Ladislava Chateau - Vyrůstá generace, která může všechno, a neunese nic

Ladislava Chateau - Vyrůstá generace, která může všechno, a neunese nic

Ladislava Chateau - Vyrůstá generace, která může všechno, a neunese nic

Ladislava Chateau – česká publicistka a popularizátorka psychoanalýzy, narozená ve znamení Býka. Na svět přišla v pražských Dejvicích, své cizokrajné jméno získala po druhém manželovi Pascalu Chateauovi, s nímž se odstěhovala do Paříže. Poté, co rodiče těžce onemocněli, se vrátila do Prahy.

Ladislava Chateau – česká publicistka a popularizátorka psychoanalýzy, narozená ve znamení Býka. Na svět přišla v pražských Dejvicích, své cizokrajné jméno získala po druhém manželovi Pascalu Chateauovi, s nímž se odstěhovala do Paříže. Poté, co rodiče těžce onemocněli, se vrátila do Prahy. Francie však byla jejím osudem už předtím. Její prastrýc z otcovy strany Rudolf Slavík opustil Čechy už po 1. světové válce, usadil se ve Francii a stal se nejslavnějším barmanem na světě. Za války působil ve francouzském odboji, a tak byl v roce 1960 vyznamenán nejvyšším francouzským státním vyznamenáním - Řádem rytíře čestné legie.

V roce 2004 v nakladatelství Doplněk vyšla kniha Ladislavy Chateau o jejím prastrýci nazvaná Barman Rytířem čestné legie. Ladislava Chateau kdysi vystudovala práva. Právničinu však – bez lítosti, jak říká – opustila. Pracovala pak jako sociální kurátorka, učila na učňovských školách, po roce 1989 krátce působila na našem velvyslanectví v Paříži, dnes přispívá do Literárních novin, Tvaru, Lidových novin, časopisu Konec konců, Listů. Spolupracuje s literární redakcí rozhlasové stanice Český rozhlas 3 Vltava a Český rozhlas České Budějovice. V loňském roce jí v Psychoanalytickém nakladatelství vyšla kniha Portrét pro Lou, Sabinu a Marii, věnovaná osudům prvních tří psychoanalytiček: Lou-Andreas Salomé, Sabiny Spielreinové a Marie Bonapartové.

Mnozí tvrdí, že Freud je passé a celá psychoanalýza je prý nevědecká. Řešíte tuto kritiku?

Neřeším. Nechávám ji povolanějším. Každopádně Freud objevil pro psychoanalýzu sen a to se osvědčuje dosud. Nikdo nepochybuje o tom, že sen není nesmysl. 

Jak jste se seznámila s psychoanalýzou? Prošla jste psychoanalytickou léčbou?

S psychoanalýzou jsem se seznámila v 80. letech, ještě jako se zakázanou metodou. Podrobovala jsem se jí u paní doktorky Bohumily Vackové, žákyně Theodora Dosužkova. Důvody, které mne k psychoanalýze přivedly, byly zcela klasické. Ztroskotávala jsem na překážkách, s nimiž si jiní hravě dokázali poradit. Od dětství, kdy jsem utrpěla vážný úraz, mě trápí nespavost, ta byla nepochybně také příčinou mnoha obtíží i úzkostí. Psychoanalýza ale není nic jednoduchého a není vhodná pro každého, vyžaduje soustředění, vytrvalost a také určitou schopnost slovního vyjadřování. 

Co vám psychoanalýza přinesla? Změnila váš život?

Změnila můj pohled i životní postoj. Pochopila jsem, že jediným měřítkem úspěšnosti života je to, jak se člověk sám cítí, jeho vlastní prožívání. Vnější věci jsou často druhotné. Víc peněz, víc vlivu, tedy atributy dnes obecně považované za úspěch, to může být slepá ulička. Psychoanalýza vás ale nezbaví nespavosti ani úzkosti, jen vás naučí s nimi lépe zacházet, získat rovnováhu. Má to však jedno úskalí: člověk si nesmí myslet, že nejdůležitější je jen jeho prožívání, jeho chtění. To je velmi těžké, nepřekročit tu křehkou hranici, mnohé k tomu svádí. Lou, Marie i Sabina, reálné hrdinky mé poslední knihy a první tři psychoanalytičky v historii, tak často jednaly, a proto jejich životy byly tak – řekněme – složité. 

