Jitka Míková - Antarktida mě vzala za srdce

Jitka Míková - Antarktida mě vzala za srdce

Jitka Míková - Antarktida mě vzala za srdce

Vždy jsem směřovala na přírodovědeckou fakultu, doma jsem si místo pohádek četla knížky od Jacquesa Cousteaua nebo Thora Heyerdahla, říká Jitka Míková, která nakonec vystudovala geologii se specializací na geochemii na pražské Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, pracuje na České geologické službě a byla jedním ze 14 účastníků letošní vědecké expedice na ostrov Jamese Rosse v Antarktidě, kde od roku 2006 stojí česká polární stanice Masarykovy univerzity v Brně.

Kdy vlastně Češi začali více zkoumat Antarktidu?

Čeští vědci se podílejí na antarktickém výzkumu dlouhodobě, ale vlastní stanici má Česká republika relativně krátce. Roku 2004 proběhla první expedice na ostrov Jamese Rosse, která zahájila vědecký výzkum oblasti a zároveň dokumentovala místo pro výstavbu budoucí stanice Johanna Gregora Mendela. V roce 2005 se začalo se stavbou a o rok později byla stanice dokončena. Od té doby tam pravidelně jezdí vědecké expedice – vždy na dobu jižního léta, tedy přibližně od prosince do března. Tato oblast je zajímavá zejména tím, že je nejrychleji oteplujícím se územím na jižní polokouli. Zejména v posledních dvaceti letech zde dochází k masivnímu úbytku ledovců; stanice sama se nachází na jednom z největších odledněných území Antarktidy. Jedná se o unikátní přírodní laboratoř, kde vědci různých disciplín mohou studovat vlastnosti těchto nově odledněných území, jejich postupné osidlování organismy a změny klimatu. Tato „laboratoř“ umožňuje vědcům sledovat vznik nového ekosystému a jeho dynamiku, což je klíčové pro předpověď toho, jak se dané území může v budoucnosti dál vyvíjet

Jaké vědní obory se na Antarktidě uplatní především?

Zpočátku tam jezdili zejména geologové a klimatologové, následně se přidali botanici, rostlinní fyziologové, mikrobiologové, ornitologové a mnozí další. Česká geologická služba tam pracovala na pětiletém projektu, který zahrnoval základní výzkum, zpracovávala se geologická a topografická mapa a započalo se s aplikovaným výzkumem. Geologická stavba ostrova je unikátní a mnohé horniny odkryté ledovcem jsou v současnosti jejich jediným výskytem v Antarktidě. Tyto geologické jednotky jsou archivem informací pro rekonstrukci vývoje prostředí ostrova Jamese Rosse v geologické historii Země. Hojné, zejména druhohorní fosílie mořských živočichů i suchozemských rostlin přinášejí informace o jejich životních podmínkách. Vulkanická a sedimentární souvrství zase dokumentují vývoj zalednění této oblasti.

Jak se člověk vlastně dostane na takovou expedici?

Vědci si podávají návrhy projektů na grantové agentury, které nejlepší z nich finančně podpoří. Základem je tedy specializace na některé z výzkumných témat, která se v Antarktidě řeší, dobré výsledky dosavadní práce a samozřejmě taky kus štěstí. Například já jsem byla poprvé členkou expedičního týmu České geologické služby v roce 2011, které toho roku končil výše zmíněný pětiletý projekt. S kolegyní jsme se věnovaly pilotní studii zvětrávání hornin jako zdroje živin pro rozvoj života na nově odledněných územích. Vzorkovaly jsme půdy, horniny, vodu a sedimenty ve vybraných povodích na ostrově s tím, že jsme se zaměřily nejen na jejich chemismus, ale i na izotopy stroncia a vápníku, které nám mohou prozradit, odkud živiny pocházejí. Druhý rok jsem mohla pokračovat v této práci díky své spolupráci s chemiky z Masarykovy univerzity.

Co vás tam lákalo?

V prvé řadě samozřejmě možnost podílet se na výzkumu takto unikátní lokality a příležitost přispět novými poznatky k pochopení jejího vývoje. Svou roli také sehrálo nadšení a vyprávění kolegů, kteří tam byli v předchozích letech, touha podívat se na jeden z nejvíce odlehlých koutů naší planety a romantické představy o takovéto expedici.

Jaké byly vaše první dojmy?

Přiznám se, že první dojmy byly trochu rozpačité. Pluli jsme ledoborcem z Chile a cestou jsme na souostroví Jižní Shetlandy viděli stanice jiných států. Všechny byly zasněžené přesně tak, jak si člověk Antarktidu představoval. Když jsme připluli k našemu ostrovu, po sněhu nebylo ani památky a krajina, ve které převládaly různé odstíny šedé a béžové, vypadala hodně stroze a nehostinně. I když jsem věděla, že jde o unikátní odledněné území, přece jen jsem si představovala okolí naší stanice jinak. Zmátlo mě asi především vyprávění kolegů o nutnosti prokopávat se závějemi sněhu ke stanici – každá zima je totiž jiná a několik předchozích po sobě prý zanechalo tolik sněhu, že v antarktickém létě neroztál. Krajina odledněné části ostrova Jamese Rosse působí na první pohled opravdu jako nehostinná, nespoutaná a syrová. Chybí měřítko, například stromy, podle něhož by se dala určovat vzdálenost, protože díky čirému vzduchu je všechno vidět velmi ostře a vypadá na dosah ruky. Když jsem někam šla, cesta mi připadala pořád téměř stejně dlouhá jako na začátku. Počáteční zklamání romantických představ ale velmi rychle zmizelo – jak jsme krajinou procházeli, kempovali v ní, odebírali vzorky a postupně ji poznávali, zamilovali jsme si ji. Musím říct, že mě Antarktida rozhodně vzala za srdce.

