Z princezny královnou módy

Z princezny královnou módy

Z princezny královnou módy

Diane Von Fürstenberg se ve světě módy proslavila, když jako první navrhla
zavinovací šaty. Ty natolik ovlivnily historii módy, že jsou dnes umístěny v newyorském
Metropolitním muzeu umění. Diane je také známá svou lidskostí a charitativní prací.
Díky svému pozoruhodnému osudu a své povaze se stala inspirací pro všechny ženy,
které chtějí oslavovat svou ženskost i mateřství, ale i pracovní úspěchy
a osobní svobodu. Je fascinující a výjimečnou ženou, které její síla
a odhodlání neubraly nic na laskavosti a pokoře.

Jak sama říká, její osud a postoj k životu byly dány ještě předtím, než se narodila.
Její maminka, Lily Nahmias, strávila 14 měsíců putováním z jednoho koncentračního tábora do druhého, včetně Osvětimi a Ravensbrücku. Nakonec skončila v táboře Neustadt-Glewe, kde byla v roce 1945 osvobozena sovětskou armádou. Když se o šest měsíců později vdala za Leona Halfina, rumunského distributora elektroniky, který, na rozdíl od její maminky, strávil válku ve Švýcarsku, lékaři ji velmi varovali před otěhotněním, vzhledem k jejímu chatrnému zdraví. Navzdory tomu se Diane narodila osmnáct měsíců po skončení války. A jak píše ve svých vzpomínkách, holocaust určil její životní cestu už od samého počátku. „Mé narození byl zázrak. Když maminku osvobodili z koncentračního tábora, vážila pouhých 21 kilogramů. Kdyby tehdy neotěhotněla, možná by se nikdy tak silně nesnažila uzdravit své tělo i duši po tom
všem, co v táborech zažila. Vždycky mi říkávala, že strach není alternativa.“

Diane se narodila v Bruselu a tam také strávila dětství, ačkoli se jako dítě nikdy necítila.
Neměla ráda panenky ani jiné dětské hry, nebavily ji pohádky a nejraději trávila čas s dospělými
a byla velmi přemýšlivým dítětem. Snad i proto, že stín války nikdy nepřestával viset nad celou rodinou.
Za jeden z prvních klíčových momentů svého života považuje den, kdy poprvé slyšela historku o maminčině příjezdu do Osvětimi. Do vlaku, který směřoval do továrny na smrt, byla nucena nastoupit sama,
aniž by znala jedinou tvář lidí kolem sebe. Byla vystrašená a velmi vděčná, když se jí ujala starší žena,
která ji objala a dodávala jí sílu. Když vlak zastavil a Dianina matka spolu s ostatními prošla branou tábora,
čekali na selekci, která měla rozhodnout o jejichosudu. Ženu z vlaku poslali nalevo a Lily k ženě rychle přiskočila, aby zůstaly spolu. Jeden nacistický poručík to však spatřil, vytáhl jednadvacetiletou dívku
ze skupiny za vlasy a několikrát ji silně udeřil pažbou své zbraně do obličeje, aby ji nakonec odkopl
do skupiny lidí napravo. O pár momentů později pochopila, že skupina nalevo je poslána
do plynové komory  a její život byl tak, alespoň prozatím, zachráněn.

Diane ve své knize vzpomíná: „Je to ta největší životní lekce, jakou jsem kdy dostala: člověk zkrátka nikdy neví. To, co se nám může zdát špatné, může být v podstatě tím nejlepším řešením. A tak se snažím žít svůj život. Cokoliv se mi přihodí, přerovnám si to podle téhle rovnice v hlavě a zpětně už ani kolikrát nevím,
jestli se mi to stalo náhodou, nebo jestli jsem si tu překážku nastavila sama. Ať se děje cokoliv, vždy máme možnost vidět to dvěma způsoby, jako neštěstí, nebo jako překážku, která, když ji překonáme,
nás posune o krok blíž k tomu, kde máme být.“



