Zoologická odpovědna: Bratrstvo ostrých zubů

Zoologická odpovědna: Bratrstvo ostrých zubů

Zoologická odpovědna: Bratrstvo ostrých zubů

Pestrý a fascinující svět zvířat je plný nádherných a pozoruhodných druhů,
ovšem patří do něj i tvorové, které člověk nemá v přílišné oblibě.

 

Řekne-li se hlodavec, spoustě lidí naskočí husí kůže. Pouhá představa myši nebo krysy s dlátovitými hlodavými zuby, před nimiž nic neobstojí, a dlouhým olysalým ocasem vyvolává odpor, natož pak setkání
s nimi. Situace, kdy noblesní dámy hystericky ječí, případně stepují na stole, poté co v koutě zahlédly panáčkovat myš, nejsou jen výmyslem autorů kreslených vtipů. Nutno ale přiznat, že zmínění tvorové patří
k velkým škůdcům, a to už od dob, kdy se z člověkalovce stal zemědělec a začal si vytvářet zásoby potravin.
I dnes každým rokem zmizí skoro čtvrtina světové produkce obilovin v žaludcích myší, krys, hrabošů
či křečků, a to nebereme v úvahu další škody. Ve vyspělých zemích mají boj s obtížnými hlodavci,
který se nazývá deratizace, na starosti specializované firmy. Některé druhy divoce žijících hlodavců
přenášely a někde ještě přenášejí nakažlivé nemoci. Středověké epidemie moru v Evropě souvisejí
s příchodem krys a potkanů a jejich souputnice – blechy morové. Ale hlodavci, to nejsou jenom myši,
krysy nebo hraboši. Je to vývojově nejmladší, ale také nejpočetnější řád savců, který má více
než 2000 druhů, rozšířených po celém světě, s výjimkou Antarktidy. Patří k nim i morčata,
často chovaná v domácnostech, křečci, křečíci, veverky, plši, plšíci, syslové, svišti,
ale také činčily ondatry, nutrie a bobři.

Mohutný placatý a lysý ocas bobra, připomínající pádlo, nebo velké oranžové zuby nutrie
nevzbuzují zrovna estetické dojmy, ale tady to dámám asi nevadí, neboť se po staletí přímo s rozkoší
odívají do drahých a kvalitních kožichů z kožek těchto zvířat. Podstatně vřelejší vztah k drobným hlodavcům mají děti. V zoologických zahradách nechávají bez povšimnutí vzácná zvířata a vrhají se k teráriím s pískomily, křečky a křečíky. A pokud se náhodou v pavilonu objeví volně se potulující myška, nadšení dětí nezná mezí. Dospívající mládež zase ráda provokuje ochočenými potkany. Ocvočkovaní mládenci a dívky se s oblibou procházejí na veřejnosti s ochočenými laboratorními potkany na zádech a baví se úlekem a odporem
starších občanů. Ať tak či onak, všudypřítomní hlodavci člověka provázejí i v moderní době.
Stovky telefonických i písemných dotazů na toto téma, které musejí pracovníci
zoologických zahrad ročně zodpovědět, jsou toho důkazem. Zde jsou některé z nich.

Každý rok s příchodem podzimu nám chalupu doslova zaplaví myši.
Jsou všude a rozkoušou, na co přijdou. Prokousaly nám elektroinstalaci
v akumulačních kamnech i peřiny. Co máme dělat?

Podzimní invaze mají zpravidla na svědomí nikoli myši domácí, ale myšice křovinné.
Od myší je poznáme hlavně podle velkých černých očí, které svědčí o nočním způsobu života.
Myšice křovinné žijí hojně na okrajích lesů, v zahrádkách a parcích. S příchodem podzimu, kdy v přírodě rychle ubývá dostupné potravy a doznívá letní populační exploze, se myšice vydávají všemi směry sehnat,
co se dá, lidská obydlí nevyjímaje. Signálem k zahájení invaze bývají první vydatnější podzimní deště.
Hejna slídících hlodavců jsou schopna udržet v patřičných mezích jen kočky. Pokud na chalupě delší dobu nepobýváme, je to složitější. Předně se pokusíme utěsnit všechny škvíry pod prahy, ve dveřích, vchody
na půdu a okna. Myšice se dokážou protáhnou skoro všude. Dokonale šplhají, a to nejen po záclonách
a závěsech, ale i po zdi. Navíc bravurně skáčou do výšky i do dálky. Ze spíže bychom před odjezdem měli odstranit všechny vonící dobroty, jako jsou sýr, špek, sušené ovoce, sušenky, čokoládu.

