Záhadný konec Mary Celeste
Osud lodi jménem Mary Celeste je jednou z nejslavnějších světových záhad.
Tajuplný, romantický příběh inspiroval nejen záhadology, ale i spisovatele.
Stále znovu dráždí naši fantazii, ačkoli je dnes již velmi těžké dohledat k tomuto případu zřejmá fakta a spíše se v průběhu let kupí nové a nové nepřesnosti, pod nimiž se původní příběh již téměř ztrácí. Na množství ne srovnalostí jsem při přípravě tohoto článku narazil
i já. Z různých zdrojů se mi scházela rozdílná data – o počtu členů posádky, o jménu lodi,
o stavu lodi při jejím nalezení. Kromě toho se v devatenáctém století v prapodivných magazínech čas od času objevilo svědectví „jediného přeživšího člena posádky legendární Mary Celeste“. Vždy šlo o čistou smyšlenku, za tou nejslavnější stál samotný Arthur Conan Doyle, otec Sherlocka Holmese. Ten si roku 1884 vycucal z prstu článek Výpověď Habakuka Jephsona, v němž překřtil loď na Marii Celestu, což je chyba dodnes hojně opakovaná.
Přes všechny nejasnosti, ať záměrné či nezáměrné, jsem se pokusil tu dávnou historii zrekonstruovat. Jako by odešli právě teď!
Loď se původně jmenovala Amazonka, postavena byla roku 1861, typově spadala do kategorie
„kunerová briga“. Roku 1869 byla přejmenována na Mary Celeste. Pod vedením kapitána Benjamina Briggse vyplula 5. listopadu 1872 z New Yorku do Janova. Vezla náklad denaturovaného lihu.
Na lodi byli podle nejdůvěryhodnějších zdrojů kromě kapitána Briggse i jeho žena a dvouletá dcera,
dva američtí a čtyři němečtí důstojníci plus jeden kuchař. Dne 5. prosince spatřil velitel lodi Dei Gratia David Morehouse (podle všeho vy - stupoval občas i pod jménem Boyce), jak Mary Celeste pluje poněkud podivně po hladině, jakoby bez kormidlování. Morehouse byl navíc dobrým přítelem kapitána Briggse,
a byl mu tudíž podezřelý i kurz lodi, která plula spíše směrem zpět do Ameriky.
Kapitán Morehouse tak vyslal na Mary Celeste průzkumný člun vedený jeho prvním důstojníkem Oliverem Deveau. Právě Deveauovo vyprávění o tom, co na Mary Celeste spatřil, vstoupilo do dějin a založilo mýtus. Loď byla zcela opuštěná, na palubě nebyl vůbec nikdo. Nejpodivnější však byly okolnosti:
jako kdyby všichni zmizeli ve velikém spěchu a to před maličkou chvílí! Na neustlané posteli ještě zřejmý otisk dětského tělíčka. Napůl snězená neokoralá snídaně na kapitánově stole a vedle ní šálek čaje, z něhož se ještě kouřilo! Otevřená lahvička kapek proti kašli stojící na poličce nad kapitánovou postelí – nepřevržená a plná. Nikde známky po boji či požáru. Pod kapitánovou postelí nalezl Deveau meč, o němž se domníval, že by na něm mohly být zbytky krve, ale soudní chemik Patron na něm později nalezl jen stopy rzi, krev vyloučil.
Na stole velitele lodi byla též břidlicová tabulka, na níž bylo ve chvatu načmáráno: „Fanny, má drahá ženo. Frances M R“. Zkrátka jako by před malou chvílí všichni na palubě naskákali do vody (či jinak zmizeli),
ačkoli se na lodi zjevně nedělo nic dramatického a moře bylo klidné.
KAPITÁNOVA CHYBA?
Samozřejmě že neexistují jen indicie vyjmenované výše, jejichž tajemnost bere dech.
