Letovrásky

Letovrásky

Letovrásky

Vždycky tak říkala vějířkům kolem očí. Kolem očí se prý schraňuje všechen ten smích i pláč. Jako v kmeni stromu.

Letovrásky

Vždycky tak říkala vějířkům kolem očí. Kolem očí se prý schraňuje všechen ten smích i pláč. Jako v kmeni stromu.

Nenáviděla feminismus. „Copak toho, Karolínko, neděláme málo? Porodila jsem mu děti. Založila domácnost. A každý večer má teplou večeři. Nestačí to? Měla bych ještě domů nosit peníze? To snad nemyslíš vážně? Vždyť jsem žena. A ty taky. Zkus se podle toho chovat.“

Jenže jak se má chovat žena dnes? Jistě jinak, než když ona byla mladá. Žádný muž kromě Máry mi v životě nevyluxoval ani auto. V rámci emancipace mám pocit, že za chvilku jim budu muset být vděčná, že mne přivážou k posteli. Představa, že by druhé ráno koupili diamant, ta představa je skutečně z říše Briana Aldisse. „Musíš jim jen dát šanci. Ukázat vlastní křehkost. Nechtít pořád, pořád a o všem rozhodovat.“ Radila. Její argumenty se občas tak dobře poslouchaly. Vždycky mne na posteli vzala za ruku, domlouvala mi, že už bych si konečně měla najít nějakého toho pořádného chlapce. Že jinak moje tvář bude těmi letovráskami za chvilku posetá.

Moje babička měla velkou schopnost přemluvit kohokoliv k čemukoliv. Když jsem v pubertě začínala hubnout, vždy mi tvrdila, že tvarožník je dietní buchta, obsahující přece jen tvaroh… A když jsem ji posléze přistihla, jak do tvarohu sype pět sáčků vanilkového cukru, dušovala se, že to je poprvé, protože jinak tam kvůli mně vždycky dávala umělé sladidlo. Až později, po mnoha letech, když mne ten koláč učila, doznala, že bez toho normálního cukru se to přece nedá jíst. Jistě. „Copak sis, Karolinko, mohla reálně myslet, že nemá žádné kalorie? Musela jsem ti lhát. Vždyť jsi na to měla takovou chuť.“ Smála se. Prostě babička.

Zvláštní vztah měla se svým mužem. Celý život, celý společný život, skoro šedesát let, ji oslovoval výhradně zdrobnělinou. A každý den jí přinesl kytičku. Nikdy nezapomněl.

Otěhotněla s ním po čtrnáctidenní známosti. Hned jí zakázal pracovat. Chtěla být herečkou. Hned si ji vzal. A hned se stala ženou v domácnosti. Ve dvaceti letech. S krásnými blonďatými kudrnami, dlouhýma nohama, modrýma očima, najednou bác, zástěra a trouba. Co jí muselo jít hlavou, když ani ne v jednadvaceti porodila moji maminku. Chtěla? Chtěla být vdaná paní? Matka? Nebo radši hrát první milovnici u Buriana?

Nikdy ale neutekla. Ani na chvilku. Šedesát let byla manželkou. Nikdy ničím jiným.

Jen jednou za měsíc odcházela do divadla. Sama. Ve stále stejných šatech.

Milovala svého muže? Nevím. Jistě ho měla velice ráda. A uměla s ním skvěle zacházet.

Nikdy se nehádala. Nikdy neargumentovala. Nikdy nekřičela. A on vždy udělal cokoliv, co jen ona chtěla. „Není jednodušší role než být princeznou, Karolinko.“ Říkala mi neustále. „Jen hloupé a zbytečně pyšné ženy to neumí. Ale musíš chtít. Ale ty, má milá holčí, nechceš, viď?“

Archiv, časopis Krásná 2009

Fejetony
Sylvia a Ted Hongkong, město věží a jehel

Žádné komentáře

Přidat komentář