Jak tam vlastně funguje denní režim?

V osm hodin ráno je snídaně, při které se probírá, jaká je předpověď počasí a co se bude ten den dělat. Vedoucí expedice tyto plány koriguje podle zásad bezpečnosti – nikdo nesmí do terénu sám, i čluny smějí vyplout nejméně ve dvou. Polární vědci si tak sladěním cílů svých pochůzek navzájem pomáhají. Po snídani se každý vydá za svou prací. Na stanici je kuchyňka a lidé, kteří se účastní expedice, se střídají ve vaření, mytí nádobí a přípravě všeho, co je potřeba. Každý den má službu někdo jiný. Oběd se většinou připravuje lehký, často jen polévka, protože když jde člověk do terénu, tak si jídlo vezme s sebou a vaří se jen pro ty, kteří zůstanou na stanici. To je hlavně technický personál, případně badatelé, kteří mají experimentální plochy v blízkosti stanice. Hlavním jídlem dne je večeře, která bývá docela pozdě – dlouho trvající světlo polárního dne je totiž třeba řádně využít. Všechno, co člověk na Antarktidě potřebuje, si musí přivézt s sebou – potraviny i vybavení. Každé i drobné opomenutí zde nabývá v důsledku odlehlosti a náročnosti podmínek nečekanou důležitost. Zároveň si ale člověk uvědomí, vlastně jak málo mu ke spokojenému životu stačí.

Dohadujete se, co bude na jídelníčku?

Nedohadujeme. Jídlo je v Antarktidě jedna z mála příležitostí, kdy se můžeme trochu rozmazlovat. Všichni se tak snaží vytáhnout se před druhými a navzájem se trumfují, kdo uvaří lépe a chutněji, byť je výběr základních surovin omezen jejich transportovatelností a trvanlivostí. 

Postihla vás ponorková nemoc?

To se úplně nedá říct, protože všichni, kteří tam jedou, předem počítají s tím, že budou žít na omezeném prostoru s lidmi, které do té doby nikdy neviděli. Je nám jasné, že takovou atmosféru, jakou si uděláme, budeme mít. Uznávám, že tento rok to bylo trochu vypjaté, protože jsme absolvovali výrazně delší cestu, než jsme čekali. Jeli jsme ledoborcem chilské armády a ta měla jiné priority než dopravit nás na naši stanici co nejdříve.

Pokud by se jelo přímou cestou a bylo dobré počasí, tak jsme na místě za pět dní. Nakonec nám cesta trvala více než tři týdny, protože se změnily rozkazy a naše loď musela doprovázet chilského prezidenta, který se rozhodl vykonat státní návštěvu Antarktidy. Čas, který má člověk na práci na stanici, je omezený – stanice je v provozu jen po dobu krátkého antarktického léta – kvůli tomuto zdržení panovala určitá nervozita, zda stihneme všechno, co bylo v plánu.

Pozorovali jste také tamní živočichy?

Ano, pro mě to byl jeden z nejzajímavějších momentů, mít možnost pozorovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Ostrov Jamese Rosse leží v blízkosti Antarktického poloostrova a průliv mezi nimi byl do poloviny devadesátých let trvale zamrzlý. Proto tu neexistují běžné migrační trasy zvířat, zvířata tato místa teprve postupně objevují. V této oblasti se nenacházejí žádné velké kolonie tučňáků, spíš jde o výjimečné samotáře. Jeden tučňák se u stanice objevuje pravidelně. Říká se mu Revizor, protože k nám chodí „na kontrolu“. Většinou se usídlí pod potravinovým kontejnerem, hlídá si své teritorium a komukoli, kdo jde pro zásoby, rázně „vynadá“. Pestrost druhů zvířat, která se nedaleko stanice objevují, se postupně rozšiřuje. Běžně je možné vidět tuleně, občas připlavou lachtani a letos poprvé jsme pozorovali samici rypouše sloního. V průlivu se objevují velryby, většinou keporkaci a kosatky. Z ptáků jsme mimo tučňáky měli možnost pozorovat především chaluhy a rybáky, kteří tam hnízdí.

Chtěla byste se do Antarktidy ještě někdy vrátit?

Rozhodně ano, je to však otázka úspěšnosti grantového projektu, který by mi umožnil v práci pokračovat.

Archiv, časopis Krásná 2012

Cestování Osobnosti a rozhovory
Vladimír Socha: Zajímá mě objevování cizích světů Obloha na Kanárských ostrovech

Žádné komentáře

Přidat komentář