Jiří Štěpnička - Maminka je stále se mnou (2. díl)

Jiří Štěpnička - Maminka je stále se mnou (2. díl)

Jiří Štěpnička - Maminka je stále se mnou (2. díl)

Jiří Štěpnička se narodil v dubnu roku 1947 v Londýně. Je ve znamení Berana jako jeho matka Jiřina Štěpničková a byl také při tom, když se v roce 1950 pokusila emigrovat. Na hranicích byli oba zadrženi a jejich causa posloužila komunistickému režimu k mostrprocesu: pod petici požadující smrt významné a oblíbené herečky se podepsala řada jejích kolegů z divadla a tisíce dělníků z továren… Když se takřka po deseti letech Jiřina Štěpničková vrátila z vězení, bylo jejímu synovi třináct let.

Sešli jsem s jejím synem v restauraci pár kroků od Národního divadla, kde dnes hraje už jeden a třicátou sezónu. Povídali jsme se o nesvobodě i totální svobodě, jež herecká profese člověku přináší, o talentu, o vášni, o politice, o vlasti… A především o mamince.

Vy jste nechtěl být hercem vždycky?

Ne, dlouho jsem váhal mezi výtvarným uměním a herectvím. Můj tatínek byl akademický malíř. Když si mne vyzvedl z polepšovny, vyrůstal jsem u něj a v jeho ateliéru jsem nasál vůně terpentýnu a šeříkových olejů. A tak se ve mně dost dlouho praly výtvarné ambice s hereckými…

… oni vás vážně zavřeli po té nepovedené emigraci do polepšovny? Vždyť vám byly tři roky.

Nejprve jsem byl asi tři neděle u pohraničníků v kasárnách, kde mne obrali o všechny rodinné šperky, které maminka zašila do kapes mého kabátku. A pak mne odvezli do Prahy do polepšovny. Tátovi nic neřekli. Několik měsíců nevěděl, kde jsem. Když mne našel, odvezl si mě k sobě do Karlových Varů, kde v té době bydlel.

Vaši rodiče spolu nežili?

Pochopte, to jsou věci, které nevím a přiznám se, ani jsem nikdy vědět nechtěl. Emigrovat jsem měl s matkou, pak jsem vyrůstal u otce, ten bydlel s nějakou slečnou, kterou si později vzal a ta mi byla jako druhá máma. Bylo jí pětadvacet, oblíbil jsem si ji. A pak jsem měl ještě maminku ve vězení, za kterou jsem jezdil každý čtvrt rok, anebo půl rok, záleželo na tom, jestli vězenkyně držely hladovku, anebo nedržely. A víte o čem jsem snil? Že jednoho dne se maminka vrátí a budeme žít všichni spolu: ti tři dospělí a já. A to jaksi nešlo.

A jistě to nebylo vůbec lehké, když se vrátila. Znám rodiny politických vězňů, které vydržely roky odloučení a rozpadly se až po té, co se zase setkaly.

Ano i já takové znám. Začátek našeho společného života byl velmi krásný, vrátili jsme se o deset let zpět. Ona byla máma a já kluk, co ho nesli v tom baťohu. Tak to viděla ona stále, já jen chvíli. Začala se mnou cloumat puberta, dospíval jsem. Říká se tomu, tuším, opičí láska, když se matka nemůže vyrovnat s tím, že se dítě osamostatňuje, má chuť žít vlastním životem, pak se dokonce zamiluje do jiné bytosti…. Ano, bylo to tehdy hodně těžké, ale – přežili jsme to. Víte, na mámě jsem vždycky obdivoval, že nemluvila o tom, co ztratila. Dívala se raději do budoucnosti a žila naplno, jako kdyby tady měla být věčně. Nepočítala s tím, že umře. A když umřela, nevěděl jsem, kde ji mám pohřbít. Vůbec na to nepřišla řeč. Ona žila pro divadlo. Odmítla jít také do důchodu, aby ho neztratila. To vám vlastně znovu odpovídám na otázku, proč jsme v roce 1968 neemigrovali.

Dejme tomu, že u ženy takové rozhodnutí chápu. Jsme víc citové, ale racionálně uvažující muž …

Mám příhodu. Ladislav Lakomý hrál Trepifajxla, já kovářského učně Honzu Mračna v Dalskabátech, hříšné vsi… Nebyli jsme na jevišti, čekali jsme na další výstup společně s dalším kolegou. A v tom mezičase jsme si povídali o elektroosmóze. Víte, co to je?

Samozřejmě, že nevím. Jsem ženská.