Další opatření jsou už pak většinou v mužské režii, protože vyžadují jistou dávku sebezapření a kuráže.
Po místnostech rozmístíme klasické sklapovací pastičky, alespoň 5–6 kusů na místnost. Klademe je podél stěn, protože všichni myšovití hlodavci se otevřenému prostoru pokud možno vyhýbají. Návnadu v podobě špeku, salámu či tvrdého chleba raději pevně přivážeme nití. Pouhé nabodnutí na kovový bodec nemusí stačit, myšice jsou velmi obratné a dokážou návnadu stáhnout, aniž by mechanismus sklapl. Pasti je v době největšího výskytu myšic nutné jednou až dvakrát za týden zkontrolovat a vybrat „úlovek“. Pokud ovšem
i „hlava rodiny“ je slabší nátury a manipulace s ostatky hlodavců se štítí, zbývá poslední množnost,
a to jsou granule s pozvolna působícím jedem, který klademe na plechová víčka nebo mělké misky,
aby se nerozmáčely vlhkem. Hlodavci si návnadu odnášejí do úkrytů a za několik dnů hynou.
Když se tak stane někde v kůlně nebo na půdě, nic se neděje, o mrtvolku se na jaře postará zdravotní policie v podobě brouků kožojedů. Horší je, když se tak stane někde ve škvíře nebo pod podlahou. Pak se i tato zdánlivě elegantní metoda hubení může stát velmi nepříjemným zážitkem. A pro ty, kteří prostě nejsou fyzické likvidace hlodavců schopni, existuje možnost zadat tuto práci profesionálům z deratizačních firem.
Ti jsou náležitě vyškoleni, a hlavně vybaveni.

Na jaře celá naše rodina onemocněla chřipkou a krátce nato uhynul náš miláček
– dvouletá samička morčete. Je možné, že by se od nás nakazila?

Je možné, že by se od nás nakazila? Je to velmi pravděpodobné. Morčata, podobně jako člověk,
si nejsou schopna vytvářet v těle vitamin C a na jaře trpí avitaminózou. Ostatní savci si jej v dostatečném množství dokážou vyrobit sami, a nejsou tedy odkázáni na přísun z potravy.

Nedostatek vitaminu C jak známo snižuje imunitu a schopnost organismu bránit se infekcím,
o něž na konci zimy a počátku jara není v našich klimatických podmínkách nouze. Pokud tedy budete kolem svého miláčka kýchat, nebo se s ním dokonce mazlit, klidně se může stát, že od vás dostane chřipku,
ale i zápal plic, což se mu může stát osudným. Dostatek vitaminu C zajistíme morčatům hlavně dostatkem kvalitního lučního sena, jablek a kořenové zeleniny. V žádném případě bychom jim neměli dávat pomeranče a citrony. Ty jim vůbec nesvědčí, jsou na ně příliš kyselé a odvápňují zuby a kosti. A v době chřipkových epidemií a viróz se snažíme, jak jen to je možné, držet morčata stranou.
Skutečnosti, že morčata nedokážou vytvořit si v organismu vitamin C, využili vědci,
a proto jsou tito oblíbení hlodavci důležitými laboratorními zvířaty. Ale nejen vědci.
Jeden čas lidé na venkově chovali morčata společně s králíky. Říkalo se, že morče má schopnost zachycovat ze vzduchu zárodky choroboplodných onemocnění, a chránit tak ostatní. Jak už víme, morče vnímavé je,
ale úlohu jakéhosi ozdravného hygienického „filtru“ plnit nedokáže. Když morčata onemocní,
nebo dokonce uhynou, můžeme si být jisti, že nějaká nákaza opravdu dorazila, ale to je taky vše.

Dědeček na venkově chová králíky. Nedávno se mu prý do králíkárny dostaly krysy
a zakously mu všechny malé králíčky a od té doby se každou noc pokoušejí
do králíkárny znovu dostat. Můžeme se jich nějak zbavit?