Ta kniha se jmenuje Portrét pro Lou, Sabinu a Marii. Proč vlastně portrét pro někoho, a nikoliv portrét někoho?

Portrét je vždy určitou interpretací, popisem i představou, více či méně neúplnou. I v zrcadle vždy vidíme jen převrácený obraz. Ta drobná jazyková nelogičnost nebo zvláštnost má naznačit tuto nedokonalost. V portrétech mi nešlo o popis, spíš o skicu, evokaci, přiblížení modelu osobnosti. Malý vykreslený dokument pro každou z nich.

 Proč jste si vybrala k portrétování právě tyto tři ženy? Existují přece i slavnější psychoanalytičky.

Určitě. Slavnější ale neznamená lepší. Nicméně hlavní důvod je ten, že se často zaměřuji na věci méně známé, ráda se dívám za roh a těší mne, když mohu vyzvednout méně známé osobnosti ze stínu těch slavnějších, ze zapomnění… 

Jaká byla podle vás Lou–Andreas Salomé, která tak pobláznila slavného filozofa Nietzscheho? Byla to manipulátorka?

Myslím, že ji dobře vystihuje fotografie, na které s bičíkem v ruce pohání své přátele Réea a Nietzscheho, zapřažené ve staré káře, a oni s úsměvem běží… Nepochybně byla silnou narcistickou osobností s vypjatým individualismem. Svůj život spojila s uměním a psychoanalýzou. Byla femme fatale své doby, ženou přinášející kletbu každému vztahu, biblická Salome jí není příliš vzdálena. 

Nietzsche ale nebyl jediným slavným v jejím osudu. Když si člověk přečte její portrét ve vaší knize, připadá si jako ve filmu Jára Cimrman ležící, spící – na každém rohu ji srdečně zdraví nějaký klasik. Nesbírala ona ty slavné tak trochu?

Zdaleka nesbírala jen slavné. Lou žila s Rilkem, scházela se s novinářem Paulem Goldamnnem, politikem Georgesem Ledebourem a pychoanalytikem Viktorem Tauskem, který byl o osmnáct let mladší… Její vztahy s muži se staly legendou. Seznam jejích – módně řečeno – přátel by byl dlouhý. Přesto ale nešlo o prostou promiskuitu. Lou si libovala v domácnosti se dvěma třemi muži, žila společně s Réem i Nietzschem, později se svým manželem a zároveň s Rilkem. V dětství vyrůstala obklopena staršími bratry, chtěla, aby ji „bratři“ obklopovali po celý život. Mnoho let po svatbě byla ale ještě „panna“, jak tvrdil jeden z jejích pozdějších milenců. Kromě toho se Lou velmi zajímala o ženské prvky v mužské psychice – každý muž byl i jejím objektem zkoumání. „V básníkovi je něco mateřského, a proto básník není pravý muž,“ napsala například. Lou pravděpodobně navazovala i lesbické vztahy, ale o těch se příliš neví. Jde spíš o domněnky. 

Co vaše druhá hrdinka, Sabina Spielreinová, milenka C. G.Junga? Jak chápat její osud?

Sabina byla romantická, exaltovaná a její touha po synovi Siegfriedovi, kterého chtěla mít s Jungem, byla nepochybně výrazem její nezralosti, infantility. Její život je plný osudových ztrát. Se svým židovským původem se obtížně vyrovnávala a vztah s Jungem zřejmě chápala jako spojení „židovského“ s „árijským“, tím měl být také plavovlasý syn Siegfried. Byla velmi ponořena do vlastního světa, studia, práce, odtržena od reality. A to se jí stalo osudným: za války odmítla evakuaci z ohroženého Rostova a stala se obětí antisemitského šílenství nacistů. Možná to byl i konec podvědomě zvolený. 

To bylo od Junga poněkud nezodpovědné zaplést se s pacientkou, ne?

