Martin Němec: umělec mnoha tváří (2. díl)
„Kdybych měl definovat, co maluji, řekl bych, že je to patrně fantaskní realismus. Ty nejzajímavější věci, které člověk vytvoří, jsou čirou imaginací a vznikají jaksi nezáměrně,“ říká o své tvorbě malíř, hudebník, skladatel, textař a scenárista Martin Němec, který se narodil ve znamení Blíženců.
Právě to možná způsobuje, že jeho povaha i zájmy mají více vrstev. „Neumím si ani vybrat profesi, což zvládne většina lidí po maturitě,“ říká s nadsázkou zakladatel známé skupiny Precedens, pro kterou objevil zpěvačku Báru Basikovou. V současné době koncertuje Němec s další svou skupinou Lili Marlene, píše knížky, fejetony a maluje.
Zabýváte se spoustou činností, plánujete je přesně?
Nechci dopadnout jako jeden nejmenovaný rockový hudebník, později politik, který měl v diáři napsáno, že v pátek dopoledne od 11 do 12 hodin dělá „art“. Takhle se to asi dělat nedá! Přece jenom v sobě člověk musí mít nazrálé nějaké téma. Musí mít nutkání. Jednou jsem to přirovnával ke svědění – prostě se musíte podrbat. Ale bez legrace, tvůrčí práce je něco jako studna někde uvnitř nás, pokud z ní nebudete čerpat, brzy vyschne. Nevěřím moc na múzy, ale talent a tvorba jsou záhadné věci a neohlížejí se zcela na naše rozhodnutí. Zdroj těch schopností je kdesi mimo nás nebo velmi hluboko v nás. Je to dar. I když občas danajský…
Neztratíte při tom přebíhání „svoji nit“?
Jestliže člověk dělá něco pocitového, tak je hodně těžké ji neztratit. Když se práce přeruší v jejím zrodu, je to samozřejmě špatné, to lze snadno ztratit význam té věci – kouzlo zmizí a zůstane jen plátno, na kterém jsou nějaké barvy. Opravdový obraz je kdesi za plátnem v imaginárním prostoru. Když ale třeba už malbu dokončuji malým štětečkem, tatínek tomu říkal vyšívání, tak to moc nevadí. To už je prosté řemeslo. V posledních letech jsem si přál více se věnovat malování, mezitím byly ale velké hudební projekty, rok a půl života mě například stála spolupráce na filmu T.M.A. s Jurajem Herzem, k němuž jsem nejdřív psal scénář a později hudbu. Teď zase skládám muziku k baletu podle divadelní hry Františka Langera Periférie pro Liberecké divadlo. Je to moc hezká práce, při které dost myslím na období spolupráce s režisérem a mimem Ctiborem Turbou. To asi byly vůbec nejhezčí divadelní spolupráce. Takže malování je teď zase trochu víc o těšení nežli o té soustředěné práci.
Některé pocity se lépe vyjádří hudbou, některé malbou…
…a některé se musí zapít.
Od své první kapely na střední škole jste ušel kus cesty, prošel jste všemi možnými žánry…
To je fakt, ale možná v té naší hudbě Precedens byla už ta scénická hudba trochu obsažená. To jsou takové podprahové věci, protože jsem vyrůstal v prostředí, které kromě toho, že bylo plné výtvarného umění, bylo svázáno i s muzikou. Rodiče hodně poslouchali vážnou hudbu, tak jsem byl nepozorovaně odkojen Janáčkem, Bachem a dalšími. Ten můj bigbít byl trochu prosáklý různými vlivy, vlastně jsem rock jako takový nikdy neuměl a bůh ví, jestli jsem ho chtěl dělat. Když byl malíř Michal Rittstein kdysi na našem koncertě, prohlásil: „Vy nemůžete hrát rokenrol, na to jste moc inteligentní.“ To je zábavný, ne? Později jsem založil Lili Marlene, jejíž produkce se snad dá nazvat futuristickým šansonem. Temnou hvězdou té kapely je zpěvačka Dáša Součková. Naší domovskou scénou je Malostranská beseda. Tady si vždy ověřujeme, jestli je písnička dobrá nebo ne. Přes léto jezdíme na festivaly, ale nejsem jejich velkým příznivcem. My se spíš hodíme do toho zakouřeného sálu s barem. A že jsem nositel průšvihů, tak vždycky na těch fesťácích prší. Alespoň na tu dobu, co hrajeme my, teda určitě.
Víte, já do všeho vlítnu tak trochu po hlavě a pak se za pochodu učím technologii té věci, zjišťuji její specifika. Spoléhám hodně na intuici. Bylo to tak, i když jsem napsal svůj první scénář. Na začátku jsem měl, jak říkám s nadsázkou, jediný důvod k jeho vytvoření – chtěl jsem dělat hudbu k hororu. Nikdo tady ale žádné netočí a tak jsem si ho napsal sám. Dospíval jsem za vrcholné normalizace, v době, kdy ledascos bylo nedostupné. Když jsme chtěli například vidět komiksy, udělali jsme si svůj časopis s názvem Kombajn, a když jsme chtěli avantgardní bigbít, založili jsme kapelu…
Co pro vás znamenalo hudební uskupení Precedens?
Bylo a je to mé dítě. Měl jsem štěstí - můžeme tomu říkat i schopnost - najít výjimečné zpěváky, zejména Báru Basikovou, se kterou je spojeno to zásadní období kapely. Myslím, že jsme tehdy přišli s něčím nezvyklým, originálním. Snad jsme i malinko posunuli představu o tom, co je rocková písnička nebo řekněme nekonvenční pop. Ale užili jsme si i spoustu skvělých koncertů s Petrem Kolářem. Když byl ještě rocker. Příští rok to bude už třicet let od založení Precedensu – panebože! Třeba to společně oslavíme nějakým koncertem, kdo ví?
Získáváte inspiraci při cestách?
Ani ne. Já nejsem velký cestovatel. Je to asi tím, že žiju poměrně hekticky a cestování je také hektické. Raději se vracím do míst, která už znám. Například na chalupu v Českém ráji. Dívám se do nebe… To se vykoukat nedá, že jo? Oblačné nebe je největší 3D biograf na světě.
Jak jste všechny své činnosti dokázal skloubit s rodinou?
Asi to pro mé blízké občas nebylo úplně jednoduché. Je fakt, že manželka Jana žila ten kapelový život dost s námi a naopak život kapely se točil kolem naší rodiny. Když jsme se nastěhovali do malostranského bytu, bylo tím prvním, co jsme řešili, ve které místnosti bude zkušebna. A děti (dcera Magdalena 29 a syn Jan 25) holt měli tetu Báru, která je často hlídala, a pár strejdů, kteří se střídali u postýlek, když se šlo po zkoušce na pivo… Dnes už mají obě děti své životy – Madlenka je „koňská“ trenérka drezury a Honza je grafik. A žena Jana mě i po třiceti letech manželství dál vozí autem a poslouchá mé věčné tvůrčí pochybnosti nebo euforie. Nevím, co z toho je horší.
Nepočítáte s nějakým multimediálním projektem?
Pokud to nebude muzikál… Jednou bych chtěl režírovat film. Ale letos musím připravit výstavu obrazů, chtěl bych napsat knížku, natočit další desku s Lili Marlene… Celý můj život je vlastně takový multimediální projekt.
Archiv, časopis Krásná 2010
