Olga Walló, tiše a pro sebe - Zpozdilá

Tak jdu, je tma. Po silnici velice zřídkakdy projede auto. Po setmění se stopovat nemá, kdysi nás to učili, nemyslím, že bych na tom dnes večer trvala stůj co stůj, všichni mne míjející řidiči si to však pamatují. Asi byli lepšími žáky. Anebo ze mne mají strach. Hm. A to si vždycky říkám, že mi šero svědčí. Že ve správném osvětlení to vlastně ještě ujde. Jak je všechno relativní!

A vůbec – mohu směle říkat banality. Je tma, jsem sama, nikdo mne neslyší. Jaká svoboda, být odkázán jen na sebe! Mluv, mysli, mluv, říkám si do rytmu kroků. Hlavně nemysli na to, kolik těch kroků bude. Jak je to daleko. Ono je to hodně daleko. A neseš tašku, ne batoh, neseš ji v ruce, pak bolí záda, na to nemysli vůbec.

Je to stejné, stejné, pořád stejné, na kole, na běžkách, v řece: Když chceš někam dorazit, nemysli na stoupání, nemysli na dálku. Drž rytmus a ztrať se, ztrať se sama sobě, je tak dobré se ztrácet.

Asfalt protivně, levně, vlezle prašně čpí. Vlhce voní les. Tady je stezka, vede na koleje. A po kolejích je k nám blíž.

Koleje jsou dva syčáci hadi
Napřed tě uštknou
Pak zradí tvý mládí

Tohle napsal Jan Faltýnek, herec Divadla SKN neboli Stanislava Kostky Neumanna, těm, kdo už nevědí, připomínám, že dnes se to tam jmenuje Na Palmovce a je to pořád dobré divadlo.

Faltýnek byl dobrý herec a hodný člověk, vypadal legračně, oči mu blikotaly jako dvě lampičky. Ta hra, ve které se mi tak líbil, se jmenovala Liliom, byla o smutném rošťákovi, úkaz první třetiny minulého století, středostavovští páni literáti rádi romantizovali lumpy.

Ale Faltýnek pro ni napsal písničky a já utírala slzičky, mohla jsem, sama jsem tam byla, nikdo mě neviděl. Totiž, diváků tam byla spousta, slavná premiéra, ale nikdo si nevšiml, jestli jsem tam taky já, co bych se nepolitovala? Bože, to už je dávno. Byla jsem zpozdilá.

Pak jsme dabovali první ze série o komisaři Moulinovi, ty byly ještě dobré, scénáře k nim psala opravdová esa, třeba Andreotta. Každý Sherlock Holmes má svého Watsona, Moulinem se stal Moravec a za parťáka dostal Faltýnka. Já ho měla ráda, času bylo dost a nikdo nepoznal, že moc dabovat neumí, protože je nervák. Tehdy jsem se dozvěděla, že na žaludeční vředy je dobré po malých doušcích popíjené plzeňské. Zato měl takové to cosi, co herec buď má, nebo nemá - a pak se nedá nic dělat.

A potkávaly ho legrační historky. Jeho žena byla taky herečka, asi lepší než on, jmenovala se Jaroslava Tichá. Dokud hráli na oblasti, byla hvězdou ona. Ale o mužské je vždycky nouze, angažmá v Praze je štěstí, dostal ho on. Přišla do Prahy s ním a tady si už ani neškrtla. Tak vařila, byla to hodná manželka starého střihu. Muže do kuchyně nepustila a on se tam taky nehnal. Bylo to smutné, ale takových příběhů je spousta. Nebo bývalo.  

Až jednou na Štědrý den vařila ve velikém papiňáku celou šunku a musila ještě někam běžet, před svátky je honička. Tak poprosila Faltýnka, ať na tu šunku dohlédne, za půldruhé hodiny se musí odstavit…

Honza byl dobrák a svědomitý, šunku včas odstavil a chtěl ji taky vytáhnout. Papiňák byl jiného názoru, nechtěl se otevřít. Faltýnek se neptal, proč asi, a vzal na něho šroubovák. PRÁSK! Šunka vylétla v oblaku páry do vzduchu, on se naštěstí zaklonil, takže si uchránil oči. Rozsáhlé popáleniny hrudníku posléze prohnisaly do plic, ale tehdy Honzu ještě zachránili.

Umřel o pár let později a pro úspěšně rozjetý seriál by to bývala rána, ale považte – on v té době v Paříži umřel Renierovi parťák taky! Tak jsme si řekli, že je to osud. Moulin měl nového parťáka, u nás se jím stal Jirka Bruder.

Abyste věděli, po kolejích se jde docela dobře i ve tmě, slabě se lesknou. Když vyjde měsíc, je to krásně strašidelné. Ale nedělejte to, ono se to nesmí. Neberte si ze mne příklad, prosím. Vidíte, že jsem docela jinde. Jsem zpozdilá.

Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Unsplash