Zahradníkův leden

Zahradníkův leden

Zahradníkův leden

S počasím je to totiž zvláštní věc; nikdy to s ním není v pořádku.
Počasí vždycky přestřeluje na jednu nebo na druhou stranu. Teplota se nikdy nestrefí
se stoletým normálem; buď je pět stupňů pod ním, nebo pět stupňů nad ním.
Srážek je buď deset milimetrů pod normál, nebo dvacet milimetrů nad normál;
není-li příliš sucho, je nevyhnutelně příliš mokro.

Mají-li i lidé, kterým jinak do toho nic není, tolik důvodů stěžovat si na počasí, jak pak teprve zahradník! Napadne-li málo sněhu, bručí plným právem, že to nikam nestačí; napadne-li sněhu mnoho, projevuje vážné obavy, že mu to poláme jehličiny a pěnišníky. Není-li sněhu, běduje na zhoubné holomrazy; nastane-li obleva, klne těm bláznivým větrům, které ji provázejí a mají ten hanebný zvyk, že mu rozhazují chvojí a jiný kryt po zahradě a snad mu i, hrom do nich! polámou nějaký ten stromek. Troufá-li si v lednu zasvítit slunce, chytá se zahradník za hlavu, že mu keře poženou předčasně do mízy. Prší-li, bojí se o své alpinské kytičky; je-li sucho, myslí s bolestí na své rododendrony a andromedy. A přece by nebylo těžko mu vyhovět: Stačilo by mu, kdyby od prvního do posledního ledna prostě bylo žádná celá, devět desetin stupně pod nulou, sto dvacet sedm milimetrů sněhu (lehkého a podle možnosti čerstvého), většinou oblačno, žádné nebo mírné větry západních směrů; a bylo by všechno v pořádku. Ale to je to: o nás zahradníky se nikdo nestará a nikdo se nás neptá, co by mělo být. Proto ten svět tak vypadá.



Nejhůř je zahradníkovi, když nastanou holomrazy. Tehdy země ztuhne a vyschne na kost, den za dnem a noc za nocí hlouběji; zahradník myslí na kořínky, které zamrzají v půdě mrtvé a tvrdé jako kámen; na větévky až do dřeně prozáblé suchým a ledovým větrem; na mrznoucí pupence, do kterých na podzim rostlina sbalila svých pět švestek. Kdybych věděl, že to pomůže, oblékl bych svou cesminu do vlastního kabátu a na jalovec bych navlékl své vlastní kalhoty; pro tebe svléknu svou košili, azalko pontská, tebe, dlužicho, přikreju kloboukem a na tebe, krásnoočko, už nezbývají než mé ponožky; i vezmi zavděk.

Jsou různé lsti, jak lze vyzrát na počasí a způsobit jeho změnu. Na příklad jakmile se rozhodnu obléknout to nejteplejší, co na sebe mám, nastane pravidelně oteplení. Obleva rovněž nastává, smluví-li se několik přátel, že pojedou na hory lyžařit. I tehdy, když někdo napíše do novin článek, ve kterém popisuje panující mrazy, zdravě omrzlé tváře, rej na kluzištích a jiné takové úkazy; dostavuje se obleva právě ve chvíli, kdy se ten článek sází v sazárně, takže jej lidé čtou, zatím co venku už zase vlažně prší a teploměr ukazuje osm nad nulou; i řekne ovšem čtenář, že v novinách je samá lež a podfuk; dejte nám s novinami pokoj. Naproti tomu sakrování, nářky, zaklínání, potahování, říkání „brrr“ a jiné inkantace na počasí vlivu nemají.



Co se týče lednové vegetace, nejznámější jsou tak zvané květy na skle. K jejich vybujení je třeba, abyste měli v pokoji nadýcháno aspoň trochu vodních par; je-li vzduch dokonale suchý, nevypěstujete na oknech ani mizernou jehličku, natož květy. Dále je třeba, aby okno někde špatně přiléhalo; tím směrem, kterým do okna fičí, rostou ledové květy. Proto bují spíš chudým lidem než bohatým, protože bohatým okna lépe přiléhají.