V podpalubí byl asi metr vody. V kajutě velitele scházel chronometr, sextant a navigační knihy,
takže je pravděpodobné, že si je kapitán vzal s sebou, když loď opouštěl v záchranném člunu.
Sám Morehouse u soudu nedokázal říci jistě, kolik bylo původně na Mary Celeste záchranných člunů. Některé byly nalezeny vyvléknuté ze smyček jeřábů, takže jako by je k odplutí kdosi připravil.
Ale vzhledem k neznámému původnímu počtu nešlo říci jistě, zda na jednom či dvou někdo nakonec odplul. Přesto se objevuje až příliš otazníčků. Předně: i kdyby kapitán Briggs nějakým způsobem chybně vyhodnotil situaci na lodi a nechal spustit záchranný člun, jak to, že ho posádka Dei Gratie nespatřila v blízkosti, bylo-li moře klidné a od opuštění lodi nemohlo uplynout více než pár minut (viz kouřící čaj)? Kapitánovu chybu
a jeho neuvážený příkaz k opuštění lodi nelze vyloučit, jeden z pra v - děpodobných důvodů pro takovou chybu by mohl být líh v pod palubí: podle Briggsova příbuzného Olivera Cobba převážený líh v podpalubí někdy hrozivě duní. To může vyvolat paniku a obavu, že loď vybuchne. Stále však zůstává původní pochybnost: kam zmizel tak rychle člun s evakuovanou posádkou, pokud se z čaje v kajutě ještě kouřilo?
OBŘÍ VLNA ČI CHOBOTNICE
Pojďme se podívat na fantastičtější hypotézy. První z nich hovoří o obří vlně. Dávní námořníci často vyprávěli, že čas od času se z moře jakoby zničehonic zdvihne obří, třeba třicetimetrová vlna, která spláchne vše,
co je na palubě lodi, a někdy ji i potopí. Dlouho to bylo považováno za námořnickou latinu, za historky stejné relevance jako zkazky o mořských pannách a nestvůrách. Jenže jistý americký matematik před časem přišel
s geometricko-matematickým modelem, který ukázal, že vznik takových vln uprostřed běžného vlnobití
je zcela zákonitým fyzikálním jevem. Mohla posádku Mary Celeste spláchnout do moře taková nečekaná vlna? Snad. Scénář by pak mohl být takový: loď se v klidu plaví Atlantikem, paní Briggsová hraje na palubě
na piano, jak bylo jejím zvykem, její dcera si zde hraje, ostatní členové posádky vykonávají své povinnosti, zatímco kapitán snídá ve své kajutě. Tu někdo spatří děsivou vodní stěnu, jak se blíží k lodi.
Všichni vyděšeně volají kapitána, ten vyběhne na palubu a pak už je vše otázka sekund, nikdo nemá šanci. Jenže je tu pochybnost: jak to, že obří vlna Mary Celeste nepotopila?
Je možné, že by po chvilce briga vyskočila zpět na hladinu jako gumový parník v dětské vaničce a v podpalubí po obří vlně zbyl sotva metr vody? Pokud ano, jak to, že vlna loď nepoškodila, nerozbila na třísky?
A konečně: nejsou-li jen výmyslem všechny ty detaily o nepřevržené lahvičce kapek proti kašli na poličce, můžeme si teorii obří vlny v podstatě škrtnout. Podobně jako analogickou teorii o obří chobotnici či olihni, která všechny členy posádky vycucla. Bez ohledu na možnost existence takového tvora dění na lodi v jejích posledních chvílích muselo být mimořádně klidné.
UFONI A PIRÁTI
Ufologové mají v záloze samozřejmě teorii únosu do létajícího talíře. Ano, ač jde o tezi velmi fantastickou, mnoho z okolností by jistě vysvětlovala. Především onu náhlost a úplné zmizení v krátkém čase.
Méně už odpoutané záchranné čluny a zmizelý sextant, chronometr a navigační knihy.
Že by si je s sebou kapitán bral při tak nepochopitelné situaci nástupu do UFO?
