Úvod Magazín Andělská setkání

Andělská setkání

Čím jsem starší, tím více se utvrzuji v tom, že ze všech lidských citů je soucit tím nejzákladnějším a nejdůležitějším. Od něj se odvíjí dobrota srdce a ten, kdo má dobré srdce, je taky dobrým a slušným člověkem!

Milí čtenáři, hlavou mi jde tolik myšlenek a událostí, že nevím, kde a jak začít, a přitom vás chci spíše potěšit než zarmoutit. Jistě víte, že všechny články se píšou s měsíčním předstihem, a i když je dnes podle kalendáře vlastně ještě léto, venku je 5 stupňů Celsia, tak nevím, jaké bude počasí za měsíc. Jestli ještě sluníčko ukáže svou vlídnou tvář, nebo už bude vládnout paní zima. Tak se dostávám k tématu, které mne trápí čím dál víc a o němž bych chtěla dnes psát. Léto je k těm, kteří nemají střechu nad hlavou nebo teplý pelíšek, přece jen milosrdnější. O to je v nevlídném počasí více třeba naší pomoci všem živým tvorům, kteří nemají tolik štěstí jako my, kteří se zimy nemusíme bát.

Čím jsem starší, tím více se utvrzuji v tom, že ze všech lidských citů je soucit tím nejzákladnějším a nejdůležitějším. Od něj se odvíjí dobrota srdce a ten, kdo má dobré srdce, je taky dobrým a slušným člověkem! Denně se dozvídáme z tisku a médií, co vše nacházíme v popelnicích a nebo jen tak pohozené – živá i mrtvá miminka, bezdomovce, pejsky, kočičky… Zázrak je, když je někdo zachrání, ale kdo jsou ti, kteří jednají tak krutě a bezcitně? Prosím denně anděly, aby právě těmto lidem nadělili do jejich ztvrdlých srdcí soucit – aby děti dali do baby boxu, zvířátka do útulků a na bezdomovce se nedívali s opovržením, ale aby se jim snažili pomoct! Nikdo z nás neví, jaké životní nástrahy na nás čekají a kdy budeme potřebovat pomocnou ruku těch šťastnějších. Přečtěte si jeden dojemný a pravdivý příběh.

Setkání s bezdomovcem

Nebeské bytosti, poslové světla,
naši sousedé, a dokonce i náhodně
procházející cizí člověk

to jsou andělé v nesčetných podobách.
Buďte otevření, abyste je poznali.

Jak dobré mínění jsem o sobě měla. Těšilo mě pomyšlení na to, jak jsem skvělá a laskavá osoba. Věnovala jsem hodiny a hodiny dobrovolnické práci a pomoci potřebným lidem, docházela jsem do pečovatelských domů, četla dopisy nebo různé povídky, povídala jsem si s lidmi. Hlavu jsem měla plnou samolibosti. Cítila jsem se úžasně – jako člověk konající dobré skutky, naprosto spokojený sám se sebou, povýšený nad obyčejné lidi, kteří byli příliš sobečtí a zaneprázdnění na to, aby pomáhali potřebným.

Byla jsem tak zahleděná do sebe, že jsem si ani nevšimla, že se ke mně blíží jakýsi otrhaný člověk. Všechno se ve mně stáhlo a já viděla jen jeho otrhané, špinavé šaty a cítila jeho nevábnou „vůni“. Bylo vidět na první pohled, že strávil několik měsíců na ulici a žil někde pod mostem nebo skrčený u něčích dveří v papírové krabici a marně se chtěl zahřát. Horečně jsem uvažovala, jak se mu vyhnout, ale na to, abych přešla na druhou stranu silnice, už bylo pozdě. Kdykoli mě oslovil bezdomovec, cítila jsem se velmi špatně.

Věděla jsem, že bych mu měla nějak pomoci, ale když mu dám nějaké drobné, může je zneužít a co jiného bych měla udělat? Kromě toho sama nemám peněz nazbyt, můj rozpočet z tak malého důchodu je velmi napjatý a počítám s každou korunou. Blížil se ke mně a ve mně rostlo napětí. Nikdo přece ode mne neočekává, že těch pár korun dám někomu, kdo nepracuje.

„Můžeš postrádat pár korun?“ zeptal se a natáhl ke mně špinavou ruku. Odtáhla jsem se štítivě, aniž bych se ve skutečnosti pohnula. Uvažovala jsem o penězích, které jsem měla v peněžence. Je jich tak málo! A jsou moje, jen moje a já si je zasloužila!

Už už jsem chtěla odpovědět, abych se vymluvila, abych mu řekla, že žádné peníze nemám, abych zalhala a tím ho odradila. Ale jak tam stál, oči zabodnuté do mých, zjistila jsem, že mu říkám pravdu, tedy alespoň částečnou. „Nemám moc peněz. Nemám nic, co bych mohla postrádat.“ Jeho zvláštně zářící oči mi říkaly, jak jsem sobecká a arogantní. „Chápu,“ řekl mi hlubokým a smutným hlasem. A já jsem mu věřila, že opravdu chápe. Doslova.

Najednou jsem si byla jistá, že mne „prohlédl“ skrz naskrz až do hloubky mé lakomé duše. Vypadalo to, že mi vidí do srdce a slyší ozvěnu mého sobectví. Byly to přece moje peníze a nechtěla jsem se o ně dělit. Proč bych taky měla? Potom, aniž ze mě spustil oči, dodal: „Nebyl jsem vždycky takový, jak mě teď vidíš,“ otočil se a odcházel, vzpřímeně a důstojně v těch svých hadrech. Prošel kolem mě a já tam strnule stála a styděla se za sebe. Jak jsem mohla být tak bezcitná? Dokonce i o to málo peněz jsem se s ním mohla rozdělit. Mohla jsem ho přece pozvat na nějaké jídlo, jistě měl hlad. Během několika vteřin jsem se prudce otočila, abych ho zavolala zpátky. Nebyl tam.

Chodník byl prázdný. Nebylo tam nic, kam by mohl zmizet nebo se schovat. Ve chvíli, kdy jsem se zastyděla a ucítila v srdci soucit, zmizel. Nikdy jsem ho od té doby nepotkala. Najednou mi to bylo jasné. Poznal moje skryté sobectví. Prohlédl mne. A já jsem najednou poznala jeho. Napověděl mi přece, že? Řekl mi, že nebyl vždy takový, jak ho vidím. Vzpomněla jsem si na citát z bible, vybízející k pohostinství vůči neznámým lidem, protože to mohou být skrytí andělé. To byl přesně on. Jsem si tím naprosto jista. Ten otrhaný bezdomovec, žebrající o pár korun, byl poslán, aby mi připomněl, že nejsem zdaleka tak dobrá, jak jsem si o sobě myslela. Narušil mou pýchu a samolibost. Myslím stále na to setkání, dnes už vím, co bych mu měla říct, snad se znovu objeví a dá mi ještě jednu příležitost. Ale zatím jsem ho nepotkala. Myslím, že vykonal to, co měl vykonat. Dal mi cennou lekci o mně i o ostatních. Až příště potkáme, milí čtenáři, člověka oděného do hadrů, vězte, že za těmi hadry se možná skrývá zářivý anděl.

S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí
odjinud – tak někteří, aniž to tušili,
měli za hosty anděly.
Židům 13:2

Vaše Marta Pospíchalová

Pozn. red.: Čerpáno z knihy Anděl vám žehná

Archiv, časopis Krásná 2007

Pel-mel
Střelec o Střelci - Michaela Ochotská Zahrady a parky světových metropolí - Paříž