení osudů dvou živočišných druhů, přičemž jeden z nich hraje jakýmsi způsobem tu dominantnější a vědomější roli. Tím se domestikace, pokud vůbec, liší od symbiózy: není totiž úplně zřejmé, kdo koho si vlastně ochočil a omotal okolo prstu – lidská civilizace je na kravách závislá minimálně stejně jako krávy na ní.
Teprve kolem poloviny 19. století se stává dobré zacházení se zvířaty součástí mravoučné dětské literatury. Ve čtyřicátých letech předminulého století vyšly první zákony na ochranu zvířat v Anglii (týkaly se zejména pravidel pro lov jezevců, dále koní a také kanárů užívaných v dolech jako indikátory důlních plynů – pro ně byl určen jakýsi „starobní důchod“) a v šedesátých letech v Prusku (je to doba, kdy ochrana lidí před útrpným právem je mnohde na kontinentě svěží novinkou – některé státy jej odstranily až v r. 1815).
Je sice pravda, že vztah ke zvířatům a k lidem je obecně vzato v jakési korelaci, ale není zdaleka tak jednoznačná, jak ji ochránci zvířat rádi prezentují. Je také zřejmé, že v dobách masového týrání lidí se na zvířata všeobecně hledí ještě méně, ale výjimek je dost. Německá třetí říše měla velmi přísný a v zásadě i dodržovaný zákon na ochranu zvířat, její nejvyšší činovníci byli zvířatům velice nakloněni (Hitler miloval psy, Himmler zejména užitkovou i okrasnou drůbež).
Poměr nelze spatřovat jako obrácený, ale je smutnou pravdou, že nejmilitantnější ochránci zvířat bývají přes chvályhodnost svých cílů často osoby s narušenou komunikací a vztahem k vlastnímu druhu, což je příznak vždy alarmující. Je dobře vědět, že evropský středověk, ovlivněný ještě silně germánskými a slovanskými původními představami, viděl na rozdíl od římského práva ve zvířatech i právní subjekty, nadané právy i odpovědností. Známé procesy s kobylkami či myšmi nejsou jen ukázkou středověké obskurnosti, ale i posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně jako sobě rovné a korektně s nimi i jednat (myši byly v jednom z těchto procesů regulérně souzeny, byť v nepřítomnosti, měly svého obhájce, rozsudek jim byl oznamován způsobem tehdy obvyklým u nepřítomných osob – byl vyvěšen na „černém prkně“ a zněl, že mají do 14 dnů pole a louky určitého panství opustit, přičemž zvířata příliš mladá, přestárlá a gravidní mohou zůstat).
Často byli souzeni i zvířecí jednotlivci zapříčinivší lidskou smrt či nějak se protivící řádu světa (kohout, který snesl vejce). Sv. František z Assisi, který chápal paralelně k buddhistické tradici zvířata jako bratry (ostatně takto chápal i stromy či abiotické jevy jako slunce a vítr), neváhal kázat ptákům, rybám, zpupná a zlomyslná zvířata naopak trestal. Na konci renesance „zvířecích“ procesů prudce ubývá a zřejmě poslední z nich se konal počátkem 18. století ve Španělsku, tehdy nejkonzervativnější zemi – jednalo se o trest za mesalianci venkovského mladíka s oslicí: mládenec byl popraven, zatímco oslice, jejíž dobrou pověst potvrdila řada svědků, dostala pouze přísné napomenutí a několik ran holí.
Náběhy k individuální ochraně zvířat jsou samozřejmě i v jiných kulturách než v evropské – obecně známá je všeobjímající ochrana všeho živého hinduismem a buddhismem, málo známé naopak je, že zbytečně zabíjet zvířata zapovídá i islám (všem těmto kulturním okruhům je na rozdíl od Evropy zcela cizí myšlenka dát těžce nemocnému nebo invalidnímu zvířeti „ránu z milosti“ – plahočí se dál, lidmi mírně podporováno a přikrmováno, se svým kismetem). Z vlastní zkušenosti znám praktiky zacházení se zvířaty v Turecku a Íránu – jsou sice poněkud drsnější než u nás, asi jako v devatenáctém století (které tam kulturně-historicky vlastně je), ale bez vyložených zlovolností. I Čína, respektující i práva lidí jen velmi málo, má kromě řady pro nás sadisticky či podivně působících praktik (patří sem i záliba ve zrůdách a deformitách, od závojnatek až po zdeformované nožky čínských dam) i protichůdné tendence, třeba zvyk vypouštět živé ryby koupené na trhu.
Dá se říci, že jistých pokroků se ve vztahu člověk-zvíře od počátku 19. století, a zejména od konjunktury šedesátých let toho minulého, v zemích západního civilizačního okruhu přece jen dosáhlo. Výsledky jsou však paradoxně nerovnoměrné – pokud se ve Velké Británii v šedesátých letech něco dělo za staženými roletami, mělo to jistě povahu erotickou, dnes se prý spíše jedná o zabíjení zvířat. Asi nejvíce se od počátku století zlepšila situace psů a koček, mnohem víc, nežli se zlepšil úděl lidí za stejnou dobu (úsloví typu: psí život, psa by nevyhnal, jako pes u boudy, zmlátit jako psa, utopit jako štěně, utahaný jako kotě atd. názorně ukazují, jak se situace za pár dekád změnila).
V pokročilých industriálních zemích, jako je třeba Nizozemsko, skoro polovina obyvatelstva nejí maso či jej konzumuje velmi málo a ptáci mohou v parcích hnízdit těsně vedle pěšinky beze všeho strachu (i moje sebrání rodinky žampiónů v Leidenském parku bylo sledováno kosými pohledy). Samozřejmě jsou zvířata chráněna podle stupně podobnosti s člověkem. Ryby a bezobratlé řádný zákon nechrání a utrpení otrávených potkanů v kanále či mandelinek bramborových zasažených insekticidem dojme málokoho.
Pražení kávových bobů už je v pořádku zcela.
Podle některých zlomyslníků je vegetarián ten, kdo neslyší rajčata křičet.
Archiv, časopis Krásná 2003, Fotografie: Pixabay