Nebo že by je kosmičtí návštěvníci chtěli prozkoumat? Vícekrát samozřejmě zazněl názor, že oni návštěvníci na palubě byli docela obyčejní piráti, kteří posádku buď zabili, anebo přesunuli na svou loď.
Ale zase tu moc věcí nesedí: proč piráti neukradli náklad poměrně cenného denaturovaného lihu?
Jak se jim s jejich lodí podařilo tak bleskurychle zmizet z dohledu Dei Gratie?
Americký národní archiv navíc k této tezi vydal následující konstatování: „Kolem roku 1872 už nejsou pirátské přepady v oblasti Azor zaznamenávány.“ V roce 1913 jistý badatel napsal článek do Washington Post,
kde tvrdil, že vše bylo trochu jinak: na úplně jiné lodi došlo ke vzpouře a část posádky byla pobita.
Aby mohla přeživší část loď dál řídit, zastavila Mary Celeste a buď přinutila, či pod nějakým příslibem přiměla její posádku přestoupit na jejich loď a pomoci jim doplout k cíli. Před koncem plavby je mohla zabít. První varianta – přinucení – je nesmysl, představa, že by se důstojníci Mary Celeste vzdali bez boje jakýmsi zdecimovaným vzbouřencům z jiné lodi je obskurní. Varianta druhá – přemluvení – má větší logiku.
Ale co to mohlo být za příslib, který vzbouřenci kapitánu Briggsovi dali? Na žádnou pohádku by jim neskočil. A vezli-li opravdu nějaký velký poklad, dejme tomu zlato, jak to, že v archivech nebyla žádná taková tehdy ztracená loď s pokladem dohledána?
„LSD“ NA LODI, VZPOURA ČI POJIŠŤOVACÍ PODVOD?
Jedna z nejzajímavějších skupin vysvětlení operuje s nějakým změněným stavem vědomí posádky.
První teze říká, že námořníci otevřeli jeden soudek s lákavým označením „líh“ (jeden takový se na lodi našel!), napili se a ve stavu pološílenství se všelijak povraždili či naskákali do moře. Odborníci však takový účinek vylučují, poukazují na to, že „denaturák“ je prakticky nepoživatelný. Zajímavější je teorie otravy námelem.
Tu působí výtrusy houby paličkovice nachové. Napadá žito a z něho byl na lodi jak chléb, tak pivo. Námelová otrava má podobné účinky jako užití LSD – halucinace a časté sebevražedné sklony. Podobných případů se dokonce několik odehrálo i na moři. Robert Huntington, ředitel jedné z amerických námořních škol, zastával zase celý život tezi, že posádka onemocněla žlutou zimnicí, která také vyvolává podobné stavy.
Roku 1987 tvrdil ambulantní lékař z britského přístavu Hull: „V průběhu historie se zapomnělo na fakt,
že na lodi bylo několik koček, které Briggs vzal s sebou, aby si jeho dcerka mohla s nimi hrát. Od nich se mohli nakazit členové posádky vzteklinou.“ Samozřejmě že na konec svého seznamu musíme dodat ještě vysvětlení zcela racionální, jimž chybí špetka fantazie: nejčastěji se hovoří o vzpouře posádky.
Jaký by však mohla mít motiv? Jedním by snad mohla být přítomnost kapitánovy ženy na palubě,
která podle pověrčivých námořníků přinášela smůlu. Druhá varianta hovoří o nacionální zášti, o vzpouře Němců proti americkým majitelům. Nu a pak je tu ještě teorie pojišťovacího podvodu, na němž se měl podílet buď Briggs samotný se svým přítelem Morehousem, nebo sám Morehouse. Výhodou této teorie je,
že může smést ze stolu všechna podivná svědectví posádky z Dei Gratie. Byly by jen výmyslem, který měl zakrýt odérem tajuplnosti to, proč dotáhli do přístavu nepoškozenou loď s nepoškozeným nákladem...
