Karel Laštovka - Helena Růžičková, herečka

S Karlem Laštovkou jsem se nemohla minout. Pohybovali jsme se ve stejném prostředí a měli jsme hodně společného. Mám pocit, že jsme měli podobné duše. Jednou jsme si o tom povídali a měla jsem pocit, že sedím vedle svého jednobuněčného dvojčete. Takové souznění člověk často nezažije.

Hodně jsme si užívali, když jsme párkrát byli v Bulharsku, kde organizoval náš společný kamarád Jarda Toť dovolené pro nějakou cestovní kancelář. My jsme tam rekreanty bavili, ale hlavně jsme bavili sami sebe. S ním byla ohromná pohoda. Dovedl hodiny vyprávět, dovedl se opít, dovedl se pořádně najíst. Přesně tak jsem to měla ráda i já. Vždycky jsme se skvěle zrekreovali a odpočinuli si.

Samozřejmě jsem chtěla, aby mě namaloval. Dlouho se k tomu neměl, ale pak mi zavolal, ať přijdu. Udělal si pár skic a poslal mě zase domů. Po nějaké době mi přinesl hotové dílo. Přiznávám, že jsem byla v první chvíli naštvaná, protože jsem čekala, že mě namaluje jako akt. Ostatní kolegyně totiž tak namaloval. Mně udělal jenom obrovský výstřih, ale jinak mě nechal oblečenou. Také jsem mu to vytkla, ale on se tomu jen smál a řekl, ať si obraz prohlédnu pořádně. Tak jsem si ho prohlédla a vyhrkly mi slzy. To nebyl obraz, to jsem byla já. Až jsem se zastyděla, jak mě prokoukl. Byly tam moje sny i ty nejtajnější myšlenky. „Karle, tohle přece nemůžu nikomu ukázat, co by si o mně lidi pomysleli!“ Ale on mě uklidnil s tím, že všechno se dá vysvětlit tolika způsoby, kolik je na světě lidí. Měl pravdu, za ta léta, co obraz mám, se nikdo blíž o jeho obsah nezajímal. A já o tom nemluvím, je to tajemství, které zůstává jen mezi námi dvěma.

Obraz miluji. A není to jenom proto, že jsem ho od Karla dostala lacino. Ukecala jsem ho, takže mi dal takovou slevu, jakou nikdy nikomu nedal, a do konce svého života mi to vyčítal. Ale já vím, že to nemyslel vážně. Neuměl se zlobit. Obraz visel ve všech obývacích pokojích, které jsem měla, dnes visí u mě na chalupě ve Slatině, kam jsem se přestěhovala. Beru ho jako svědectví o svém životě, a proto jsem ho věnovala obci Slatina, kde jsem prožila spoustu šťastných let a kde mě přijali jako svou. Přála bych si, aby jednou visel někde, kde si ho bude moci kdokoli prohlédnout. Je v něm totiž velká naděje a optimismus, i když smíchaný s poctivou českou vychytralostí. Mě povzbuzuje, odhání mi chmury a byla bych moc ráda, kdyby si jeho kouzelné moci mohli užívat všichni, které mám ráda.

Archiv, Krásná paní