Zoologická odpovědna: kočky – mýty a pověry

Zoologická odpovědna: kočky – mýty a pověry

Zoologická odpovědna: kočky – mýty a pověry

Přestože nám připadá, že jsou to zvířata dobře známá, mnoho z jejich života nám dost často uniká. Kočky jsou opředeny spoustou mýtů i nesmyslných pověr, jež se tvrdošíjně udržují dodnes, a kočky se bohužel někdy stávají i jejich obětí.

Proč se říká, že jsou kočky falešné?

Člověk posuzuje zvířata hlavně podle toho, jak dalece naplňují jeho představy o tom, jak by se měla chovat. Přitom nebere ohled na jejich chování přirozené. Pes je považován za našeho nejlepšího přítele, protože je družný, schopný výcviku a ochotně plní naše příkazy. Poslušnost a respekt vůči nadřízenému jedinci ovšem patří k vrozeným vlastnostem, to pes podělil po vlkovi. Život ve smečce i v lidském společenství je založen na podobném principu. Naproti tomu kočkovité šelmy, s výjimkou lva, žijí samotářsky a v životě se musejí spoléhat samy na sebe. Na tom se nic nezměnilo ani po tisíciletích soužití s člověkem. Domácí kočky od nás sice s povděkem přijímají dobré bydlo i potravu, ale nerespektují nás bezmezně. O jejich nezávislosti svědčí i to, že pokud mají možnost, chodí pravidelně lovit, i když mají doma jídla dostatek. Jakmile chceme kočku nutit k něčemu, co je jí nepříjemné, dá nám to rázně najevo.

Pes nás nadšeně vítá po každém návratu, ale u kočky záleží na tom, v jakém je právě rozpoložení. Pokud nemá zrovna náladu na mazlení, a my ji přesto bereme do náručí, můžeme se se zlou potázat. Ale i když je náš mazlíček v pohodě a tiše vrní v náručí, rázem se vše může změnit. Zejména mladí kocouři mívají ve zvyku náhle kousnout nebo škrábnout. I když to bývá jen v náznaku, vzbudí tím naši nevoli a někdy hněv. Někteří lidé mají ve vztahu k domácím zvířatům pocit, že za péči, kterou jim dáváme, musejí být náležitě vděčná. A pokud to vypadá, že nejsou a nechovají se tak, jak bychom chtěli, nebývá k nařčení z falešnosti daleko. Kočky ale žijí tak, jak jim velí odvěké instinkty.

Říká se, že černá kočka přeběhnuvší přes cestu přináší smůlu. Jak vznikla tato pověra?

Za starověkého Egypta byly kočky uctívány jako oblíbená zvířata bohyně Bastet, zobrazované právě s kočičí hlavou. Kočičí mumie byly nalezeny i v hrobkách urozených velmožů, Egypt je také domovem kočky plavé, předka naší kočky domácí. Co se černé kočky ve starověkém Egyptě týče, ta byla považována na miláčka boha smrti, a pokud s nimi lidé dobře zacházeli, měli naději na jistou protekci v říši mrtvých. Za ztělesnění démonů, ďábelských sil a věrných průvodců čarodějnic jsou kočky považovány od raného středověku. Byly mučeny, zabíjeny i upalovány, leckde se jich lidé obávají dodnes.

V latinskoamerických zemích se lidé, jimž přes cestu přeběhla černá kočka, raději vrátí domů a vyjdou znovu. Ale například v Anglii přináší černá kočka štěstí – ovšem jen pokud jde k vám. Námořníci viděli v černých kočkách záruku rodinného štěstí, věřili, že jim po vyplutí zaručí šťastný návrat a věrnost ženy. Je jasné, že černé kočky přišly k nevalné pověsti hlavně díky zbarvení. Černá srst a uhrančivý pohled žlutozelených očí spolu s naříkavými zvuky, kterými se v době námluv svolávají všechny kočky, to vše člověka děsilo i fascinovalo.

Naše kočky se snaží lovit ptáčky v zimě na krmítku, lze je tomu odnaučit?

Odpověď na tento velmi častý dotaz není tak úplně jednoduchá a jednoznačná. Lidé se jen těžko smiřují s tím, že jejich vrnící micka se jako mávnutím proutku změní v nelítostného „vraha“ vyhladovělých a zimou trpících opeřenců. „Má přece žrádla dost, tak ať toho nechá“ – zní nejčastější argument. Jenže v každé kočce, i té „salonní“, dřímá malá šelma. Jedním ze základních instinktů kočkovitých šelem je reakce na pohyb, hluboce vrozená vlastnost nepostradatelná pro lov.

Čilý ruch kolem krmítka upoutá pozornost každé kočky a pak záleží na její obratnosti a také ostražitosti ptáků. V poslední době se stále více mluví o tom, že přikrmováním ptactvu spíše škodíme, než prospíváme, protože kolem krmítek se shromažďuje příliš mnoho jedinců, snadno se mohou navzájem nakazit nemocemi, a hlavně ztrácejí ostražitost, tak potřebnou v době hnízdění. Přítomnost kočky potulující se kolem krmítka tak může být paradoxně pozitivním faktorem. Omezuje totiž shromažďování ptactva na jednom místě, nutí ptáky být ve střehu, a pokud nějací opeřenci padnou za oběť, bývají mezi nimi často jedinci nemocní nebo slabí.

Ovšem ne každý je ochoten nechat na zahradě nebo dvorku volné pole působnosti zákonu přírodního výběru a přihlížet tomu, jak si kočky bystří smysly a zpestřují jídelníček. Odnaučit kočku lovit je nadlidský úkol. Zastrašování, odhánění, či dokonce výprask mají jen malý nebo dočasný výchovný účinek. Kočka sice pochopí, že lov drobných pěvců je tabu, nicméně v prvním nestřeženém okamžiku vyrazí k útoku znovu. A tak jedinou možností jsou mechanické zábrany, které maří snahu šelmy dostat se bleskurychle do krmítka.

Pokud máme krmítko umístěné na kůlu, osvědčily se plechové límce, ještě spolehlivější však je kůl celý oplechovat nebo použít kovový stojánek. Na hladkém kovu se ostré kočičí drápy smekají a zvíře nemůže do krmítka vyšplhat. Pozor ale na to, aby v okolí nebyl nějaký strom nebo stříška. Kočka je velice mrštná, skokem dokáže překonat i několik metrů a přistát přímo na střeše krmítka. Někdy (hlavně na městských sídlištích) bývají krmítka připevněna na rámu zábradlí balkonových lodžií. Pokud máme kočku, která chodí na balkon, hrozí nebezpečí, že při útoku na krmítko plné ptáků přepadne, což se jí ve vyšších patrech může stát osudným.

Pel-mel
Luchino Visconti a cesta ven do světa k sobě (1. díl) Proč máme jíst... ovoce

Žádné komentáře

Přidat komentář