První svatba na radnici: Josefa Náprstková
Josefa Náprstková (8. 10. 1838–13. 9. 1907), narozená ve znamení Vah, si nepotrpěla na poklony. Návštěvník neznalý demokratických poměrů v domě U Halánků se dvorně sklonil k ruce domácí paní. Ucukla. „Milostivá…“, „Náprstková,“ přerušila ho paní Josefa. „Já vím, milostpaní…“, „Náprstková,“ opakovala důrazně. „Prosím, já vím přec, milostpaní…“, „Ne, ne. Jsem prostě Náprstková. Milostpaní je dnes každá…“.
Příjmení Náprstková opravdu hodně znamenalo. Pepička Křížková, dlouholetá pomocnice v podniku a v domácnosti Anny Fingerhutové, na ně čekala dlouhých šestnáct let. Když si 25. února 1875 Vojtěcha Náprstka, bohatého měšťana, pražského radního, mecenáše, zakladatele Průmyslového muzea a lidumila, brala, měla malá česká Praha o senzaci postaráno. Zaměstnavatel se ženil se svou zaměstnankyní, už to bylo zvláštní, a své ano si řekli při civilním obřadu, vůbec prvním na Staroměstské radnici v Praze. Místo důstojného pána a vůně kadidla je oddával pan rada Oulehle. Absenci svatých zachránilo aspoň dvanáct apoštolů nahoře na orloji. Nebylo to tak dávno, co rakouský zákon vyňal otázky manželství z výlučné kompetence katolické církve a umožnil občanský sňatek. Pan Vojtěch, nakloněný všemu novému, toho využil.
Devětatřicetiletá nevěsta se na svatební den načekala. Matka Vojtěcha Náprstka, majitelka lihovaru, pivovaru a hostince na Betlémském náměstí, jednak nechtěla mít ve svém nízkém starožitném stavení druhou paní, jednak se jí Pepička svým nízkým původem nezdála vhodnou partií. Takže s hlásanou demokracií to u Náprstků nebylo tak žhavé, lépe řečeno, syn Vojta ji nasál za desetiletého pobytu ve Spojených státech, kdežto jeho maminka znala jen staromódní Čechy.
Starosvětská i moderní
Josefa Náprstková bezděčně demonstrovala, že i vdané ženy v měšťanských rodinách, mezi něž se sňatkem zařadila, nemusí kralovat jen kuchyni. „Paní Náprstková slučovala v sobě starosvětské tradice hospodyňské s novými názory moderní ženy,“ velebila ji Eliška Krásnohorská. Jakmile se odbyl sňatek, šla hned za svými povinnostmi. Zasedla k práci tam, kde včera přestala, nic se nezměnilo. Novomanželka bohatého muže zůstala u výdělečné činnosti, a ještě na sebe vzala i spoluzodpovědnost za chod podniku s mnoha zaměstnanci. Bylo jí také ke cti, ženě s pouhým šestiletým základním vzděláním, víc u dívek nebylo dovoleno, že od mladých let do sebe snaživě vstřebávala kulturní a duchovní hodnoty, které kolem ní proudily. Zejména hodně četla a v Americkém klubu dam patřila k nejhorlivějším členkám, všeho se zúčastňovala, o všem věděla. „A měla neúnavnou vyřídilku,“ dodal by neuctivě Jaroslav Vrchlický. Od mladého rozverného básníka sotva mohla očekávat poklonu.
Josefa Náprstková pocházela ze skromných poměrů. Už její matka do rodinného rozpočtu přidávala výdělek z domovnictví a obchodu s kvasnicemi a zásluhou mladší sestry Ludmily, první bibliotekářky u Náprstků, se u nás rozšířily šicí stroje - byla jejich první dealerkou.
Archiv, časopis Krásná 2007
