Úvod Magazín Peter Paul Rubens

Peter Paul Rubens

Kardinál–infant Ferdinand, nizozemský místodržící, píše v jednom z dopisů svému bratrovi, španělskému králi Filipovi IV., že malíř Petr Paul Rubens značně obdivuje svoji novou mladou manželku Helenu Fourmentovou, která patří „mezi nejkrásnější dámy v celých Antverpách“, a že ji použil jako modelku pro nahou Venuši v obraze Soud Paridův.
Důvěrná informace krále zajímala.

Rubens se zařadil nejen mezi nejdražší malíře katolického světa, ale jako vzdělaný
a šikovný diplomat přináležel do světa společenské smetánky západní Evropy.
A klevety o zajímavých lidech bavily i korunované hlavy doby baroka.

Vdubnu 1630 se Rubens vrátil domů do vlámských Antverp z delší diplomatické mise ve Španělsku
i Anglii a ve třiapadesáti letech se rozhodl, že podruhé vstoupí do stavu manželského. „Dosud jsem neuzrál pro zdrženlivost a celibát,“ přiznal se důvěrně příteli. Mohl si vybrat kteroukoli ze šlechtičen,
ale rozhodl se jinak.

„Oženil jsem se s mladou dívkou, dcerou počestného měšťana, i když mě ze všech stran přesvědčovali,
abych si vzal dámu z dvorských kruhů. Ale bál jsem se pýchy, onoho špatného rysu aristokracie,
který je zvláště výrazný u ženského pohlaví. Chtěl jsem manželku, která se nezačne červenat studem,
když vezmu do ruky štětec.“

Nevěstě, kterou si vedl 6. prosince 1630 k oltáři, bylo teprve šestnáct let. Narodila se v roce 1614 v rodině úspěšného obchodníka s textilem Daniela Fourmenta a byla vzdálenou příbuznou Rubensovy první ženy, předčasně zemřelé Isabelly Brantové. Manželství s Helenou trvalo devět a půl roku a bylo nejšťastnější dekádou Rubensova života. Malíř si koupil venkovské panství Het Steen v Elewijtu (asi 20 km od Bruselu)
a upravil si na luxusní bydlení zdejší starý zámeček. Mladá choť malíři porodila pět dětí a Rubens se stal vzorným otcem. Žít v harmonii s rodinou a věnovat se jen umění – to se stalo jeho novým ideálem.

Malíř zářil nadšením a Helena se pro něj stala ztělesněnou Venuší. Měla kypré tvary,
porcelánovou kulatou tvář, velká prsa, pevné boky. Pro současné manažery topmodelek by šlo o zcela ztracený případ. Rubens však ze své ženy udělal bohyni. Nejednou ji zobrazil i s dětmi na rodinných portrétech. V náboženských a mytologických scénách pro něj byla Pannou Marií i starozákonní Betsabé.
Ale to mu nestačilo. V ústraní od hlučných Antverp vznikla i velmi intimní a osobní díla, dokonce přelomová
v dějinách barokního malířství. A jejich hrdinkou se stala Rubensova mladá choť.

Zvláštní je zejména Zahrada lásky, dnes chlouba Muzea Prado v Madridu, která otevírá cestu k rokokovým obrazům galantních slavností. Existuje několik výkladů téměř třímetrového obrazu, k němuž autor vytvořil řadu přípravných kreseb. Nejpřesvědčivější se zdá to, že scéna představuje něco jako zasvěcování mladé dívky do erotického či manželského života. Novicka s tváří a postavou Heleny Fourmentové je malířem Rubensem přiváděna do zahrady, kde se u chrámu Venuše oddávají zkušené ženy milostnému vzplanutí, hříšné i prodejné lásce, stejně jako upřímné milostné touze. Dívka se zjevně zdráhá a bojí.
Malý amorek – pomocník bohyně lásky – ji však zezadu tlačí blíž a blíž k místu milostných her.
A ona se tak stále více tiskne na svého partnera.

Rubens proslul tím, že i zařídil manufakturu na velkovýrobu obrazů, kde zaměstnával četné schopné malíře. Nadprodukce devalvovala uměleckou kvalitu, ale obrazům, kde pózovala Helena, umělec věnoval mimořádnou pozornost. Staly se pro něj skutečnou oslavou malování. Až na nich člověk pochopí,
proč zakladatelé moderní malby, jako byli Delacroix, Manet nebo Renoir, Rubense obdivovali.
Třeba polonahá Betsabé, k níž přichází posel krále Davida v Drážďanské galerii, je přímo symfonií barev
a energických doteků štětcem, což pozornému divákovi nabídne strhující estetickou podívanou.

Jiným fascinujícím dílem Rubense z této doby je akt zvaný něžně Kožíšek. Vidíme tu opět Helenu Fourmentovou, tentokrát doslova v životní velikosti i kráse. Stojí v pozici antické sochy – inspirací byla zřejmě slavná Afrodita Knidská. Je nahá, zpola zakrytá jen drahým kožichem. Divák vidí tvář, hnědé oči, odhalená prsa, stehna až vysoko nad kolena. Skryto zůstalo jen to, co patřilo pouze Rubensovi. Podle výkladu historika umění J. S. Helda odchází Helena právě do lázně nebo se z ní vykoupaná vrací. Obraz jako by připomínal jedinečnou „fotografickou momentku“, která je eroticky dráždivá a současně cudně poetická.

Akt nikdy neopustil malířovu pracovnu. Na prahu stáří se umělec téměř denně díval na svoji mladou Venuši. A to až do osudného 30. května 1640, kdy jako čerstvě jmenovaný člen římské Akademie sv. Lukáše zemřel ve věku nedožitých třiašedesáti let. Smrti předcházela vleklá nemoc, dokonce ochrnutí na obě ruce.
Kožíšek se stal součástí dědického řízení – šestadvacetiletá vdova dostala polovinu obrovského Rubensova majetku: k němu přináležel i velice intimní obraz. O dalších osudech Heleny Fourmentové toho moc nevíme. Znovu se provdala v roce 1644 za šlechtice Jana Brouckhovena (píše se také de Broechoven).
V testamentu, který osobně sepsala v roce 1658, odkázala tzv. Kožíšek svému novému choti,
což znamená, že Rubensovu malbu po celou dobu opatrovala u sebe doma.

Nejkrásnější a také nejmladší Rubensova modelka zemřela v roce 1673. Její nádherný akt v roce 1730 doputoval do císařské obrazárny v Rakousku a dodnes se v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni mohou diváci přesvědčit, jak trefný byl postřeh umělcova přítele Jana Caspara Gevaertse, když tvrdil,
že Fourmentová se spanilostí vyrovnala i krásné Heleně, kvůli které kdysi vypukla Trojská válka.
Snad mu dáte za pravdu – pokud ovšem máte vkus podobný Rubensovi.



Umění a architektura
Jiří Anderle Imre Ámos