Prášek do pečiva (zpráva z cest)

Prášek do pečiva (zpráva z cest)

Brzičko je tady slunovrat a všechno začíná nanovo, ale já se přesto hlásím s příběhem podzimním, z krátících se dní a dohasínajícího světla, protože ho mám ještě plnou hlavu a jiný bych asi vyprávět nedovedla.

Kdo jiný by měl rozumět střídě ročních dob než Krásná, ta rozvážná paní, když všechno kolem pádí, náš čas má před námi pořád náskok, až je v nedohlednu, a pomalu už letí jen tryskáč nad horami?

Nebem si to razí stříbrný bod a za ním bílá dlouhá kondenzační čára, jejíž ostré obrysy se zvolna rozplývají.

Z jednoho takového broučka jsem před pár dny vylezla, protáhla si nohy sotva živé a rozhlédla se. Hlava mi třeštila a kolem očí se bolestivě kupilo ještě více vrásek než obvykle. Turistická třída komfort neskýtá ani neslibuje a to nevinné stvoření na sedadle přede mnou si sklopilo opěradlo až na můj klín, ještě než názorné letadélko na obrazovkách zobrazujících průběh letu dorazilo nad New Foundland, a šťastně tak přechrupalo celou cestu přes oceán.

Jsem zase tady. Sníh ještě nepřišel, ale všechny stromy jsou holé. Černé a průhledné. Světlo se změnilo a já jsem u toho nebyla. Propásla jsem podzim.

Anebo vlastně ne. Byla jsem v Upstate, v severních končinách státu New York a podzim tam byl taky, přišly i mlhy, přišel první mráz… Japonské javory, obvykle tak nestydatě a nepokrytě rudé jako prapory vlnící se kdysi před tribunou na Krasnoj ploščadi se letos nevyznamenaly. Prý na ně v létě přišla gypsy moth, cikánská můra neboli česky bekyně velkohlavá, a všechny listy sežrala. V Evropě ji známe odedávna, v Upstate je to postrach poměrně nový, první žravé potvory tu byly zaznamenány v blízkosti přístavů až v roce 1860.

Housenky byly letos při chuti a tak prý měli v kraji divné léto.

A pak jsem přijela já a měla jsem divný podzim.

Nepodnikla jsem turistickou cestu a z hlediska zvídavého lovce pamětihodností jsem viděla málo. Můj pobyt tam byl náročný, ale nikoli v obvyklém smyslu. Byla to podivná objevná cesta do hlubin intimity, do soukromí rodiny, kuchyně, drobných zvyků, toho, co zbývá, když se věci, události a emoce na sebe vrší dostatečně dlouho.

Stala jsem se členem domácnosti, která mne do sebe vstřebala. Pozůstávala se ze tří koček, tří psů a dvou osob mého, jemně podzimního věku.

Dům stojí na samotě a všude, i k popelnici, se jezdí autem.

On byl po závažné operaci a nesměl zvedat nic těžkého.

Ona od něho musela odjet, protože měla natáčet televizní pořad v Čechách.

Ti dva jsou spolu nerozlučně nezlomně celoživotně spjati. Takové přání zní moc dobře v přípitku u svatební tabule; občas – dost často – to může být později i průšvih.

Lidí je někdy na světě až moc a někdy zase až moc málo.

Já jsem byla v dané situaci takové celkem přijatelně neškodné dočasné řešení. Fyzickou námahu to ode mne žádalo minimální, jsou to hodní lidé a byli na mě hodní. Kdo neumře v kolébce, toho život dřív nebo později postaví do situací, které se nedají řešit trhem.

Nebylo to o mně, patrně by na mém místě mohl být kdokoliv jiný.

Snažila jsem se svou roli plnit poctivě. Mým úkolem bylo poslouchat a co možná rozumět. Být přítomná a jinak být co možná málo. Být společnicí, zastávat úlohu dnes již historickou, vydat se tedy proti proudu času. Podobnými postavami se hemží romány 19. století, všechny ty nezaopatřené příbuzné, které hrají karty s paní domu, popřípadě štupují a předčítají jí z novin… A mají tichý, obtížně vyjádřitelný, ale skutečný podíl na chodu rodiny. Věděla jsem, že je jen na mně, co s tím udělám vevnitř a pro sebe.

Všechno to samozřejmě využiji. Zneužiji. To je přece veřejné tajemství: my pisálkové jsme amorální hyeny.

Byl říjen a pak listopad, šustilo napůl sežrané listí. V podzimním věku už nepřeskočíš sám sebe a nezačneš znova, to dá rozum. Musíš se jenom vydržet. V tom domě byly plné mrazáky, hodně všelijakých zásob, snad je to v kraji zvykem. Bojí se náhlých pohrom. Když na ně myslím, bojím se o ně. A úlevou, útěchou velikou jako správný krocan na Den díkůvzdání je mi pomyšlení, že tam někde mezi pytli vloček, čočky a kanistry oleje leží ukryty i prášky do pečiva.

Prášek do pečiva je přísada poměrně nepatrná, ale mocná. Zamícháš do mouky a už se hrnou bublinky, už to nabývá, kypří a nadlehčuje se, piškot bude jako víno, zlatavý a nadýchaný, nic bezmocného a trapně rozpláclého!

Stačí přidat trochu tekutiny, v krajním případě i deště nebo slz.

A při troše snahy lze najít úplně všechno úplně všude. Mé místo bylo v kuchyni a tohle je kuchyňská filozofie. Naše životy jsou plné banálních předsudků a úzkostí jako nekonečné čistění varné desky, na které – bůhvíproč – zůstane černý flek, ať se jí dotkne jakkoliv dobře vycíděné dno pánve.

A prášek do pečiva je humor. Moji milovaní, vy moji na jedné lodi, když to jinak nejde, budeme se smát. A budeme spolu a budeme si říkat hlouposti, dokud je ještě čas. Ten, kdo to umí, bude král.

Sníh přijde brzy a bude ležet dlouho.

Archiv, časopis Krásná 2010, Fotografie: Pixabay