Malý kožený kufřík - fejeton

Malý kožený kufřík - fejeton

Malý kožený kufřík - fejeton

Oba moji rodiče jsou dnes již v důchodu, ale když jsem byl malý, oba pracovali hodně. Moje maminka řídila malé nakladatelství z přízemního patra našeho domu uprostřed hor jižně od San Franciska. Tatínek byl právník a pracoval v jedné z těch kanceláří, které máte větší šanci vidět v televizi než osobně navštívit. Byla ve 32. patře na adrese Embarcadero Centrum 1 v San Francisku, což, jak všichni žijící na západním pobřeží vědí, je naše verze newyorského Světového obchodního centra.

V roce 1989, poté co se po ohromném zemětřesení muselo v San Francisku zlikvidovat mnoho silnic, začal tatínek odjíždět do práce už v šest hodin ráno a vracel se za tmy. Vedle své práce se věnoval činnosti na městské radě a několik období sloužil našemu městu jako starosta. Když na tu dobu vzpomínám, vybavím si muže kolem čtyřicítky v drahém obleku a kravatě, jak vychází po schodech z garáže rovnou do ložnice, aby se převlékl, nebo do své domácí pracovny.

Tam si až do pozdní noci, když děti už dávno spaly, četl noviny. Vlastnil sbírku asi pěti desek amerického folku a po večerech jsme ty desky slýchávali hrát od začátku až do konce snad tisíckrát. I dnes si ještě pamatuji každé slovo každé písně z dob, kdy jsem potichu sedával vedle něj, dělal domácí úkoly nebo si četl komiksy ze zadních stránek jeho sanfranciského Chroniclu.

Na moje čtvrté narozeniny mě táta vzal do obchodního domu na Union Square a koupil mi miniaturní modrý dětský oblek, malinkou modrou kravatu a malý kožený kufřík. Prý to byl můj nápad. Týden nato naložil do své Toyoty Camry z roku 1981 starý dětský psací stůl a společně jsme jeli do Embarcadero Centra a já si nesl svůj malý kožený kufřík plný komiksů a omalovánek halami jeho právnické firmy až do rohové kanceláře s výhledem na záliv a kluziště nedaleko hotelu Fisherman’s Wharf.

Než odešel do důchodu, vzal mě pak do práce ještě jednou, ten den mě vzal na prohlídku exkluzivního soukromého gymnázia, na které jsem nakonec nešel. Ale dodnes si jasně pamatuji kapradiny v květináčích, červené puntíky na šedivých kobercích, antiseptickou vůni vzduchu provoněného čističkou a osvěžovačem a řadu luxusních výtahů, pohybujících se tak rychle, až se vám podlamují kolena. Vše bylo konzervativní, ale v podobě, která už je dnes nemožná jako popelníky, psací stroje a alkoholické minibary v kancelářích.

Později v životě jsem otce začal nesnášet za jeho lhostejnost, přísnost, staromódní projev, za jeho politické názory i životní styl. Za všechny zmeškané fotbalové a baseballové zápasy, za otázky týkající se školy a mých přátel, položené s nezájmem. Za to, kolik času strávil poslechem pěti desek, zatímco čas nás všech kolem běžel rychleji, než jsme v něm stihli žít.

Ve chvíli, kdy jeho pracovní nasazení polevilo, jsem začal studovat hudbu na kalifornské univerzitě a stal jsem se tím, kdo byl lhostejný; tím, kdo skoro nezavolal a na návštěvu jezdil tak málo, jak to jen šlo. Skvělým a ironickým tahem osudu jsem se já stal tím workoholikem, který neustále pracoval na své hudbě a který dokázal číst svých pět oblíbených knih stále dokola. A teprve nedávno jsem začal poprvé ve svém životě pracovat v kanceláři, tady v Praze.

Není ve 32. patře, není to ta nejhezčí rohová kancelář a ani ten výtah není nikterak luxusní. Naopak, je to jeden z těch, jež děsí Američany, kteří se poprvé ocitnou v Evropě, protože americkými zákony byly zakázány už před lety. Ten typ, který se skládá pouze z malého těsného prostoru bez vnitřních dveří a na své cestě nahoru a dolů nebezpečně projíždí patra zcela otevřen.

Mnohokrát jsem o sobě v minulosti prohlásil, že si nedovedu představit, jak pracuji v kanceláři. Užíval jsem si svobodu, kterou přinášelo učení angličtiny na volné noze, a obracel oči v sloup, když se lidé označovali za městské či přírodní typy. Já jsem byl nezávislý a na volné noze, svůj vlastní pán. Teď ale nadřízeného mám; někoho, kdo je reálnější než hlas na druhém konci telefonu, oznamující mi, že hodina angličtiny byla zrušena. A říkám si, že to není tak špatné. V sezení za stolem v kanceláři je jistá rozjímavost a v plynulé práci do konce pracovní doby jistá stálost, kterou jsem dřív nezažil.

A tak mám další společnou věc se svým tátou. Sedím a pracuji, poslouchám hudbu a venku za okny čas utíká rychleji, než v něm stíhám žít.     

Lloyd Waldo, Archiv, časopis Krásná 2012

Fejetony
Kuks - Takový malý barokní domov důchodců V kuchyni s Julií Child - Čokoládové Soufflé

Žádné komentáře

Přidat komentář