Zrušme „slečny“

O deset let později má tato stále svobodná žena v České republice za sebou vysokoškolské vzdělání
a zajímavou práci, pro jejíž výkon potřebuje určitou autoritu a důvěryhodnost. Ve chvíli, kdy ji při jednání
s novým klientem asistentka osloví „slečno“, pocítí tato žena, že něco není v pořádku.

Cítí, že jí toto oslovení ubírá body na autoritě a zcela zbytečně, zvlášť když její svobodní vrstevníci
a kolegové tyto body mají automaticky přičteny k dobru. V tu chvíli si vzpomněla na zážitek z Německa,
kdy oslovením „paní“ jí bylo dáno najevo, že je dospělá, plnohodnotná žena, a také si vzpomněla, že ten pocit byl pozitivní. Něco vám to připomíná, nebo si říkáte, že to je úplný nesmysl? V německy mluvících zemích trval boj za odstranění oslovení „slečna“ zhruba deset let. V 70. letech minulého století v průběhu rozvoje feministického hnutí a vzrůstu sebevědomí žen skrze profesní uplatnění se začaly neprovdané ženy častěji
a silněji bránit proti oslovení „slečna“, které shledávaly diskriminujícím, neboť oproti oslovení mužů oslovení „slečna“ či „paní“ informuje ostatní o rodinném stavu dotyčné ženy. Stav „neprovdanosti“ je podvědomě poměřován s provdanými ženami a jejich sociálním statusem a „slečny“ jsou tak podprahově vnímány
jako neprovdané, nezaopatřené ženy, kterým se nepodařilo získat žádného muže.

Jak ve svém článku nazvaném Paní nebo slečna uvedla Jana Valdrová:
„Ženy v německy mluvících zemích si povšimly, že s paní se jedná zpravidla jinak než se slečnou.
Zatímco slečna je podvědomě považována za nezralou, nesamostatnou, „nezaopatřenou“, paní je důstojná
a nezávislá, schopná rozhodování. Ba co víc – jestliže české ženy tak rády s uzarděním upřesňují odpověď
na otázku ‚Paní, nebo slečna?‘, bezděky tím vyzrazují diskrétní podrobnost o svém rodinném stavu.“

Skutečnost, že je u žen prostřednictvím oslovení zveřejňován jejich osobní stav, může být též hodnocena
jako porušení § 11 občanského zákoníku, který v rámci ochrany osobnosti,
zaručuje každé fyzické osobě právo na ochranu soukromí.

I když je nutno zdůraznit, že dnes není „slečna“ vědomě používána diskriminačním způsobem.
Patří k archaickým slovům a používá se bezmyšlenkovitě. Například mnohým mužům je tato věc lhostejná,
a někteří si dokonce stěžují, že je zjišťování, kdo je slečna či paní, zatěžuje. Na druhé straně neprovdané ženy mají pocit, že kdyby se „vydávaly“ za paní, dopouštěly by se lhaní. Všichni pouze dodržují zavedenou tradici, která nemá žádné logické opodstatnění. Je tedy zřejmé, že většině lidí by se odstraněním oslovení slečna značně ulevilo, protože už by nemuseli složitě dedukovat, jak ženu, kterou neznají, oslovit.

Ale jak se boří staleté tradice? Ve švýcarském kantonu Basilej - město byl všem pracovnicím
veřejné správy zaslán písemný dotaz, jakým způsobem by chtěly být oslovovány na pracovišti.
Okolo 9000 dotazníků bylo odesláno, vrátilo se 3000 odpovědí. Toto pozoruhodně vysoké číslo zahrnovalo odpověď 1745 svobodných, 900 vdaných a 355 ovdovělých a rozvedených žen. Vyhodnocení dotazníků ukázalo, že převažující většina odpovědí, totiž 2160, se rozhodla pro oslovení „paní“, 640 pracovnicím
byl celý problém lhostejný a pouze 200 žen zůstalo věrných „slečně“. Pro zdůvodnění svých rozhodnutí uvedly respondentky následující argumenty pro či proti zrušení oslovení „slečna“:

ARGUMENTY PRO ZRUŠENÍ:

• Pod 35 se dá slečna ještě snést. Nad 35 let to znamená stará panna.
• Slečna = neprovdaná, volná, ještě k mání.
Když je starší – nezískala žádného muže. Paní = vdaná = ulovila manžela = lepší sociální situace; zaopatřená. Mám tu zkušenost, že jsem jako „paní“ braná vážněji.
• Paní lze být i bez manžela po boku.
• Jsem paní/žena a nestávám se jí teprve prostřednictvím muže.
• Nejsem žádná feministka, ale chci být zrovnoprávněna buď s „panem“, nebo „mládencem“.
• Paní se promine mnohem víc než slečně. Slečna je přece „stará panna“, když si troufne ukázat své vrtochy.
• Malá soukromá lekce jednoduchého myšlení pro (mužské?) autory dotazníku:
Samozřejmě že je ten pojem hodnotící, vždyť při jeho pouhé existenci byly vytvořeny dvě kategorie žen.
• Nezarazilo vás už někdy, že máme šestnáctileté „pány“ a devadesátileté „slečny“?
• Zdá se mi zjišťování, kdo je paní či slečna, namáhavé. Styk mezi lidmi už je dost komplikovaný,
proto by se oslovování mělo maximálně zjednodušit, proto jsem pro „paní“.

ARGUMENTY PROTI ZRUŠENÍ:

• Také slečně přísluší ženskost
• S oslovením „paní“ bych se cítila vdaná.
• Každý člověk má být taková osobnost, aby se nemuselo přikládat tolik hodnoty oslovení.
• Podle mého mínění je úkolem každé ženy (která tomu přikládá hodnotu), skrze její chování ukázat,
že je také jako slečna plnohodnotná.
• Nemá státní správa nic lepšího na práci než rozesílat takové dotazníky?
• Tolik papíru a pozdvižení kvůli malému slůvku „slečna“.
• Je to zavedená tradice.

Vzhledem k tomu, že více než dvě třetiny účastnic ankety si výslovně přálo oslovení „paní“ a shledávaly oslovení „slečna“ jako diskriminující, vládní rada nařídila 18. 1. 1983 všem správním úřadům, aby byly všechny pracovnice od okamžiku rozhodnutí oslovovány jako „paní“, pokud si v jednotlivých případech svobodné ženy nebudou výslovně přát oslovení „slečna“. Nová tradice byla zavedena a dnes už nikdo
po oslovení slečna ani nevzdechne.

A jaký je váš názor? Je v České republice v roce 2007 na pracovištích
a v úředním styku ještě místo pro oslovení „slečna“?

Archiv, časopis Krásná