Botanicky se ledové květy vyznačují tím, že to vlastně nejsou květy, nýbrž jenom lupení. Toto lupení se podobá endivii, petrželi a listí celerovému; dále různým bodlákům z čeledi Cynarocephalae, Carduaceae, Dipsaceae, Acanthaeae, Umbelliferae a jiných; lze je srovnati s druhy: ostropes čili trubil, pupava, pcháč, notabasis, máčka, bělotrn, bodlák, štětka, světlice, paznehtník a ještě s některými jinými bodlinatými, zpeřeně, zubatě, rozeklaně, vykrajovaně, stříhaně nebo kracovitě olistěnými bylinami; někdy se podobají kapradinám nebo palmovým listům a jindy jehličí jalovcovému; květů však nemají.

Tedy „ani leden není pro zahradníka dobou nečinnosti“, jak – zajisté jen pro útěchu – tvrdí zahradnické příručky. Především lze prý zpracovávat půdu, jelikož prý se mrazem drobí. Tu tedy hned na Nový rok se vyřítí zahradník do zahrady, aby zpracovával půdu. Pustí se do ní rýčem; po delší námaze se mu podaří zlomit rýč o půdu tvrdou jako korund. Zkusí to s motykou; činí-li to vytrvale, přerazí u ní topůrko. I chopí se krumpáče a docílí aspoň toho, že jím rozkopne cibulku tulipánu, kterou vsadil na podzim. Jediný prostředek je zpracovávat půdu dlátem a kladivem; jenže je to velmi pomalý postup, který brzo omrzí. Snad by šlo kypřit půdu dynamitem; ale ten zahradník obyčejně nemá. Dobrá, nechme to na oblevu.



A hle, je tu obleva, a zahradník se vyřítí na zahradu, aby zpracovával půdu. Po chvíli ji všechnu odnese domů, nalepenou na botách, pokud na povrchu rozmrzla; nicméně tváří se blaženě a tvrdí, že už se země otvírá. Zatím nezbývá než „dělat různé přípravné práce pro nastávající sezonu“. „Máš-li ve sklepě suché místo, připrav si květináčovou půdu, řádně míse listovku, kompost, zetlelý kravský trus a trochu písku.“ Výborně! Jenže ve sklepě je koks a uhlí; ty ženské se všude roztahují se svými hloupými domácími potřebami. Takhle v ložnici by bylo dost místa pro pěknou hromádku humusu –
„Použij zimní doby k opravám na pergole, loubí nebo besídce.“ To je pravda; jenže náhodou nemám pergolu, loubí ani besídku. „I v lednu lze klásti drn“ – jen kdyby bylo kam; snad v předsíni nebo na půdě. „Hlavně bdi nad temperaturou ve skleníku.“ Nuže, bděl bych rád, ale skleníku nemám. Tyhle zahradnické příručky člověku mnoho neřeknou.

A tedy čekat, čekat! Pane na nebi, jak je ten leden dlouhý! Jen kdyby už byl únor –
„Že se dá v únoru na zahrádce něco dělat?“
„No ba, třeba už i v březnu.“
A zatím, aniž měl o tom tušení, nebo aniž se o to nějak přičinil, mu vyrazily na zahrádce krokusy a sněženky.

SEMÍNKA
Někteří říkají, že se tam má přidat dřevěného uhlí, kdežto jiní to popírají; někteří doporučují trochu žlutého písku, protože prý obsahuje železo, zatímco jiní před ním varují z toho prostého důvodu, že prý obsahuje železo. Jiní opět doporučují čistý říční písek, jiní pouhou rašelinu a ještě jiní dřevěné piliny. Zkrátka příprava půdy pro semínka je veliké tajemství a čarodějský obřad. Má se do ní přidávat mramorový prášek (ale kde jej vzít?), tříletý kravský trus (zde není jasno, má-li to být trus tříletých krav, nebo tři léta stará hromádka), špetka čerstvé krtiny, na prach roztlučený jíl ze starých vepřovic, labský písek (ale nikoliv vltavský), tři léta stará pařeništní půda a snad ještě humus ze zlatého kapradí a hrst půdy z hrobu oběšené panny; to vše se má řádně smísit (zahradnické knihy nepraví, zda za novoluní či úplňku či v noci filipojakubské), a když tuto tajemnou půdu nasypete do květináčů (vymáčených ve vodě tři léta stojící na slunci, na jichž dno dáte vyvařené střepy a kus dřevěného uhlí, proti čemuž se jiné autority ovšem vyslovují), když tedy to vše vykonáte, šetříce při tom sta předpisů, podstatně se různících, čímž se tento obřad velmi ztěžuje, můžete přikročit k jádru věci, totiž k vysetí semínek.

