Píši, abych se dobrala jádra

Píši, abych se dobrala jádra

Píši, abych se dobrala jádra
Narodila jsem se 26. září (podle nového kalendáře 8. října) r. 1892 v Moskvě.
Otec byl profesorem Moskevské university, zakladatelem a sběratelem Muzea umění
(dnes Puškinova), vynikajícím filologem. Matka byla vášnivá hudebnice,
milovala verše a sama je psala. Vášeň pro verše mám po matce,
vášeň pro práci a pro přírodu po obou rodičích.
 
Píši, abych se dobrala jádra, vyřkla podstatu; to je to hlavní, co mohu říci o svém řemesle.
A nemá v něm místo zvuk vně slova, slovo vně smyslu; je tady – trojjedinost.
 
Chci-li pochopit sebeprostší věc, musím ji ponořit do veršů, uvidět odtud.
 
Ptáte se, proč rýmuji? Proč rýmujeme! Ptejte se lidu, proč rýmuje; dítěte,
proč ono rýmuje; a obou – co je to „rýmovat“!
 
*
Jenom leť, můj bujný koni,
Vstříc všem cestám necestám,
Ať tvé podkověnky zvoní,
Třesa hřívou mě nes – tam.
 
*
Vzpomínka na vás – lehký dým,
Ten modrý dým za oknem mým…
Vzpomínka na vás – tichý dům,
dům daný k sedmi západům…
 
*
Jestli tak jednou se mnou osud svede tě –
ach, veselé věci začnou na světě!
Nejeden by se nám pak klaněl hrad,
Až ty, kdo klid nedá mi, bez mámy, neznámý, bys mě měl rád.
 
*
První babička měla čtyři syny,
Kožíšek ovčí, louč a zimu v síni,
 
Konopí, – co vás nemá, platit hotově!
Ta měla čtyři syny – a ruce jenom dvě.
 
A nandej co nandej jim, talíře čistí.
Však nejsou princátka, seminaristi!
 
A druhá – s tou se rovnat nemohou!
Té všechna šlechta nyje u nohou.
 
Ta směje se, když do klavíru ťuká:
„Sto vzývajících – a jen jedna ruka.“
 
Zlíbanou rukou věčně chtěla by
čarovat v klávesách a v hedvábí…
 
Oběma babičkám se povedla vnučka:
Jsem nádeník a běloručka.
 
 
„Z ročních dob…mám nejradši podzim, samozřejmě, s průniky světla, prostorem, průhledy, s mými vlastními dlouhými kroky, vždycky dlouhými, a na podzim sedmimílovými. Jsem rozený chodec…“
 
„Nikdy jsem nebyla v proudu kultury. Mne hledejte dál a dřív.“
*
Prchavá ústa a prchavé ruce
slepě tu ničí mou věčnost, jak vích…
A zpívám svou píseň, tu o rozluce
s Duší, ten hymnus o prchavých!
Hrom božské věčnosti ohlušen, hluše
zní… Jen čas od času, v předjitřní čas,
ozve se v temnotách tajemný hlas:
Nesmrtelná ženo, pomni, je duše!
 
Z dopisů Anně Teskové
 
Meudon, třetí den Velikonoc 1927
…V Paříži mě, až na vzácné osobní výjimky, nenávidí, píší všelijaké sprostoty, všemožně mě přehlížejí atd. Nenávist k přítomnosti v nepřítomnosti; nikde totiž ve společnosti nepobývám, na nic ničím neodpovídám. Tisk (noviny) udělal své.
…My, drahá Anno Antonovno, máme velice podobné životy: věčný koncept. A velice podobné i druhé životy, tamty. Prostě: tady i tam žijeme jedním životem, tady nanečisto, tam načisto. Je-li to Praha či Paříž, na tom nezáleží. Mimochodem, zjevně dávám přednost Praze. V Paříži je třeba žít Paříží, jinak ty v ní a ona pro tebe nemáte smysl. Krom toho, Paříž je nesoustředěná, má celá souostroví srdcí, v Praze je jediný střed – Rytíř. (Je příznačné pro soudobou Prahu, že je v ní pod mostem. Vy a já jsme také pod mostem!)
 
Meudon
…Jak já chci do Prahy! – Uskuteční se to? I když ne, řekněte: ano! V životě jsem nechtěla zpátky do žádného města, vůbec nechci do Moskvy (kamkoli do Ruska, jen do ní ne!) a do Prahy chci jako uhranutá. Chci sebe, tu nešťastně šťastnou, – sebe – Poémy konce a Hory, sebe – duši bez těla všech těch mostů a míst.
 
