Vždyť vypadat líp je tak snadné

Vždyť vypadat líp je tak snadné

Vždyť vypadat líp je tak snadné

Oslovila jsem svou kolegyni, dnes více přítelkyni, Natálii Faitlovou, se kterou jsem procestovala kus světa, aby nám v cyklu Krásná paní není dokonalá prozradila, jak se potýká se svými „nedokonalostmi“.

Abych řekla pravdu, já ji vždy viděla dokonalou, a když jsem si přečetla její příspěvek, nevěřila jsem vlastním očím. Natalku, jak jí důvěrně říkám, jsem v mládí vnímala jako trošku zvláštní a tak trochu „praštěnou“ dívku; byla jsem už starý „mazák“, když ona začala předvádět, a až po letech, kdy jsme se opět potkaly coby „zralé“ ženy, jsem pochopila, že její zvláštnost a praštěnost byla v tom, že je velmi inteligentní, a hlavně vzdělaná a stále se vzdělává.

Natalie Kšajtová-Faitlová: Mé nedostatky

Musím se přiznat, že se mi k napsání článku na tohle téma vlastně vůbec nechtělo – jenže jsem to už slíbila Martičce Pospíchalové – a sliby se musí plnit! Poprvé se tedy nemilosrdně odhalím na veřejnosti a vyjevím to, na co se celý život snažím neupoutávat pozornost, co se snažím všemožně zakrývat. Mezi přáteli se ale občas ke svým nedostatkům hlásím a vykřikuji: „No, co, tak mám širší ramena – a co má být? Je to vlastně výhoda, znamená to, že jsem silák a ledacos zvládnu, a to se do života moc hodí!“ Nebo pihy? „Celou svou manekýnskou kariéru na našich i zahraničních molech jsem odpředváděla a odfotila s třiceti velkými mateřskými znaménky na obličeji a nikomu to nevadilo! Na fotkách mi je, když tak, retušéři vygumovali a při přehlídkách jsem tak daleko od lidí, že je nikdo nevnímá!“ Ale přece jenom v koutku duše mám skrytá přání nemít pihy, mít útlá křehká ramínka a něžnou popelčí nožku – prostě se víc blížit ideálu krásy. Naštěstí vítězí potřeba být přirozená, brát všechno, co mi bylo dáno do vínku, s povděkem a kultivovat to do maxima. Ana všem nacházet klady!

Mám ovšem také perfekcionistické sklony – a ty občas musím krotit a znovu a znovu se přesvědčovat, že my, lidé, jsme přece nebyli stvořeni dokonalí! Že neexistuje absolutně perfektní, bezchybný člověk! Avzpomínám, jak nám kdysi na výtvarné škole pan profesor Waage přednášel o Praxitelovi: jeho nádherné sochy vznikly z matematických výpočtů! Změřil všechny rozměry dvaceti nejkrásnějších athénských dívek a vypočítal jejich aritmetický průměr, který se stal hlavním vodítkem při tesání do mramoru! Slavná Afrodité z Knidu je vlastně abstraktní, ač vypadá tak reálně! Nikdy neexistovala ve skutečnosti!

Atak se tedy beru s klidem. Odpouštím si, co se dá, a řeším jen to, co se odpustit nedá, ale i to se časem mění a jsem čím dál tolerantnější nejen k sobě, ale i k ostatním lidem. V sedmnácti letech jsem své pihy považovala za obří problém, vyžadující radikální řešení – a tak jsem si nechala největší pihu vyoperovat a hodlala jsem v tom dál pokračovat. Jenže mi po ní zůstala ohavná bílá jizva a časem mi na tomtéž místě vyrostla piha ještě větší! To mne celoživotně vyléčilo z tužeb nechat se poopravit rukou chirurga. Radši jsem pak zvolila krycí make-up, který jsem si zvykla vrstvit na sebe hned ráno po probuzení. Bez make-upu jsem si léta připadala neoblečená. Ale i to mne časem přešlo. Už dávno jsem vlastně se svými pihami smířená a už je ani nevnímám. Jsou důležitější věci, že?

