Znovu narozen, znovu blbcem

Znovu narozen, znovu blbcem

Znovu narozen, znovu blbcem

Během let, kdy jsem studoval skladbu klasické hudby, jsem se považoval pokud ne přímo za excentrického, tak alespoň za příjemným způsobem neobvyklého. Do druhého ročníku už jsem vstupoval s naprosto stejnou vizáží jako všichni moji tehdejší spolužáci: byl jsem bledý a táhly ze mě cigarety. Kouřili jsme tehdy všichni za bezesných nocí, tísnící se v malých kamrlících univerzity a frustrovaně jsme ťukali do klavíru. Všichni jsme měli na hlavě obrovská sluchátka a pod baloňáky černá trička. Vzhledem ke kalifornskému počasí k tomu každý nosil šortky a sandály. Muži, ženy, občas bylo těžké rozpoznat, kdo je kdo, všichni jsme byli zmučení géniové, studenti hudby, členové jednoho kultu. O Bartókovi nebo Messiaenovi jsme mluvili, jako kdyby to byli sousedé, kteří bydlí přes ulici. A Stravinskij byl, jak jinak, blízký kamarád. Neměli jsme žádné jiné koníčky, víkendy a volné chvíle jsme trávili společně posloucháním Radiohead, popíjením laciného vína, s tajným přáním, abychom si mezi sebou mohli porůznu něco začít. „Základy Beethovenova Opusu 131 se objevují v první pasáži Šostakovičova prvního kvartetu a zároveň i v druhé části Bartókovy páté,“ pronesl jednou za čas důležitě jeden z nás, načež druhý odpověděl: „Uvažuji o tom, že bych tuhle kombinaci v podkresu použil ve své příští skladbě.“ A na to mu zřejmě někdo řekl: „Jasně, vím úplně přesně, co tím myslíš.“ Nedávno jsem začal češtinu studovat pořádně, jak se říká z gruntu. Pět hodin denně, pět dnů v týdnu. Rozhodl jsem se v tom pokračovat, dokud nebudu mluvit zcela plynule nebo dokud mě nezavřou do institutu pro vyšinuté cizince.

Za jiných situací se považuji za člověka, který nemá problém vyjádřit se a vést smysluplnou konverzaci na mnohá témata, ale ve škole se vždy přistihnu, že se chovám jako dítě. Oproštěn od věcí, které mi dodávají sebedůvěru a jsou mojí součástí, jako třeba kytara, klavír a má rodná angličtina, vyprávím stejně přihlouplé vtipy, jako když mi bylo dvanáct let, nudím se ve škole a zlobím, protože chci jít ven, místo abych seděl ve školní lavici. Zapomínám dělat domácí úkoly, a jak moje učitelka poznamenala už během prvního týdne, jsem problematický žák, který rád vyrušuje. Se mnou ve třídě jsou studenti z celého světa a po vyučování chodíme společně na oběd a mluvíme česky. A protože nám naše slovní zásoba zatím nestačí na vyjádření pocitů, myšlenek či názorů, konverzujeme zhruba takto. „Dnes je slunečno. Ano, ale také je dnes studený. V ulici je led. Tak to není v Kalifornii.“ S častým úžasem tak objevuji svět novýma očima; jak slunce dopadá na každodenní objekty a předměty, jejich význam se začíná prohlubovat za hranici gramatické konstrukce. Stůl, hodinky, bota, klobouk. Chodit a běhat, utíkat a skákat. Být překvapen. Mít zájem o věci, které mne předtím nezajímaly, a zajímat se o lidi, kterým bych předtím moc pozornosti nevěnoval. Občas přemýšlím nad tím klukem, kterým jsem ještě před několika lety byl. V angličtině není výraz pro slovo „zázemí“, přesto jsem se naučil chápat a cítit jeho význam. Jdu po ulici po boku svojí spolužačky, drobounké Japonky, která se učí česky, aby se mohla stát diplomatkou. Má dlouhé vlasy, brýle a neustálý lehce překvapený úsměv na rtech. „Praha je krásná,“ říká mi česky s měkkým, jemně šišlavým japonským přízvukem. „Praha má mnoho dobré jídlo.“ Konverzuji s ní a ptám se: „Máš ráda ovoce také?“ „Jablko moc dobré,“ odpovídá mi nadšeně, „ale jahoda mnoho lepší. Jahoda je sladký,“ a usmívá se. A já si vůbec nepřijdu ztracený, naopak. Řeknu: „Jasně, vím úplně přesně, co tím myslíš.“

Fejetony
Tančím tak rychle, jak jsem přinucen Do naha!

Žádné komentáře

Přidat komentář