Kukátko – Střižna

Kukátko – Střižna

Kukátko – Střižna

Střižny jsou svět sám pro sebe, jejich vybavení je nákladné – převíjecí stůl, synchronizační stůl, střihací stůl – počet střižen je tedy omezený. Mají své zákony – nekouří se v nich a nevaří se v nich káva – k tomu bývaly vždy prostory mimo střižnu! Káva se v nich ovšem pije. Krátký film byl jako rodina – někdy hodně veselá rodina.

1945–1947 – Střižny Krátkého filmu

V květnu 1945 všude vládla obrovská euforie, byl konec války a hned se mluvilo o zestátnění filmu. Všichni jsme to chápali jako samozřejmost. Byli jsme převedeni pod hlavičku čerstvě vzniklého Československého státního filmu. Krátký film vznikl sloučením mnoha malých produkčních společností, jejichž původní majitelé do něho přešli jako produkční – mezi nimi i můj strýc František Utěšil. Prvním ředitelem Krátkého filmu se stal Jiří Lehovec, po něm byl uměleckým ředitelem Elmar Klos, režisér, který začínal v Baťových ateliérech ve Zlíně, hospodářským pak Karel Kohout, budoucí první ředitel ČST.

Dostala se nám do rukou nesmírná halda materiálů, které natočili kameramani všech armád a které bylo třeba zpracovat. Snímky rozbombardovaných měst, trosky – a nejotřesnější byly záběry z koncentračních táborů, hrůz, které si dosud lidé nedovedli představit. Dodnes mám před očima záběr natočený Němci: mráz, sníh a nekonečné řady nahých žen na apelplacu, babičky, dívky… Mnohé z těchto materiálů nebylo možno použít, lidé se neodvažují lidem ukázat, co lidé dokážou lidem udělat.

Do Prahy se vraceli mnozí, kterým se podařilo před nacisty utéci, Pavel Blumenfeld, Kurt Goldberg, Jiří Weiss. Vše bylo v pohybu, točil každý, kdo měl kameru, točil současnost, vše, co se dělo! Vedle řady dokumentů vznikaly v Krátkém filmu i hrané filmy. Na filmu Svátek matek jsem poprvé pracovala s režisérem K. M. Walló, s režisérem Čechem jsem stříhala středometrážní hraný film Nerozumím, kde Pivec hrál letce, jenž se vrátil z Anglie a hledá svého syna.

„Mít svoji střižnu“ je pro střihače cosi jako důstojnická hodnost a já jsem měla dvě asistentky a svou střižnu na Václavském náměstí. Střižny jsou svět sám pro sebe, jejich vybavení je nákladné – převíjecí stůl, synchronizační stůl, střihací stůl – počet střižen je tedy omezený. Mají své zákony – nekouří se v nich a nevaří se v nich káva – k tomu bývaly vždy prostory mimo střižnu! Káva se v nich ovšem pije. Krátký film byl jako rodina – někdy hodně veselá rodina. Těch nejbohatýrštějších podniků jsem se ale moc nezúčastňovala. Když dostal režisér dr. František Sádek, se kterým jsem zde také stříhala, možnost natočit celovečerní film Parohy s Oldřichem Novým, nabídl mi spolupráci a já ji s radostí přijala. Film se natáčel v hostivařských ateliérech, kde mi zřídili také střižnu. Jako asistentku jsem si s sebou vzala Miladu Cetlovou.

Vedení Krátkého filmu mi povolilo smlouvu o dílo jen pod podmínkou, že dokončím práci, ke které jsem se už zavázala v KF. Přes den jsem musela být k dispozici v Hostivaři, po večerech dodělávala na Václavském náměstí, kde mi pomáhala Marie, která se tehdy ještě nejmenovala Čulíková. Dlouhý film mi dal pořádně zabrat, než jsem dokázala zvládnout tu spoustu materiálu. Neměla jsem nikoho, kdo by mi ukázal systém registrace a ukládání výstřižků, co jsem znala z krátkého filmu, zde nestačilo. Materiál se vršil, vše bylo nutno řádně označit, ručně očíslovat, nic nevyhodit a vědět, kde co mám. Film se podařil a končilo to správným happy endem: náš pan režisér se oženil s mou asistentkou, z Milady Cetlové se stala Milada Sádková.

Archiv, časopis Krásná 2008

Pel-mel
Najít si cestu ke každému člověku - Ivana Mikušková Titanic pod vlivem Měsíce

Žádné komentáře

Přidat komentář