Jean Marais: setkání s hvězdou

Jean Marais: setkání s hvězdou

Jean Marais: setkání s hvězdou

Vysoký svalnatý elegán s příjemným úsměvem, mrštný sportovec, jezdec na koni, šermíř, herec, který se nikdy nenechal zastoupit kaskadéry. Takový byl Jean Marais – slavný francouzský umělec, kterého obdivovaly a v duchu se do něj zamilovaly generace žen a dívek. Na plátně ztvárňoval srdnaté hrdiny, kteří chránili dívky svého srdce, bojovali za spravedlnost a nenechali se ničím zastrašit. Byl okouzlující, krásný a až do vysokého věku si uchoval bohatou kštici dlouhých vlasů.

Narodil se na severu Francie v Cherbourgu a byl vlastně takovým nechtěným dítětem. Otce poznal až po mnoha letech, a tak jeho světem byla především matka. Krásná žena, ale poněkud volnějších mravů. Ospalý Cherbourg vytáčela provokativním make-upem, vysokými podpatky, silnými parfémy a oděvy, které šly vždy s poslední módou. Však jí také všichni přezdívali Pařížanka.

Malý Jean měl chatrné zdraví a často stonal. Neminul ho ani černý kašel a nebezpečná španělská chřipka, při které téměř zemřel. Zachránila ho matka, když mu i přes lékařovo varování píchla injekci, díky níž mu teplota nakonec klesla z 41 na 36 stupňů. Jean se vyučil v továrně na rádia, pracoval i ve fotografickém ateliéru a před nastoupením herecké dráhy vystřídal několik zaměstnání. Lákalo ho divadlo, zkoušel kontaktovat filmové producenty a rozesílal své fotografie.

První zkouška v roce 1933 se ale moc nepovedla. Dramatickým studiím se pak věnoval pod vedením Charlese Dullina, ale za svou slávu vděčí až Jeanu Cocteauovi, slavnému básníkovi, dramatikovi a režisérovi. S tím se seznámil v roce 1937. Marais získal menší roli v divadelním představení Julius Caesar a Cocteaua zaujal svou spanilostí a půvabem. Možná to byl právě Cocteau, který Maraise svedl na homosexuální cestu, kdo ví. Mladému umělci nabídl bránu ke slávě, k nesmrtelnosti, podporu, kterou potřebuje každý začínající talent. Ale možná to měl Marais již v sobě. Jako malý si hrával s panenkami, později se převlékal za ženu a pokoušel tak i svého profesora – prý z legrace. Ať tomu bylo jakkoliv, s Cocteauem se stali párem, který se vzájemně doplňoval, a zdálo se, že byli oba šťastní, stvořeni jeden pro druhého. Pro mnohé obdivovatelky to byl ale šok a velké zklamání. Jejich hrdina, ten chrabrý ochránce žen, a milovník mužů.

Nejinak jsem na tom byla i já. Filmy Jeana Maraise jsem měla moc ráda nejen kvůli jejich historickému a romantickému ladění, ale také díky herci, který pro mne představoval mužský ideál. Propojila jsem si ho s hrdiny, které ztělesňoval, a občasné zprávy v novinách, které hovořily o jeho skromnosti, srdečnosti a pozitivní energii, ve mně pocit obdivu ještě umocnily. Po listopadové revoluci roku 1989 jsem se tedy rozhodla, že ho musím vidět na vlastní oči. Bylo mi osmnáct, mladé srdce se zapálilo pro elegána. Rok předtím oslavil Marais 75. narozeniny, jubileum. Tehdy jsem si o cestě do Paříže mohla nechat zdát, a tak jsem jen na zkoušku poslala do jednoho pařížského divadla velkou fotografickou knihu o Československu s prosbou, aby ji Maraisovi předali. Byli velmi laskaví a učinili tak, neboť jsem od svého Jeana obdržela dopis a fotografii s věnováním.

Moje kniha se mu líbila a já jsem byla opravdu šťastná. Na snímku, jejž mi věnoval, seděl za stolem se svojí cigaretou, byl to sice již šedovlasý postarší muž, ale stále vypadal dobře. V lednu 1990 jsem zjistila, že Marais hraje v Paříži v divadle na Champs-Élysées ve hře o nikom jiném než o Jeanu Cocteauovi. Ztělesňoval svého chlebodárce, respektive hra byla o něm a jediným hercem ve dvouhodinovém představení byl Marais. Nasedla jsem na letadlo a vydala se do města nad Seinou. I když jsem přišla na poslední chvíli, podařilo se mi koupit lístek do první řady. Jean hrál téměř před mýma očima, mohla bych se ho dotknout. Dívala jsem se na jeho rychle se pohybující rty, gestikulující ruce, zvrásněný, ale stále krásný obličej a v mém srdci tloukla horoucí, byť platonická láska. Tehdy jsem ještě nehovořila tak dobře francouzsky, Jean mluvil velmi rychle a s patosem, zachytila jsem jen část monologu. Byl to ale nicméně velký zážitek.