Zaplést se s nemocnou dívkou, a ještě s pacientkou bylo samozřejmě víc než nezodpovědné, bylo to nebezpečné, zničující. Jenže psychoanalytický proces je velmi interaktivní, psychoanalytik musí často vzdorovat svým vášním, a tak se stává, že hranice mezi psychoanalytikem a pacientkou – navíc půvabnou, inteligentní – se někdy překročí. Sexuální pocity jsou v přenosu nevyhnutelné a analytik bývá hlavní postavou… 

Freud Junga nekompromisně zapudil. Psychoanalýza je vůbec plná sektářských bojů, do jakého tábora vlastně patříte vy? Kterých osobností si nejvíce vážíte?

Sektářské boje kolem psychoanalýzy mne zajímají jen jako diváka a pozorovatele. Nepatřím do žádného tábora. Vážím si všech, o kterých jsem psala, mezi nimi nejméně Lou–Andreas Salomé. Z těch, o kterých jsem nepsala, si vážím Françoise Doltové, zejména jejích úvah o postižených dětech, ale i fascinujícího a kontroverzního Jacquesa Lacana. Vážím si psychoanalytičky, historičky a spisovatelky Élisabeth Roudinescové, autorky Slovníku psychoanalýzy. Líbí se mi také autoři a literatura ovlivněná psychoanalýzou, zejména René Char, Maurice Blanchot, ale zvláště Gaston Bachelard, který na rozdíl od Freuda hledal podstatu lidské duše v psychoanalýze ohně a vody… 

Marie Bonapartová je asi nejuznávanější psychoanalytičkou ze tří hrdinek vaší knihy. Musela to být velmi zvláštní žena. Opravdu ji tak fascinoval zločin a smrt?

Ano. V odborných kruzích se tvrdí, že její dílo Ženská sexualita je nepřekonané a stále se považuje za dílo základní. Její matka zemřela krátce po porodu. Tušení zemřelé a znovunalezené matky pronásledovalo Marii po celý život, stejně jako vize smrti, zmrzačení, trýzeň i děs, plíživost chorob včetně duševních. Fascinace kriminálními postavami pochází nepochybně z rodinné historie, je dána zločinem jejího dědečka na Victoru Noirovi. Svého příbuzného Napoleona Bonaparta připomínala slovy: „A jak slavný to byl vrah!“ Její životní postoj byl nepochybně poněkud dekadentní – libovala si v bolesti a neustále se dobrovolně podrobovala chirurgickým zákrokům. Byla také velkou znalkyní díla Edgara Alana Poea, v němž nacházela mnoho oslovujícího: zejména motiv mladých žen spojených se smrtí. 

Která z těch tří žen je vám nejbližší? Našla jste v některé z nich kus sebe?

Nejbližší mi byla Sabina Spielreinová. Fascinovalo ji téma tvoření a destrukce, podobně jako Marii a Lou. Ale Sabina, na rozdíl od svých vrstevnic, to vše prožila až po tragický konec svého života. Její životní postoje a rozhodnutí – často chybná – ve mně vyvolávaly velké sympatie a pochopení. Dojímala mě její opuštěnost, lpění na osudovém nenaplněném vztahu a nakonec i to, jak se na ni zapomnělo. Zda jsem v ní našla kus sebe? Myslím, že mému vnitřnímu ustrojení odpovídá, že bych v některých situacích mohla jednat podobně. Třeba ta její touha vrátit se domů… 

V osudech všech tří žen se objevil Sigmund Freud. Jaký podle vás byl?

Moje babička by řekla „Freud byl fešák“. Byl to nepochybně velmi přitažlivý a kultivovaný muž. Uměl dobře argumentovat, měl výborné vyjadřovací schopnosti, byl schopen velké empatie a rád o sobě pěstoval mýtus dokonalého otce rodiny. Ale měl své záhady. Pro mne byl například nesnadno vysvětlitelný dopis Sabině Spielreinové, ve kterém jí Freud doporučuje, aby se vrátila do sovětského Ruska. Freud musel dobře vědět, co se tam děje a jakému nebezpečí bude vystavena. Sabina si mnohé neuvědomovala, ale Freud ji v jejím přání vrátit se domů velmi povzbuzoval. Nepochopitelné. Považoval zprávy svědků, běženců za přehnané, ne dost průkazné a hodnověrné? Těžko říct. 