Pokud se týče semínek, jsou některá podobna šňupavému tabáku, jiná světloučkým a plavým hnidám, jiná lesklým a černě brunátným blechám bez nožiček; některá jsou plochá jako penízky, jiná kulatě nalitá, jiná tenká jako jehličky; křídlatá, trnitá, ochmýřená, nahá i vlasatá; veliká jako šváb, i drobná jako sluneční prach. Dávám svědectví, že každý druh je jiný a každý je podivný: život je složitý. Z této velké chocholaté obludy má vyrůst nízký a suchý bodláček; kdežto z této žluté hnidy prý vzejde tučný, obrovský cotyledon. Co mám dělat? Prostě nevěřím tomu.



Dobrá, máte zaseto? Postavili jste květináčky do vlažné vody a pokryli je sklem? Zastřeli jste okna proti slunci a uzavřeli je, aby se vám v pokoji urodilo pařeništní čtyřicetistupňové teplo? Dobře tedy, nyní se začíná veliká a horečná činnost každého semenáře, totiž čekání. Zalit potem, bez kabátu, bez vesty a bez dechu, sklání se čekatel nad svými květináči a vytahuje očima klíčky, které mají vzejít.

Prvního dne se neurodí nic; a čekatel se převaluje v noci na posteli, nemoha se dočkat rána.

Druhého dne se na tajemné půdě objeví chomáček plísně. Čekatel se raduje, že je to první stopa života.

Třetího dne vyleze cosi na dlouhé, bílé nožičce, a roste to jako blázen. Čekatel jásá téměř nahlas, že už je to tady, a ošetřuje první sazeničku jako oko v hlavě.

Čtvrtého dne, když už se ten klíček vyčouhl do nemožné délky, zvedá se v čekateli nepokoj, že to snad je plevel. Záhy se ukáže, že tato obava nebyla bezdůvodná. Vždycky to první, dlouhé a tenké, co vyroste
v květináči, je plevel. Patrně je to nějaký zákon přírody.



Nuže, někdy dne osmého nebo ještě později se z ničeho nic, v nějakém tajemném a nekontrolovaném okamžiku (neboť nikdo to nikdy neviděl a nepřistihl) tichounce rozhrne půda a zjeví se první klíček. Vždycky jsem si myslel, že bylinka roste buď ze semínka dolů jako kořínek, nebo ze semínka nahoru jako nať z bramboru. Říkám vám, že tomu tak není. Skoro každá bylinka roste pod semínkem nahoru, zvedajíc své semínko na hlavě jako čepici. Představte si, že by dítě rostlo, nosíc při tom na hlavě svou matku. Je to prostě div přírody; a tento atletický kousek provádí skoro každý klíček. Zvedá semínko stále smělejším vzpažením, až jednoho dne je pustí nebo zahodí; a teď tu stojí, nahý a křehký, zavalitý nebo vyzáblý, a má nahoře takové dva směšné lístečky, a mezi těmi dvěma lístečky se potom něco ukáže.

Ale co, to vám ještě neřeknu; tak daleko dosud nejsem. Jsou to jen dva lístečky na bledé nožičce, ale je to tak divné, je v tom tolik variací, u každé rostlinky je to jinak. – Co že jsem to chtěl říci? Už vím, nic; nebo jen to, že život je složitější, než si kdo může představit.

 

Životní styl
O rybě a motýlovi Oheň

Žádné komentáře

Přidat komentář