Nad pohlednicemi z dovolených
Vítr vyje, okno drnčí, můj pokoj podivně zpívá, letos je větrný rok. Něco je ve vzduchu, pleská to jako roztrhané plastové obaly z rozsypaných popelnic. Když nasajeme vítr včas, jsme na sebe pyšní a cítíme se skoro jako objevitelé. A pak „už to dělá každý“, a kdo o tom ještě vykládá, je z Buranova a předevčírem objevil Ameriku. Kam odlétá loňská móda? Do zapomnění? Anebo se v nás kdesi ukládá a vytváří další vrstvu toho, co pokládáme za samozřejmé?
Pro toho, kdo má dar paměti, je retromóda zábavným zdrojem obraznosti. To, co je dnes trendy, jsme nosili v sedmdesátých létech – ale všechno bylo přece úplně jinak… V jedenáctém a dvanáctém století se nosily kajícné poutě.
Kdo měl problém, se kterým si nevěděl rady – a mohl si to dovolit – vydal se na svatá místa, stezky byly sotva patrné a čas měl jiný rozměr: v rámci psychoterapie do Santiaga de la Compostella. Z Francie, od Rýna, z Nizozemí je to pořádná dálka. V posledních dvaceti létech tyto staré poutní cesty ožily, v příhodně zkrácených verzích prázdninových putování se na ně vydávají už zase statisíce lidí. Jdou pěšky krajinou, která zbyla, přes holé pláně Auvergne, do Gascogne a k Py - renejím. V Auvergne už nejsou neprostupné lesy, v D’Artagnanově vlasti roste cibule pod fóliemi a schůdnými průsmyky velkých hor se vlekou kamiony. Ale dávná terapie dosud funguje: přejdi pěšky velké hory vstup na suché pláně Aragonu… A tam tarasí cestu k cíli jiné hory, hnědé, strohé a bezvodé, dávným poutníkům muselo srdce poklesat: nazvali je Montés del Perdón, hory Odpuštění. Dnes se nad nimi točí křídla větrných elektráren. Tvoří stříbrnou linii na obzoru, kdo se k nim dnes ubírá s poutnickou holí, stoupá k nim také s bláznivou nadějí: energie z obnovitelných zdrojů, snad se to povede, snad ještě unikneme potopě. Alespoň pak v lokálních sporech nebude hájit názor, že tito štíhlí troj - křídlí obři s jediným svítícím okem hyzdí krajinu.
Jen kdybychom žili věčně, nezačínali věčně znova a nezapomínali tolik. Považte, směšné, máme tolik práce a povinností, až jsme zapomněli, že musíme umřít!
V Indii se prý umírá lehce. Lehneš si, kam můžeš, třeba na chodník, zavřeš oči… Skončí ti trápení, brzo na tebe čeká úplně nový život, kdo ví, jaký bude… Nejlépe se umírá na posvátných ghátech, kdo umře tam, přijde rovnou do nirvány.
V Káthmándú stojí na takovém správném místě hospic: polovina míst je strašlivě drahých – kdo na to má, zaplatí – a polovina míst je úplně zadarmo, pro ty, kdo nemají nic. Až se přiblíží tvá chvíle, vynesou tě ven: tiše leží, ještě dýchají, čekají, až přijdou do ráje, neboť chodidla jim omývá voda – Ganga zde neteče, každá řeka však tají živou svatost. Vedle hoří na hranici tělo, přihlíží nejstarší syn, je celý v bílém. Udělal, co mohl: opatřil otci smrt vyvolených, tu nejlepší, jen pro nemnohé.
V Kalkatě, v srdci starého města na malém rynečku proti velikému chrámu, je hospic svaté Terezy. V chrámu se každé dopoledne obětují kozy, maso je nabídnuto bohům a pak se prodává v okolních krámech, krev stéká do kamenných koryt, slétají se na ni velké černé mouchy. Barvy jsou intenzivní, vůně dusné. Turisté hledí a neutečou, nemohou, ze všech stran je drží hnědé ulepené ručky: je to chudá čtvrť a dětí je tu hodně. Turistickou atrakcí je i hospic: vstup a něco nám dej, žijeme z milodarů. Je tady šerý chládek a čisto, jedna místnost pro ženy, jedna pro muže, jídlo třikrát denně, v patře prádelny malá teráska, ze které je mučivě přesný výhled na obětiště. Sem chodí pečující personál. Odborných sil v modrobílém řádovém šatu je jen pár, většinu práce zastanou dobrovolníci z Evropy, z Ameriky, z Austrálie, vítán je každý, adresa je snadno k nalezení na internetu, můžeš si hned rezervovat termín. Strávíš tu rok, měsíc nebo jen dva týdny… Zážitky budeš mít velké. Svatá Tereza soudila, že umírat není tak snadné a není dobře na to být sám. Poskytuje nám možnost pohlédnout do tváře smrti jaksi se slevou: malá hnědá vyschlá těla, která neumí anglicky. Neděsí tolik, jako když umírá maminka, a věříš, že jim můžeš opravdu pomoci – a to ti pomáhá. Snad, až se vrátíš domů, velký dobře živený neohrabaný zápaďáku, neodvezeš si jenom uspokojení, jak jsi dobře činil a žes to vydržel. Třeba získáš i odvahu přemýšlet o smrti doma. Vstoupit do bran hospicu v Litoměřicích si žádá větší statečnost. Už o tom uvažovat je vlastně nevhodné… Ještěže Krásná paní je také moudrá paní, jinak by tyto řádky nevyšly.
Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Pixabay