Po představení jsem si chtěla nechat podepsat památník. Před Jeanem se již vytvořila fronta a nějaká Japonka se s ním právě fotila svým fotoaparátem. Jak jsem jí záviděla! Já měla tehdy aparát na ruční ovládání bez blesku. K Jeanovi jsem přistoupila plna naděje: „Já jsem vám poslala minulý rok tu knihu o Československu,“ usmála jsem se nesměle. „Ale já jsem žádnou knihu o Československu nikdy nedostal,“ ohradil se Marais a do mne jako by uhodil blesk. Skoro jsem nebyla schopna slova. On ale neměl pro mne pochopení a vlastně se vůbec o mne nezajímal. Ze strany mu totiž přicházeli představit nějakého pohledného mladíka a Jeanovi se zableskly oči vzrušením.

Pro mne to byl šok, vůbec jsem netušila, jakého je zaměření. „Ale vždyť jste mi poslal dopis a fotografii!“ vyhrkla jsem zklamaně. Tu se Jean zarazil a pak mávl rukou: „Puf, já dostávám tolik darů, jak si to mám vše pamatovat? Ale odpověděl jsem vám, že?“ Přitakala jsem a smutně převzala notes s podpisem. Bylo to stejné písmo jako můj dopis a věnování na fotografii, tím se potvrdila jejich autentičnost. Jean prostě jen zapomněl.

Ale to gesto o mnoha darech vůbec nekorespondovalo s tvrzením novinářů, jak je vnímavý a skromný. Odjížděla jsem z divadla metrem se zlomeným srdcem. Na sedadle se choulil uzlíček neštěstí. 

„Ty jsi to nevěděla?“ šťouchl do mne kamarád, u kterého jsem bydlela, „já jsem ho jednou potkal v restauraci a… projevil zájem.“ Tehdy jsem se zhrzeně rozhodla, že se již na jeho filmy dívat nebudu, ale když 8. listopadu 1998 zemřel, plakala jsem. Dnes si nenechám v televizi žádný jeho snímek ujít a vzpomínám alespoň na naše setkání.

Jean Marais byl plodným umělcem. Natočil kolem 70 filmů, hrál a režíroval v mnoha divadlech a v Comedie Francaise, tvořil sochy, maloval a napsal několik knih. Mimo jiné i Contes de Jean Marais, pohádky, které krásně ilustroval.

Jaký vlastně Marais byl?

Měl rád sport, věnoval se plavání, lyžování a jezdectví, ve volných chvílích četl (vedle Cocteaua i Dostojevského, Balzaca, Stendhala, Camuse) a maloval, také ale vařil a šil. Prázdniny trávil u Středozemního moře, jeho oblíbeným měsícem byl červen a vůbec miloval léto, moře, vítr, vodu, ale i ozvěnu, vzrušovaly ho bouře, požáry, zemětřesení, cestování a pěkná hudba, naopak znervózňovalo ho zlo, nelogičnost a nedostatek taktu. Sbíral manžetové knoflíky, jeho šťastným číslem byla sedmička, z květin měl rád růže a z barev modrou. Jeho typem ženy byla štíhlá drobná blondýnka s modrýma očima, malým nosíkem, dobře, ale prostě oblečená. Několik vztahů se ženami sice navázal, ale většinou to byly herečky a manekýnky, nic seriózního a nevzešel z toho ani potomek, kterého si tolik přál.

Nakonec tedy adoptoval cikána Serge, který se narodil roku 1944. Marais znal jeho matku a chlapce si oblíbil. Mohlo to být ale i něco více než jen rodičovský zájem, kdo ví. Serge byl zpočátku šťastný, dal se na uměleckou dráhu, ale později, když se Marais odstěhoval na jih Francie, došlo k jejich odcizení. Marais se tam přátelil s dvojicí Pasquali, která ho patrně trochu zneužívala, a těm také odkázal své jmění. Serge se snažil získat svá synovská práva soudní cestou, ale neúspěšně. V únoru tohoto roku spáchal sebevraždu. Ale to jsme zašli do smutného soukromí.

Jeana Maraise jsme měli možnost vidět v mnoha filmech, např. v Hrbáčovi, Kapitánu Frakassovi, Ruy Blasovi, Hraběti Monte Christo či v sérii Fantomasů, v pohádkách Kráska a zvíře a Oslí kůže, jeho nejoblíbenější rolí byl Kníže de Cleves. Za své umění získal dvakrát cenu Cinémond, Bambi v Německu, dále ceny ve Švédsku, Portugalsku a Japonsku, byl rytířem Čestné legie a nositelem válečného kříže. Hovořil špatně anglicky a italsky, vážil 85kg a měřil 180cm. Rád poslouchal klavír a oblíbenou skladbu Requiem od Gillese. Ať již byl Jean Marais jakýkoliv, milovníkům stříbrného plátna zanechal mnoho krásných filmů, které potěší ještě mnoho let po jeho smrti. Mistr sta tváří, sta převleků a neméně přeskoků v úloze Fantomase, obratný šermíř a gentleman ve snímku Ve službách krále či zasněný Tristan ve Věčném návratu. Tak ho budeme mít v paměti.

Archiv, časopis Krásná 2012

Osobnosti a rozhovory
V kuchyni s Julií Child: Zelné rolky Vzpomínky na Karla Laštovku - Marie Fronková

Žádné komentáře

Přidat komentář