Zrcadlo ty kouzelné!

Zrcadlo ty kouzelné!

Zrcadlo ty kouzelné!

Znám jednu hru, Pustý ostrov se jmenuje.
Vyber si jedinou věc, kterou si s sebou vezmeš na pustý ostrov!
„Kde není vůbec nic?“ „Kde jsou jen skály, palmy a ryby.“
„Nůž!“
Maminka vrtí hlavou.
„Sirky?“
„Bibli?“
„Rybářský prut?“
Maminka vrtí hlavou.
„Zrcadlo!“ řekne konečně.
„Zrcadlo, nebuď hloupá! A zvětšovací!
Když ho rozbiješ, budeš mít celou sadu nožů. Rozděláš jím oheň jako lupou.
Umíš přece házet prasátka, ne? A pak - větší střípek si dáš stranou.
Nebudeš přece na tom pustém ostrově úplně sama!“

Nikoho neznám méně než sebe. Celé dny hledím do tváří svých bližních a jen velmi málo tuším, jakou tvář vystavuji jejich pohledu. Jaké to asi bylo před vynálezem zrcadla? Jediným vodítkem muselo být chování bližních. Jistě, nepochybně, platí to: Pokud s námi jednají zhruba stejně jako my s nimi, patrně se od nich obzvlášť nelišíme. Když před námi rudnou a mektají hlouposti, jsme asi obzvlášť úžasní. Když nadouvají tváře a vydávají ošklivé zvuky, nazývajíce nás tlustoprdy, je to neodvratně tragické a bude nás to určovat po zbytek života. Křišťálové studánky jsou, věcně vzato, výtečné pro srnky. K reflexi neboli odrážení nejlépe poslouží lesklá odrazná plocha neboli zrcadlo. V pohádkách zrcadla mluví. Pohádky jsou odpradávna k tomu, aby na nás velmi nahlas křičely věci tak intimní, že je raději vůbec nechceme slyšet.

„Zrcadlo ty kouzelné, kdo krásnější je mne!“ A v zrcadle se houlí modrý dým a z něho probleskují fosforeskující oči: „Jsi velmi krásná, dnes jako před lety, však poblíž tebe dívka dlí, která je, běda, krásnější než ty!“ Což vyvede královnu dočista z míry. Hledá prostředky, jak to napravit, povolá myslivce… A skončí jako ošklivá stará babizna, což je pro ni zajisté nejhorší trest, který si dovede představit. Moje maminka měla se zrcadlem složité osobní vztahy. Dokázala před ním prosedět hodiny. Dívala se na sebe s nevírou. Dvěma prsty si vytahovala volnou kůži obličeje ke spánkům, opakovaně desetkrát, stokrát (estetická chirurgie byla ještě v kolébce). Pokládala jsem maminku za statečnou. Bylo mi jí líto, ještě dnes cítím v hrdle čpavou pachuť hořkosti. Maminka stárla. Stárla a nedalo se s tím nic dělat. „Chytrá ženská se pozná podle toho, jak umí stárnout,“ říkala. Protože stárnout bylo bezpochyby směšné.

Zrcadlo se pro mne stávalo zlou můrou. Přirozeně jsem věřila, že nikdy nezestárnu. Oslavy padesátých narozenin mých starších kolegyň mi pokaždé připomínaly strašlivě dlouhý trapný funus. Kdy k povinnostem truchlících náleží rozmarná konverzace s nebožtíčkem. A pak, když čas dostihl i mne, vybrala jsem si ten měsíc dovolenou. Aby si nikdo ani nevzpomněl, že nějaké narozeniny mám! Nedám se veřejně litovat! Padesáté narozeniny jsou přece naprostý konec, pro ženskou určitě! No, a co teď? Teď budu statečně čekat, až umřu, a budu se snažit vypadat, že mně to nevadí. Bude mě to stát pořád víc námahy, peněz a bolesti. Výsledky budou nanejvýš jakž takž uspokojivé. Ale bezpečně pořád horší. Noční můra, čistočistá pravda, které čelíme v bezesné noci.

Čeho je konec? Života ne, to by bylo moc snadné. Dřív to bylo tak jednoduché. Dívka dostala měsíčky a vdali ji. Pak začala rodit, kojit, potrácet a krvácet. Měla spoustu dětí a povinností. Víc toho stihla jen výjimečně. Před třicítkou zemřela. Alžběta I., anglická panenská královna, zesnula roku 1603, bylo jí sedmdesát a platila za neslušně prastarou. Již dobrých deset let si ve svých dopisech stýskala, jak je opuštěná, nemá už kolem sebe naživu jedinou vrstevnici! Dnes máme statistickou vyhlídku, že umřeme v osmdesáti. Za padesát let už to prý bude v jednadevadesáti. Co my s tou fůrou času budeme dělat?

Fejetony
Rotunda sv. Martina Co mě štve

Žádné komentáře

Přidat komentář