Mám přítele v Praze. Je kamenný rytíř, a v obličeji se mi velmi podobá. Stojí na mostě, hlídá řeku: přísahy, prsteny, vlny, těla. Je mu tak asi 500 let a je tak mladý: kamenný kluk. Až na mě budete myslet, představte si mě s ním.
 
POKUS O ŽÁRLIVOST
Jak se vám žije s druhou? Prostě?
Bez problémů, den za dnem… Ne?
Kdy (brzo?) – po bezpečném mostě –
šla vaše paměť ode mne,
 
ode mne, ostrova, co pluje?
(Ne vodou; nebem připlyne…)
Ó duše! – Duše sestrou tu je,
milenkou asi nikdy ne!
 
Jak je vám po boku té prosté?
Té ženy prosté božstev, snů?
Carevnu jste svrh, a proto jste
Prohrál trůn… Jak je v bezesnu,
 
Jak se vám žije, stará, hádá?
S tou, co vám na krku uváže
své věnu nudy? Má vás ráda?
Jste šťastni? Jak? Jste chudák, že?
 
„Už mám dost všeho, co moc bolí;
najmu si domov.“ – Ve sklepě?
Jak je vám teď s tou jakoukoli,
Můj vyvolený? Sten chléb je
 
Jedlejší? Dobře jste se shodli?
Jste šťastni? Čí to vina je?
Jak žijete s tou troskou modly,
vy, kdysi hodný Sinaje?
 
Že by teď stud svým božským bičem
dokázal tvář vám neztrestat?
Jak mohla se ta cizí, v ničem
vám blízká, vaším žebrem stát?
 
Jak se vám žije? Zdráv jste? Vyzvou
vás občas múzy? Ukáže
se štěstí? Občas? A s tou jizvou –
svědomím, - co? Jste chudák, že?
 
Jak vám jde k duhu nové zboží
z tržnice? Přišlo draho, vím.
Kararský mramor, dílo boží,
jste pouhým torzem sádrovým
 
vystřídal? (Ostrov, sen byl vylit…
Vylít je dřív, než uplovou!)
Jak je vám, když jste poznal Lilit,
s tou kdekterou, s tou tuctovou?
 
(Tesali Boha, a jak hlínu
ho rozbili pak!) V neštěstích
(drobných) jste po krk? Jste syt klínu
té pozemšťanky bez šestých
 
smyslů? V strž bez hlubin se řiťte
spolu! Jste šťastni? – Upřímně!
Ne?
Jak je, milý? Těžko, viďte?
Tak těžko, jako s druhým mně?
 
BABIČCE
Úzká tvář Polky a dokola val
Límce, šat černě se vrství…
Má mladá babičko, kdo líbával
vaše rty pyšné? A prsty,
 
co v komnatách nádherou hořících
Chopina hrály, svou něhu…
Tma lokýnek bloudí vám po lících
věčného ledu a sněhu.
 
Temný a přímý a upřený zrak –
vari, pryč, nezvaný hoste!
Ne, mladé ženy, ty nehledí – tak…
Má mladá babičko, kdo jste?
 
Vy, dvacetiletá… Zem po kosti
hladoví, jak když se postí, -
ach, co jste tam odnesla možností!
A co teprv nemožností!
 
Tak nevinný den byl, jen maličko
vál vítr v pokoji do váz, -
a dvě temné hvězdy zhas.
Babičko!
Tu vzpouru v srdci mám po vás?
 
*
Já si tě vybojuji u všech nebes a zemí,
protože les je mou kolíbkou, les taky hrobem
je mi,
protože na zemi stojím jen jednou nohou,
protože o tobě zpívám líp, než ty ostatní mohou.
 
Já si tě vybojuji za všech dob, za všech nocí,
před zlatými prapory, mečem a u všech zlých
mocí,
zahodím klíče, psy vyženu ze dvora – ve mně
máš nejvěrnějšího psa pro nejtmavší noc země.
 
Já si tě vybojuji u všech – i u jedné, i u té,
ty budeš ničí ženich, já ničí žena; a v kruté
poslední hádce seberu tě – hřích nehřích –
tomu, kdo ve snu ukázal Jakubovi žebřík.
 