Jaký byl Freud speciálně vůči ženám? Prý byl dost patriarchální osobností. Feministky ho docela nesnášejí.

Feministky Freuda nesnášejí, protože mu nechtějí rozumět, zvláště americké feministky. Svět, který je přesvědčen o tom, že „jen to, co je praktické, je správné“, musí Freuda i psychoanalýzu zavrhovat. Nicméně Freud určitě byl patriarchální osobností. Nepochybně měl i slabost pro hezké ženy, zejména pro Lou, která byla jen o čtyři roky mladší, ale fascinovala ho svým chlapeckým půvabem a inteligencí. Možná jí dokonce přisuzoval vlastnosti, které ani neměla. Nebyla ve skutečnosti velkým přínosem k rozvoji psychoanalýzy. Ve Vídni se sice začalo mluvit o její milostné aférce s Freudem, ale jistě k ničemu nedošlo. Lou byla žena, která by si takový zážitek určitě nenechala pro sebe, nepochybně by ho literárně ztvárnila. A Freud měl rád svůj klidný domov, u své ženy cenil především nekonfliktnost. „Paní profesorová“ měla zcela výsadní postavení, byla dobrou hospodyní a matkou jeho šesti dětí. Freud ji nikdy nezradil. Jedna spisovatelka, jejíž jméno jsem pozapomněla, se dokonce pohoršovala nad tím, „jak Freud může psát o sexualitě, když nebyl své ženě nevěrný…“ Nejvýznamnější roli však sehrála ve Freudově životě jeho dcera Anna, pozdější známá dětská psychoanalytička. Otce zbožňovala, byl středem jejího života, zcela se mu obětovala. 

To je smutné. Nebo ne? Jaký máte vztah k ženskému hnutí?

Víte, feminismus je mince o dvou stranách. Nepochybně přinesl vyšší vzdělanostní úroveň, kvalifikaci a nezávislost žen. Ale tím, že mateřství pojal jako sekundární, narušuje základní vztah mezi dítětem a matkou. V tom je až krutý. V jeslích, školkách a družinách se děti nesetkávají s něhou matky ani autoritou otce, a ve společnosti Googlu a Seznamu teprve ne. Vyrůstá tak generace, která může všechno, a neunese nic. A rovné šance? Ve společnosti, kde slušnost a inteligence ztrácejí svůj vliv, kde cit, solidarita a ohleduplnost jsou považovány za slabost, ne-li za psychiatrický problém, nelze mluvit o rovných šancích… Duch dnešní doby, feminismus nevyjímaje, požaduje, aby všichni byli nezávislí: žena na muži, muž na ženě, děti na rodičích a opačně, aby člověk nelpěl na profesi, na bydlišti, aby byl takzvaně flexibilní, ale to je cesta nikoli k samotě, ale k něčemu horšímu – k osamělosti. 

Freud byl Býk. Vy také. Myslíte, že tyto věci mohou nějak ovlivnit charakter?

Nevěřím, že postavení hvězd může ovlivnit charakter, ale kdyby to přece jen tak bylo, tak si myslím, že společným jmenovatelem všech Býků je potřeba samoty. Býk má velké nároky na své soukromí, je rád sám, podvědomě si vybírá i osamělé profese. Znám mnoho Býků překladatelů, redaktorů, spisovatelů. Samotářů a z dnešního pohledu podivínů. V početné společnosti se Býk brzy začne cítit jako na nádraží, kde má vlak zpoždění. Býk se nerad stěhuje – Freud třeba odkládal odjezd z Vídně okupované nacisty na poslední chvíli. Býk nerad mění místa a lpí na věcech, které činí jeho život životem.

Archiv, časopis Krásná 2007

 

Osobnosti a rozhovory
Kiwi Tajemství dlouhověkosti (1. díl)

Žádné komentáře

Přidat komentář