Vladimir Vysockij

Právě teď mám tě rád
a nechci vydírat,
žiju si, neměj strach, nepodřežu si žíly.

V minulém čase nezůstal jsem stát,
čas budoucí i tak mne vede k svému cíli.

Snesu hlad, strpím chlad,
za tebou půjdu rád jak galejník a rab bez falešného studu.

Jenom se nesnaž na mně vymáhat,
abych po „mám tě rád“ dodal „a vždycky budu“…

(překlad Jana Moravcová)

Toto je úryvek z básně asi nejznámějšího sovětského písničkáře, básníka a herce Vladimira Vysockého. Přesně vystihuje tohoto muže, narozeného ve znamení Vodnáře, – odhodlání, víru v ideály lásky a hluboké prožívání přítomnosti.

Vladimir se narodil 25. ledna v roce 1938 v Moskvě. Ač prožil válku jako malé dítě (byly mu teprve čtyři roky, když válka začala), motiv války se objevoval v jeho tvorbě dospělého. Při německých náletech ho matka odváděla do krytu. Vladimir tam do hluku dopadajících bomb recitoval vlastenecké básně naučené ve školce. Jeho otec byl plukovníkem zpravodajské služby a podílel se na dobývání Berlína. Matka byla překladatelkou odborné literatury z němčiny. V letech 1947–1949 žil se svými rodiči v Eberswalde u Berlína. Jeho rodiče se však rozvedli a Vladimir žil střídavě u obou; s matkou v Moskvě a s otcem v Berlíně.

Vodnář bývá obvykle silná a přitažlivá osobnost. Ať je to muž nebo žena, vyniká obvykle charismatem. Není nejkrásnější, nestrhává na sebe veškerou pozornost, zato okouzluje. Ať už je to typ citlivý a nesmělý nebo naopak typ Vodnáře etrovertního exihibicionisty. Vladimir byl rozhodně tím druhým. Také proto ho přitahovalo jeviště. Tam se mohl projevovat vší svou energií, tolik typickou pro Vodnáře. Sice prožil krátkou dobu na škole s možností zajištěného klidného zaměstnání – na stavební fakultě Moskevského institutu –, ale již po roce všichni okolo pochopili, že Vladimirovo okouzlení divadlem má zřejmě hlubší kořeny. Přešel na uměleckou školu MCHAT, kde v letech 1956–60 absolvoval studia herectví. Několik let pak působil v Divadle A. S. Puškina.

V 60. letech 20. století na večírcích, mejdanech, oslavách zazářila hvězda exrotvertního okouzlujícího Vysockého. Všude se mluvilo o mladém muži, který chraplavým hlasem zpívá vlastní pouliční, humorné i vážné písně, je výborným společníkem, vypravěčem a úspěšným svůdcem žen a dívek. Od roku 1964 byly vstupenky do avantgardního moskevského divadla Na Tagance stále méně a méně dostupnější. Až se na ně stála noční fronta snad delší než na maso a chleba. To proto, že sem vstoupil do angažmá Vladimir Vysockij a záhy se stal prvním hercem, na něhož se tzv. chodilo. Hrál, zpíval, navíc ho lidé znali i z 26 filmů.

Jako by se ani nebál

Vodnáři okouzlují opravdovostí, lidé jim důvěřují pro jejich upřímnost vedoucí k idealismu, jenž je neopouští takřka po celý život. Tedy jestli se nezvrhne ve fanatický dogmatismus. Vladimir byl idealistou. Můžeme to vysledovat na jeho básnické a písničkářské tvorbě. První písničky byly určeny jen úzkému okruhu přátel, později začal se svými písněmi vystupovat i na veřejnosti. Vysockij rád své písně upravoval nebo dotvářel přímo na jevišti. Jeho texty ale nevznikaly jen tak ledabyle, byl velice pracovitý a své písně promýšlel do nejmenších detailů. Vzhledem k satiričnosti, parodii na tehdejší sovětskou společnost, na kritický tón mu nebylo umožněno volně koncertovat na velkých podiích. Lidé si jeho vystoupení z večírků nahrávali a sami mezi sebou rozšiřovali.

Jaká byla jeho nejčastější témata? Jeho široký kulturní rozhled, tak příznačný pro Vodnáře, mu umožňoval rozehrát vícero motivů. Asi nejstarším se jeví motiv války. Ovšem není to oslava hrdinů Rudé armády, spíš smutné písně o umírání vojáků – kamarádů. Dalším oblíbeným cílem jeho parodií a kritiky se stávala spokojená konzumní společnost tehdejšího SSSR. Vysmíval se jejich hlouposti, omezenosti a strachu vyčnívat nebo na sebe upozornit něčím tak odvážným, jako je vlastní názor. Nevyhýbal se ani písním a básním politické satiry. Jako by se ani nebál. Víra v ideály lidskosti se promítala i do kritiky totalitarismu.