Především, drzými lupiči nebyly krysy, ale potkani. Lidé si je často pletou.
Oba druhy (pocházejí z Asie, do Evropy se dostaly lodní dopravou) se liší, a to hlavně způsobem života.
Krysa má delší ocas, a hlavně dává přednost suchu a teplu a z větší části se živí rostlinnou potravou,
hlavně zrním. Maximálně jí vyhovovaly středověké dřevěné budovy, sýpky, půdy.
S výstavbou kamenných a cihlových domů se začali šířit potkani.

Ti si naopak libují ve vlhkém prostředí kanálů, stok a městských toků, kde mají dostatek potravy
v podobě odpadků všeho druhu. S oblibou se stahují k výkrmnám vepřů, kravínům a drůbežárnám,
škodí i v zoologických zahradách. Jejich pozornosti samozřejmě neujde ani drobné hospodářské zvířectvo. Nebezpečnost potkanů spočívá v tom, že žijí v dokonale organizovaných klanech, a pokud se jim podaří nalézt zdroj potravy, v tomto případě právě narozených králíčat, prakticky nic je nezastaví.
Přes noc se ukrývají ve vyhloubených norách a v noci vyrážejí na lov.

Prkenné podlahy králíkárny pro ně nejsou žádnou velkou překážkou, prokoušou i slabší plech.
Nejhorší je, když se rozhodnou usadit a své loupeživé nájezdy opakují. Spoléhat se na kočky v tomto případě nelze, na menší potkany se odváží jen některé. Proti skoro půlkilogramovému potkanímu samci nemají velkou šanci na úspěch. Někdy potkany loví kuny skalní, dobrým pomocníkem v boji s těmito statnými hlodavci bývají jezevčíci nebo foxteriéři. Nejlepší ale je, stejně jako v případě myší a myšic, použít jedovaté návnady. Potkani jsou však velmi ostražití a inteligentní.

Mají své ochutnávače, kteří neznámou návnadou prověří, a ostatní vyčkají, jak to dopadne. Dříve jedy působily téměř okamžitě, a když některý z potkanů v křečích uhynul, ostatní členové klanu se návnadám obloukem vyhnuli. Dnešní návnady obsahují takzvané kumulativní jedy, které začnou působit
až po pravidelné konzumaci, kdy koncentrace v krvi dosáhne patřičné úrovně.
To bývá za několik dnů a to už si potkani přece jenom nepamatují.
                                                            
Kumulativní přípravky na trávení potkanů existují i v práškové podobě. Pokud se podaří nalézt nory, odkud potkani vylézají, stačí poprášit ústí nory. Jed potkanům ulpí na chlupech a při čištění a olizování srsti se jim dostane do zažívacího traktu. V případě, že se potkani začnou v okolí našeho domu objevovat pravidelně
a ve větším množství, nezbývá většinou nic jiného než zavolat deratizační službu.

Na výstavě drobného zvířectva se nám moc líbila činčila.
Chtěli bychom si ji pořídit, ale bydlíme v paneláku.
Myslíte, že by se jí tam mohlo dařit?

Činčila je opravdu půvabné a milé zvíře. Jejím domovem jsou vysokohorské polopouště jihoamerických And. Protože má hebkou a kvalitní kožešinu, lovci ji málem vyhubili. Zachránil ji až chov na farmách.
Dnes, díky stále účinnější kampani ochránců přírody, poptávka po kožkách činčil klesá a místo farem
se stále častěji objevují v domácnostech jako domácí mazlíčci.

Neměli bychom se ale nechat unést jejich půvabem. Chov činčil má některá úskalí a dřív, než si roztomilé zvířátko přineseme domů, měli bychom o něm něco vědět. Není to stejné, jako když si pořídíte křečka.
Činčily lze dobře ochočit a někteří lidé je nechávají pobíhat volně po bytě i s rizikem, že tu a tam něco rozhryžou, nezastaví se ani před nábytkem. Prostředí v moderních panelových bytech činčilám kupodivu svědčí, protože je tam suchý vzduch s vlhkostí kolem 50 %, podobně jako v jejich původní domovině.

Životní styl
Diabetes - cukrovka Dana Vachtová

Žádné komentáře

Přidat komentář