Laura a Giorgione

Laura a Giorgione

Laura a Giorgione

Na začátku 16. století přišel do Benátek nadaný mladík Giorgione, pocházející z provincionálního Castelfranka, a zakrátko tu změnil osudy zdejší slavné malířské školy. Do jeho příchodu umělci v obrazech obdivovali nádherné Benátčanky jen jako světice a madony. Giorgione je však začal malovat takové, jaké byly – jako svůdné a krásné bytosti stvořené k lásce a milování.

Na začátku 16. století přišel do Benátek nadaný mladík Giorgione, pocházející z provincionálního Castelfranka, a zakrátko tu změnil osudy zdejší slavné malířské školy. Do jeho příchodu umělci v obrazech obdivovali nádherné Benátčanky jen jako světice a madony. Giorgione je však začal malovat takové, jaké byly – jako svůdné a krásné bytosti stvořené k lásce a milování.

O Giorgionově životě toho mnoho nevíme a prakticky v utajení zůstaly i jeho překrásné modelky. Nikdy se neoženil, nicméně pro ženy byl žádoucí. Životopisec Giorgio Vasari o něm píše, že „miloval odjakživa milostné příběhy a měl tak pozoruhodné zalíbení ve hře na loutně, že ho pro jeho božskou hru a zpěv často zvali na koncerty a schůzky urozeného panstva“. Úspěch u žen se mu vymstil. Prý se od jedné z milenek nakazil a jako třicátník předčasně zemřel v roce 1510 na mor.

Z dobových inventářů benátských uměleckých sbírek je zřejmé, že Giorgionovy obrazy sbírali Benátčané, kteří patřili k intelektuální elitě města. Zajímali se o dobový humanismus, podporovali básníky a literáty, nakupovali antické starožitnosti, četli Aristotela, Platona i římské klasiky, znali kulturu Východu i Západu, podněcovala je alchymie a astrologie. Malíř jistě mnohé náměty pro své nejtajemnější obrazy čerpal právě z toho, co slyšel nebo pochytil v jejich palácích. A možná tam někde potkal i krásnou Lauru…

Svůdná milovnice poezie

Příběh o svůdné Lauře se týká obrazu, který patří k pokladům Uměleckohistorického muzea ve Vídni. Zachycuje pohlednou ženu, která má nádherné hnědé oči a kromě pohledné tváře nabízí k obdivu i obnažený prs. Dívka neprojevuje ani kousek studu. Působí hrdě, a aby lépe odhalila svoje vnady, poodkrývá pravou rukou luxusní červený šat, lemovaný drahou kožešinou.

V pozadí obrazu je namalován vavřín, který patřil kdysi k symbolům antických triumfátorů a císařů. V renesanci se stal symbolem básníků. Věncem z vavřínového listí 8. dubna 1341 korunovali na římském Kapitolu slavného Petrarku a už jeho předchůdce Dante, když se v mládí rozhodoval, v čem by měl vyniknout, zvolil si místo filozofie poezii v naději, že básnictvím získá „neobvyklé a okázalé pocty, korunovace vavřínem“.

V případě dívky na vídeňském obraze může být vavřín (italsky lauro) narážkou na její básnické schopnosti i na její vlastní jméno, což bylo v renesanci zcela běžné. Podobná řeč symbolů se používala běžně. Muži ji tedy poeticky oslovovali Laura a možná měla básnický i milostný talent. V době, kdy Giorgione maloval její tvář, jí mohlo být asi pětadvacet. A protože obraz je datován do roku 1506, znamenalo by to, že se narodila někdy kolem roku 1480. Kdo byla tato dívka?

Archiv, časopis Krásná 2007

Osobnosti a rozhovory
Jarmila Novotná: slavná pěvkyně měla svého rytíře (1. díl) Zvíře k nevíře - Žirafa

Žádné komentáře

Přidat komentář