Elektroosmóza je odvlhčování stěn na základě elektrických polí. A my tedy vedli debatu o tomto problému, o podřezávání zdí a tak dále. Byla to debata lidí, kteří o tom něco přečetli, něco o tom vědí, zaobírají se tím. Když jsme byli v nejlepším, Láďa Lakomý se najednou zarazil a ztuhl. Fialová už asi po desáté na scéně volala: „Matýsku, Matýsku!“ „Ježišmárjá, já tam mám už být,“ vyhrkl, nahrbil se jako Trepifajxl a zaskřehotal a odpajdal: „Už letím! Už jsem tady!!“ Když ten „skřet“ zmizel, druhý kolega povídá: „Vidíš to? Je tohle povolání pro normálního chlapa?“ Není. Samozřejmě, že není.

Říkáte to ovšem hrdě. Nikdy jste nelitoval svého rozhodnutí?

Lítost je do určité míry slabost. A všechno zlé je pro něco dobré. Ne, nelituju. A nestěžuju si.

A nemrzí vás těch několik ztracených roků po roce 1989, kdy se zrovna role moc nehrnuly?

To byl logický důsledek. Natočil jsem přece seriál Gottwald.

Syn politické vězenkyně ztvárnil roli prezidenta, který schválil rozsudek nad jeho matkou. To si komunisté ani nemohli lépe vymyslet.

Proč jsem tedy tu roli neodmítl, že? Když to chcete vědět, měl jsem strach. Dovedl jsem si spočítat, co to obnáší – v obou případech. Když roli vezmu, neškrtnu si pět šest let. A když roli nevezmu, tak si neškrtnu do konce života. Samozřejmě jsem nevěděl, že přijde listopad 1989. Po listopadu se ta pauza ještě prodloužila. Ale já v sobě nemám hořkost. Začínám být starý, nesnesitelný, ale zatrpklý nejsem. A snažím se žít, tak jako žila moje máma. Dívám se raději do budoucnosti.

Většina politických vězňů, co se listopadu 1989 dožili, je dnes ovšem zatrpklá, nebo alespoň pociťuje velké rozčarování.

V roce 1989 mi bylo líto, že tady už máma není. Ale po krátké době jsem si řekl: zaplaťpánbůh, že tady není. Určitě by také byla zklamaná. Vůbec se bývalým vězňům nedivím.

Čekali, že ti, co je věznili, budou po zásluze potrestáni. Nestalo se. Byla to chyba?

Ano, byla to chyba. Měli být potrestáni.

Od roku 1974 jste členem souboru Národního divadla. To byla prestižní pozice. Nebudu jediná, koho napadne, že vás nutili do komunistické strany.

A vy se mne teď zeptáte, co na to říkala maminka. Víte, moje maminka mi celý život říkala, že člověk – a herec speciálně – musí k němu patřit. Jinak to nejde. Měla v tomhle směru bohaté zkušenosti a věděla své. Pak si ještě musíte uvědomit, že vyrostla u Voskovce a Wericha a to byli, svého času, levičáci, když ne rovnou komunisté. Přátelila se s Ádou Wenigem, což byl komunistický výtvarník stejně jako Adolf Hoffmeister, její další kamarád… Jste mladší než já, vnímáte to jinak, ale po válce skutečně nebyly komunistické ideje ještě tak zprofanované, obdivovali je lidé v Paříži, v Itálii, po celé Evropě. Mysleli si, že z východu přichází pokrok. Zvláště po té  hrozné válce komunistickým myšlenkám uvěřila spousta chytrých a vzdělaných lidí.

Souhlasím. A také nemíním soudit vaši maminku.

… jen tak mimochodem – v tom kriminále s ní seděla také spousta komunistek. Statečných, čestných a chytrých ženských. Když se vrátila z vězení, nikdy nemluvila o komunistech špatně. Já jsem se jim řadu let bránil a odmítal přihlášku do strany. Ale je pravda, že jsem vždy pracoval pro odborovou organizaci. Zajímalo mne to. A čím dál častěji jsem se v téhle pozici setkával s větou: „To je naše stranická záležitost, do toho nám nebudeš kecat.“ Až jsem si jednou řekl, že do toho teda „kecat“ chci. Nechci být jako ovce, se kterou někdo orá. A tak jsem vyplnil přihlášku. Víte, kdy to bylo? V roce 1987.

Tomu se říká pech, nebo také špatný odhad situace. Ne že by to nepřipomínalo situaci, když se vaše maminka rozhodla v roce 1948 vrátit domů.

Pechvogel se tomu říká „odborně“ a špatný odhad situace bezesporu. To máme v krvi, to je dědičné. Jako vášeň pro divadlo. 

Doufám, že vaše děti nejsou herci.

Nejsou. Od toho jsem je odehnal. Syn je lékař, dcera je auditorkou v jedné nadnárodní společnosti. Oba makají od rána do večera, ale dilemata, jaké měla maminka, nebo já, neřeší. Zaplaťpánbůh, jak říkáme my, ateisté.

Archiv, časopis Krásná 2005

Osobnosti a rozhovory
Zoologická odpovědna Cvičíme doma

Žádné komentáře

Přidat komentář