Raději si rozhryzal ruku

Správný Vodnář touží po nezávislosti, žije přítomností naplno. To rozhodně Vladimir nezanedbával. Jak v práci, kdy se kolegové až děsili jeho absolutní odevzdanosti roli, maximální přípravě a snaze o maximální výkon hraničící s ohrožením zdraví, tak i na bujarých oslavách a večírcích. Byl to bohém. A navíc těžce závislý na alkoholu. Říká se, že k alkoholismu mají Vodnáři sklony. Nadaný herec a básník si uvědomil svou těžkou závislost, obzvláště s doprovázejícími zdravotními potížemi – srdeční arytmie, žaludeční katary a vředy, problémy s pamětí a koncentrací. Rozhodl se proto pro radikální krok – zašití ampule zvané tornádo. Tato sovětská metoda prý sklízela úspěchy. Spočívala v tom, že se do paže implantovala ampule s jedem, jenž reagoval a zabil člověka jen tehdy, pokud jedinec vypil i malé množství alkoholu. Vysockij si sice nechal všít tuto ampuli, ovšem v abstinenčním období si raději rozhryzal ruku, vyrval ampulku, aby se mohl napít a opít.

Jeho vnitřní orgány byly alkoholem nenávratně poškozeny. Plival, zvracel krev, trpěl obrovskými bolestmi. Ty řešil drogami. Jeho asi nejvěrnějším kamarádem se mu stal lékař. I když mu několikrát zachránil život, přesto mu nezakrýval zlou pravdu – brzký konec. Další stejně důležitou oporou mu byla jeho třetí manželka francouzská herečka Marina Vlady.

Marina – nejvěrnější přítel

Vodnáři navazují povrchní vztahy vcelku snadno, ale dlouho jim trvá, než někoho přijmou za skutečného přítele. Mají tendence idealizovat si lidi a pak bývají zklamáni svou deziluzí o nich. Možná proto byla první dvě manželství ukončena. První studentské manželství s Izou, s níž se seznámil ve škole MCHAT, trvalo krátce. S druhou ženou Ljudmilou, také herečkou, měl Vysocký dva syny – Nikitu a Arkadije. Až třetí manželství bylo šťastné.

Marina totiž rezignovala na to, aby svého muže změnila. Byla mu nejvěrnějším přítelem, oporou a podporou v osobním i veřejném životě. Ale ani ona nemohla změnit jeho osud. A možná pomohlo i to, že zčásti to bylo manželství na dálku. Marina pracovala na nepřátelském Západě a zakázaný básník Vysockij nemohl tak často vycestovávat za ní. Podle dostupných svědectví spolu však byli denně v kontaktu, aspoň si psali nebo telefonovali. Traduje se, že když Vladimir filmoval na Sibiři a zatoužil slyšet její hlas, desítky spojovatelek – obdivovatelek Vysockého v celé zemi - vyvinuly obrovské úsilí, aby vypátraly, kde se Marina právě zdržuje, a umožnily hovor mezi sibiřskou tundrou a kadeřnictvím v Itálii, ve kterém ji právě česali.

Pohřeb při olympiádě

Jeho životní rolí se stal Hamlet. Vnímal ho jako symbol boje pravdy a čistoty Hamleta s lhostejností a strachem či zlem. Herecká partnerka Alla Děmidová charakterizovala jeho expresivní zničující způsob hraní slovy: „Razantně vybíhal na scénu, bílý jako smrt, nikoho si nevšímal a absolutně se soustředil na to, co dělá, na to že musí dohrát do konce. Ne dohrát, dožít do konce. A to bylo geniální. Takhle se má Hamlet hrát, ale tak se hrát nedá.“ V posledních letech zvracel mezi výstupy krev, musel si nechávat vpichovat tišicí injekce, aby vždy znovu vyběhl na scénu, bledý jako stěna, a jeho životní představení nemohl zastavit ani infarkt, který dostal přímo na jevišti 25. července 1979. Poslední představení bylo domluveno na 18. července 1980. Vysockij byl už na hranici svých sil, předstoupil před diváky, omluvil se. Jeho zdravotní stav mu nedovolil ani pořádně mluvit. Týden nato, 25. června 1980, mu jeho věrný přítel - lékař - vpíchl uklidňující injekci, když dostal abstinenční záchvat. Usnul a ve spánku se mu v jeho dvaačtyřiceti letech zastavilo srdce…

Pohřeb probíhal v době moskevské olympiády. Sovětská vláda doufala v tichý a nenápadný pohřeb, ovšem ani zbraně nedokázaly zastavit věrné fanoušky Vladimira Vysockého, kteří se sjížděli ze všech koutů Ruska. Vystlali smuteční cestu květinami. Když se je milice pokoušela odklidit, volal na ni rozzuřený dav: „Jste fašisti!“ Policie se stáhla a dovolila lidem, aby se s Vysockým rozloučili. Při pohřbu skandovali: „Dozpíváme tvou píseň za tebe…“

Archiv, časopis Krásná 2007, Fotografie: Wikipedie