Kladné pocity převládaly - Tibor Klein

Lékař dětské kardiologie Tibor Klein pracoval v rámci programu Medevac ve válečných oblastech, jako byl Irák, Afghánistán a Kambodža, kde vyhledával děti s vrozenými srdečními vadami. Ty pak podstoupily v České republice operaci, bez níž by zemřely. „Válečný stav totiž výrazně snižuje šanci dětí na adekvátní léčbu. Začalo to vlastně v době konfliktu v Kosovu. Následně tento program, zabezpečovaný ministerstvem vnitra, pokračoval i v dalších zemích,“ shrnul lékař, který dlouhá léta pracuje v dětském kardiocentru Fakultní nemocnice Motol. Počátkem letošního roku s kolegou otevřeli novou dětskou kardiologickou ordinaci na pražském Jižním Městě.

Jak jste vytipovávali pacienty?

Vždy jsme se snažili najít nějaké kontaktní osoby, místní lékaře, kteří nám doporučili již jen určité případy. Nebylo to zrovna jednoduché a snadná nebyla ani doprava do tamních nemocnic, kam jsme se dostávali za pomoci naší armády. Naše ochrana byla ale poměrně důsledně zajištěna. Jezdili jsme třeba deset dní do jednoho zdravotnického zařízení, ale různými velmi komplikovanými způsoby, každý den jinou cestou. Často jsme ani nedokončili všechna vyšetření. Najednou vám řekli: Dnes už dalšího ne, konec. To jsme museli hned skončit a zbývající přišli na řadu až druhý den. V té ochraně byla určitá logika, kterou jsme museli dodržovat.

Co pro vás bylo nejtěžší překonat v těchto zemích?

Ani nevím, připadalo mi, že nakonec všechno funguje. Celé zajištění tohoto programu bylo dobře připraveno. Velice nám pomohli místní lidé i armáda. Já jsem ještě příslušník Československé armády a vím, jak vypadala. Teď je armáda zcela jiná, patří do ní spousta výborných lékařů, kteří udělali kus práce, zvlášť v Kábulu nebo Basře. Kladné pocity převládaly.

Takže jste neměli strach?

Nevědomost je někdy dobrá věc. Je pravda, že jsme se trochu báli. Když vám dají helmu, neprůstřelné oblečení, řeknete si, že to asi není legrace.

Kolik se povedlo přepravit dětí do České republiky?

V České republice se odoperovalo asi 110 dětí. Z těch všech dětí, které se k nám dostaly, jedno jediné nebylo operované, protože riziko operace bylo extrémní. Také vzhledem k omezenému rozpočtu jsme se rozhodovali raději pro jednodušší případy, u kterých byl předpoklad menších nákladů na léčbu. Museli jsme vyloučit ale i další pacienty. Srdeční vady mnohých totiž vůbec nejdou operovat, mnozí se zase na vyšetření dostali pozdě.

Ovlivňuje počet případů srdečních vad životní styl?

Ne, srdečních vad je přibližně stále stejně, což prokázal nestor dětské kardiologie, zakladatel kardiocentra v Motole profesor Šamánek, podle kterého srdeční vady postihují půl promile populace v České republice. To představuje asi pět případů na tisíc lidí. Toto číslo je poměrně stabilní i v jiných zemích. Skutečný počet srdečních vad u narozených dětí je ovlivněn takovými momenty, jako je prenatální diagnostika a ochota dokončit těhotenství, pokud se zjistí srdeční vada. Je známo, že v českých zemích je tato ochota poměrně nízká. To může ovlivnit i statistiku. Prenatální diagnostika je u nás totiž mimořádně dobrá, čím komplikovanější srdeční vady, tím je větší pravděpodobnost, že se zjistí ještě ve fetálním období. Jednou z nejčastějších vad přitom bývá takzvaná Fallotova tetralogie. Organismus se nedostatečně okysličuje kvůli nedostatečnému průtoku plicními tepnami. Děti jsou modré, zadýchávají se při každém pohybu. Pacienti potřebují vždy operaci.

Jak jste se vůbec dostal k této profesi?

Chvilku jsem chtěl být veterinářem, ale byly to spíše takové romantické představy. Pak jsem se rozhodl pro medicínu. Je nesmírně zajímavé ji studovat, navíc si můžete vybrat z řady různých oborů, můžete učit, dělat vědu nebo i prodávat či být chirurgem. Každému to doporučuji. Když vidím v čekárně někoho, komu je kolem 17, 18 let, ptám se ho, co bude dělat? A navrhuji mu, aby to zkusil s medicínou. Řada mých spolužáků, kteří se ještě nerozhodli, čemu se budou věnovat, a byli například dobří hudebníci nebo je zajímaly humanitní záležitosti, šla nakonec na medicínu. Hudebním nástrojem se živit nechtěli. Přestože by to bylo pěkné, ale nebylo by to moc praktické. Dnes jsou z nich dobří lékaři. Musejí však mít chuť věnovat tomu dost času.

Je určitě těžké překonat neúspěchy, vždycky se všechno nepodaří…

Člověk je z toho někdy zničený a zmatený. Systém ale funguje tak, že vaše zodpovědnost je malá a postupně stoupá. Na začátku to tak asi člověk nemůže brát jako jen vlastní selhání. Neúspěchy a třeba i úmrtí k této práci patří. Záleží ale i na tom, jaký typ medicíny člověk dělá. Nejprve jsem pracoval na jednotce intenzivní péče pro nedonošené děti a tam to nebylo jednoduché. Následně jsem se rozhodl pro kardiologii. Všude je něco, ale dá se v tom najít radost z práce a úspěchu.

Jak odpočíváte, přece jenom je to náročná práce, musí se člověk odreagovat?

Nemám typicky jasný koníček. Ale říkal jsem si, že až budu v penzi, budu sbírat staré mapy, rád bych se tomu věnoval.

Co vám dělá radost?

Teď mám radost z toho, že jsme rozběhli novou ambulanci na Jižním Městě. Na druhou stranu nejsem rád, že jsem musel snížit svůj úvazek v nemocnici v Motole. Přece jen tam dělám už léta a ta práce je mimořádně zajímavá.

Archiv, časopis Krásná 2011