Ale dokud ti nezkřížím ruce – škoda, pak
zebou –
tobě tě nevezmu – škoda! – ty zůstaneš s tebou,
ty a dvě křídla, tak vzepjatá – už už vzletí,
protože svět je tvou kolíbkou, svět taky hrobem
je ti.
 
*
Vzpomínka na vás – lehký dým,
ten modrý dým za oknem mým…
Vzpomínka na vás – tichý dům,
dům daný k sedmi západům…
 
Ach – jaký dým? Ach – jaký dům?
Je dokořán, vzdor západům,
Třesk zámek, strop vzlét, stěny s ním!
Už změněn dům – jen v modrý dým…
 
*
Je jedno slunce, jde přes města, přes země.
Slunce nikomu nedám! Patří jen mně.
 
Ani na chvíli. Ani na dotyk. Nikdy.
Jen mně plát má!
Ať všechny země zahubí bezbřehá tma.
 
Do rukou si tě vezmu. Nechoď po městech,
Po lidech…
Ať třeba spálím si ruce a srdce i dech.
 
Jak pes půjdu po tvých stopách, je-li svět zatemněn…
Nikomu nedám tě, slunce. Patříš jen mně.
 
RYTÍŘ – MOSTNÍK
Stráž – tvář postní
nad šploucháním věku.
Rytíř, mostník,
hlídající řeku.
 
(Ke klidu dorůst…
Jít hledat pod vodu
pokoj od rukou, od úst…)
Co, strážný rozchodů?
 
Prstýnky, sliby, zástup.
Pak – jako kámen –
kolik nás tu
padalo svoje amen?
 
Vstup do vody volný, prosím.
Květ kvete… Co s tím?
Nechal mě – skočím.
Tak se mu za to mstím.
 
Dokud pro vášeň rostem
a dokud je tu,
mstíme se. Mostem.
rozepnem k letu
křídla… Pád, sliny
vod… Ani zlost ne…
Nemusím nyní
platit své mostné!
 
„Z osudu, z mostu, skokem
skok! Jen se ztřítíš…“
Dívá se božím okem
na řeku rytíř.
 
Podobám se ti…
* Lásky
Plynou v ní? Slasti či zloby?
Ty to víš, rytíři pražský
nad řekou doby?
 
LES
Kácejí – víš jak? Hrom
ve větvích – padá strom.
Vstal, sotva sťatý kles
Strom, - nesmrtelný les.
 
Je jak ten mrtvý les,
užuž zas živý (dnes
zem sbírá zeleň; mech
vdech), - nesmrtelný Čech.
-
Už pláči, nenesls
na vlnách žal; jen hněv .
V Čechách je moře slz.
Španělskem teče krev.
 
Stín, černý lupen tu
přikryl a mučí svět.
Už je čas: Vstupenku
vrátíme tvůrci zpět.
 
Odmítám dále žít.
kde Bůh i člověk ztich,
odmítám Betlém ctít.
Na hlavních náměstích
 
odmítám s vlkem výt.
S žraloky od soudů
táhnout a dát se vlít
do proudu – po proudu.
 
Už chci být bez očí
nevidět tmoucí tmu.
Svět, když se netočí
s rozumem, odmítnu… 
-
Ne, to ne běsi za mnichem,
ne za géniem žal, pochodeň
za žhářem, pád lavin za tichem,
ne nad hladinou val – povodeň,
 
ne nad lesem prapor požáru,
ne úprk zvířat, pár po páru,
ne osiky děs, když v bouři je…
 
Za führerem táhnou fúrie…
 
VZALI…
Češi přistupovali k Němcům a plivali.
(Viz březnové noviny z r. 1939)
 
Všechno vzali hned napoprvé:
Oheň, sůl, železo (i z krve).
Brali – tak štědře, brali – včas.
Vzali nám skály, vzali kras.
 
Od severu i od východu:
Podzemí, nebe, zemi, vodu.
A od jihu i západu:
Mléko, med – rajskou zahradu.
 
Vzali nám prameny i hory,
Lučiny vzali, vzali bory,
A – co je víc než zemský ráj:
vzali boj za ten rodný kraj.
 
Blízkost i dálku, sny i dlaně,
Přátelství vzali, vzali zbraně…
Pohrdáním (to zbylo jen)
Je ten kraj dosud vyzbrojen!
 
 
Autor: Jan Kašpar
Kategorie: V obruči poezie
Ročník: I.
Číslo: 2003/7
V obručí poezie
Plejboj 17. století Eva Švankmajerová