Víno – ředit či neředit?

Víno – ředit či neředit?

Víno – ředit či neředit?

Přinášíme vám další neméně zajímavé legendy o původů vína, ale také odpověď na jednu zásadní otázku, kterou si pokládali v antickém Řecku i Římě.

Legenda o Dionýsovi

Podle jiné legendy objevil Dionýsos sotva vyklíčenou vinnou révu, až když se toulal po Sicílii. Rostlinka se mu zalíbila natolik, že ji zasadil do duté ptačí kosti a putoval s ní dál. Během dlouhé cesty révu zaléval a ta rychle rostla, proto ji přesadil do kosti lví, kterou nalezl v pustých horách. Rostlina ještě víc pookřála, a tak ji Dionýsos přesadil do mohutné oslí kosti, která se povalovala na smetišti za lidskými příbytky. Když konečně dorazil domů, zasadil vinnou révu u svého obydlí a ta mu po čase dala první sladké hrozny, z nichž vyrobil lahodné víno. Ten, kdo vypil jen několik doušků, si připadal lehký jako pták. Kdo vypil vína víc, pocítil sílu lva. A kdo se napil příliš, zhloupl jako osel. Jak uhýkaní museli být obyvatelé řecké osady Sybaris na Sicílii, kteří si zbudovali veřejný vínovod!

Legenda o Stafylovi

Někteří autoři uvádějí, že to byl Dionýsův syn Stafylos, kdo pro lidstvo objevil zázračné vlastnosti vinného keře. Stafylos, jenž se později zúčastnil výpravy argonautů, vzešel ze spojení Ariadny a Dionýsa. Bůh vína (nezapřel v sobě svého necudného otce Dia) svedl Ariadnu v podobě plného, šťavnatého vinného hroznu. Stafylos v mládí pásl kozy kalydónského krále Oinea. Jednou si všiml, že jedna jeho koza opakovaně opouští stádo, a když se pak vrací, je živější a veselejší než ostatní. Vydal se tedy po jejích stopách a spatřil ji, jak si pochutnává na vinných hroznech, na dosud neznámém ovoci. Donesl proto několik trsů králi Oineovi, který z nich vyrobil první víno.

Nejrozšířenější verze

Podle nejrozšířenější verze daroval vinný keř králi Oineovi přímo Dionýsos. Od jména krále Oinea se odvozuje řecké slovo oinos – víno. Od tohoto pojmenování se pak odvozují slova jako enologie nebo enogastronomie. Staphylos samozřejmě znamená hrozen.

Římský spisovatel Hyginus ve své Astronomii praví, že Dionýsos poskytl sazenici vína lidem prostřednictvím dnes zapomenutého atického rolníka Ikaria, jenž, nepoznav boha, pohostil ho jako neznámého poutníka a sazenice vína se mu dostala odměnou, žel pochybnou. Později ho zabili pastýři, kteří ještě neznali účinky vína a domnívali se, že je Ikarios chce otrávit. Mrtvolu Ikaria nalezla jeho dcera Érigoné, kterou na místo tragédie dovedl její pes Maira. Nešťastná dívka se rozhodla spáchat sebevraždu, ještě před smrtí však prosila bohy, aby stejný osud stihl i ostatní atické dívky a to do doby, dokud nebude její otec pomstěn.

Vrahové Ikaria zatím prchli a atické dívky skutečně začaly páchat jedna po druhé sebevraždy oběšením. Uprchlí vrahové byli nakonec dopadeni a oběšeni, takže kletba přestala účinkovat. Na paměť této události byla pak založena slavnost vinobraní. Dionýsos přenesl Ikaria, Érigonu i jejího psa Mairu na oblohu, kde září v podobě souhvězdí Boóta, Panny a Malého psa.

Víno není voda

U řeckého lékaře Filína najdeme zajímavou historii týkající se ředění vína vodou. Filínos vypráví, že víno přinesl do Řecka Dionýsos ze země u Červeného moře, patrně z Egypta. Brzy si Řekové víno oblíbili natolik, že většinu času věnovali nezřízeným pitkám, víno však neředili, a tak jim zatemňovalo mozky a jejich údy ochabovaly. Jednoho dne, zatímco skupina mužů popíjela na pláži, přihnala se mořská bouře a liják vyhnal pijany pod střechu. Když se pak vrátili pro nedopité nádoby s vínem, shledali, že přetékají dešťovou vodou. Nejprve chtěli znehodnocený nápoj vylít, pak jej však přece jenom ochutnali a ředěnému vínu přišli na chuť. Zjistili, že takto upravený nápoj nezpůsobuje bolení hlavy ani jiné tělesné neduhy a že při něm lze trávit mnohem delší dobu než u vína neředěného.

V Řecku se od té doby ujal následující zvyk – zatímco neředěné víno se pije během oběda a oslavuje se jím první božský vinohradník a vinař Dionýsos, po obědě se podává již jenom víno ředěné a připíjí se jím na počest Dia hromovládce, jenž je považován za původce deště, bez něhož by nedošlo k onomu blahodárnému a šťastnému smísení.

Pití neředěného vína bylo považováno v Řecku i v Římě za barbarské. V úpadkovém období římských dějin se v elitních kruzích rozšířila móda ředit víno dováženým tajícím sněhem.

Ještě běžnějším ředidlem býval však mezi smetánkou výluh z čemeřice. Stačil hlt a nepohodlný hodnostář sešel ze světa do Hádova podzemního panství. Naštěstí byly v antice neuvěřitelně rozvinuté služby, a tak si mohl bohatý člověk obávající se o svůj život najmout profesionálního ochutnávače čili pregustátora. Nebylo jich asi málo, když se v Římě sdružovali do cechů s volenými funkcionáři. Co naplat, ne každý je tak otrlý jako sv. Jan, jenž během jedné apoštolské cesty požil otrávené víno, aniž by pocítil sebemenší újmu na zdraví. (Na paměť této události se dodnes na Moravě 27. prosince o sv. Janu Apoštolovi světí mladé víno.)

Pel-mel
William Shakespeare: Sonety Jak se starat o pleť za chladných dní (2. díl)

Žádné komentáře

Přidat komentář