Nebo ta široká ramena! Je to vlastnû daň za to, že jsem v dětství chodila do sportovní školy, hrála tenis a každé prázdniny trávila povětšinou plaváním. To se na mých ramenou skutečně podepsalo. Mělo to své plusy: nemusela jsem nikdy nosit vycpávky, můj pas v kontrastu s rameny vypadal štíhlejší a celá figura působila útleji, což se při mé manekýnské profesi moc hodilo. Návrháři mi opticky zužovali ramena vyšším nasazováním rukávů nebo vertikálním členěním horního dílu: véčkovými výstřihy, dlouhými šálami a bižutérií. Svědčily mi i prodloužené živůtky vpředu do špičky či nízko posazené pásky – ty mi sice zkracovaly dolní část těla, ale to při mých dlouhých nohách vůbec nevadilo. Při fotografování jsem se nejraději nechávala fotografovat z poloprofilu či profilu, nikdy z anfasu.

Teprve nedávno mne naučil osvícený mistr tai-či držení těla, které mi kupodivu i zúžilo ramena, ale hlavně mi dodalo více energie. Stahuji teď ramena více dozadu, tlačím je co nejvíc dolů a vytahuji přitom krk. A je po problému!

Mé nedostatky jsou spíše mé přebytky. I chodidla mi narostla o pár čísel větší, než je žádoucí. Žiji si prostě na velké noze, říkám si spokojeně a nesnažím se vměstnat své jednačtyřicítky do úzkých špiček módních lodiček, volím spíš boty vpředu hranaté či kulaté. V podstatě mám stále ještě nohu v normě, utěšuji se. Nemusím si boty nechávat šít ani si nemusím kupovat pánské boty, jako to kdysi dělávala slavná manekýnka a herečka Veruschka, kterou známe z Antonioniho filmu Zvětšenina – ta nakonec svoji pětačtyřicítku nevydýchala a nechala si operativně vyjmout střední články prstů. Tak k tomuhle by mne nikdo nedonutil!

Trochu nadbytečné jsem měla po dvou synech – klucích jako bucích – i bříško. Donutilo mne to k pravidelnému posilování a usilovnému zatahování. Takže mi tenhle nedostatek vylepšil beztak už slušnou kondici. Dodnes na svém bříšním svalstvu denně pracuji minimálně pět minut: sedy-lehy, zvedání nohou v leže na zádech, psaní číslic do deseti nataženýma nohama a pokládání kolen napravo a nalevo nejmíň dvacetkrát. Taky je skvělá jógínská udíjána-bándha: při výdechu a mírném předklonu ve stoje zatáhnu do maxima bříško a vzápětí povolím. Jógín tohle dokáže udělat stokrát, já při jednom výdechu tak dvacetkrát.

Nesmím opomenout další „nedostatek“, ze kterého se časem vyklubala přednost: vlnité, někdy až kudrnaté vlasy. Jak já jsem toužívala po vlasech rovných jako hřebíky, ač mi bylo jasné, že touha po tom, co zrovna nemám, je typická pro odrůdu zvanou člověk. Vyzkoušela jsem, co se dalo. Postupně (potupně) jsem si:

  • přilízávala vlasy k hlavě mokrým kartáčem;
  • narovnávala je žehličkou;
  • natáčela je na velké natáčky;
  • stahovala je do pevných drdolů a copu;
  • zakrývala je utaženými šátky a klobouky;
  • stříhala je nakrátko, jednou dokonce na miniježka.

Jenže sotva mi vlasy trochu narostly a navlhly, kroutily se zas! Nakonec mi došlo, že nejlepší a nejpohodlnější je dovolit jim, aby se vlnily či kroutily či kudrnatily, jak se jim chce. Aby byly přirozené. Už dávno svým vlasům nezakazuji ani nepřikazuji a nechávám jim volnost. Někdy jim dokonce i pomohu květší kudrnatosti olivovým olejem smíchaným s vodou.

Jsem, jaká jsem, a snažím se být taková co nejlíp! To nejdůležitější je stejně uvnitř. A tam by to mělo být bez jakéhokoli retušování co nejryzejší.

Archiv, časopis Krásná, 2003

Osobnosti a rozhovory
Muž Vodnář Žena Vodnář

Žádné komentáře

Přidat komentář