Dianina maminka svou dceru vždy podporovala v samostatnosti, a tak ji ve třinácti letech poslala
do internátní školu ve Švýcarsku. Zde se z bázlivé bledé holčičky, stále začtené do knih, stala sebevědomá mladá žena, která chtěla objevovat svět. Rozhodla se pro studia v Anglii, následně v Madridu a nakonec
si na ženevské univerzitě udělala diplom z ekonomiky. Tamní univerzitu také navštěvoval muž, který jako Dianin první manžel sehrál v jejím životě obrovskou roli – Eduard Egon von und zu Fürstenberg,
rakousko-italský princ a zároveň z matčiny strany majitel automobilové značky Fiat.

Když se po studiích Egon přestěhoval do New Yorku, aby pracoval pro banku Chase na Manhattanu,
šla Diane s ním. Brzy přišly zásnuby a v roce 1969 i svatba. Egonova rodina nebyla ze svazku příliš nadšená pro Dianiny židovské kořeny, nicméně v den svatby jí byl udělen titul princezna Diane von Fürstenberg,
který jí byl poté, co se rozvedla a znovu vdala, odebrán.

„Hned jak jsem věděla, že se stanu Egonovou ženou, rozhodla jsem se začít podnikat a mít vlastní kariéru. Chtěla jsem být někým sama za sebe, a ne jen obyčejnou holkou, která se vdala mimo svou
společenskou vrstvu.“ Krátce po líbánkách se do toho pustila. S kapitálem 30 000 dolarů od svého otce
a několika ušitými vzorky šatů přes ruku klepala na dveře všech obchodů a butiků a zvonila na každého
módního redaktora, na kterého si zjistila kontakt. Zlom přišel ve chvíli, kdy dnes již legendární módní redaktorka Vogue Diana Vreeland souhlasila se schůzkou a okamžitě v Diane rozpoznala talent.
Diana si představovala šaty,které by se daly prát v pračce, byly pohodlné a praktické, ale zároveň sexy.

A tak se zrodil geniální nápad zavinovacích šatů, které lichotí jakékoli postavě.
Oproti tehdejší módě, která měla k pohodlnosti daleko a byla náročná na úpravu, byly její kreace jako proud čerstvého vzduchu a pro mnohé se zavinovací jednoduché šaty staly v sedmdesátých letech symbolem osvobození žen. V roce 1973 už měla šestadvacetiletá Diane dvě děti, syna Alexandera a dceru Tatianu,
a nesmírně úspěšnou návrhářskou firmu. Tehdy se její profit vyšplhal na částku 1,5 milionu dolarů
a už o rok později bylo číslo více než sedminásobně vyšší. Její šaty byly pevně spjaty s její image – neustále cestovala po celé zemi, aby mohla své zákaznice osobně obsluhovat a asistovat ve zkušebních kabinkách.



„Bylo to báječné, naučila jsem se od nich tolik, kolik se ony naučily ode mě.“
V té době také začala vyrábět doplňky – šátky, brýle, zavazadla a kosmetiku. Byla označena
za největší ženskou osobnost v historii módy od Coco Chanel. Tehdy také odešla od manžela.
V roce 1978 byl však trh přesycen a Diane čekal krach. Prodala licenci na své šaty a věnovala se kosmetice
a parfémům. O dva roky později dostala další ránu, když se její maminka psychicky zhroutila.
Diane to velmi zasáhlo, a když o pár měsíců později přebírala cenu za Úspěšnou ženu roku, rozplakala se
a poprvé veřejně promluvila o osudu své maminky. „Nemám ráda sentiment, ale tehdy se ve mně všechny emoce tak nahromadily, že musely ven, a já si uvědomila, že je pro mě důležité to po všech těch letech říct nahlas.“ Dnes Diane věnuje hodně času práci pro muzeum Památky holocaustu ve Washingtonu D.C.,
na jehož provoz a archivy finančně přispívá.

V roce 2001 se jejím druhým mužem stal Barry Diller, známý mediální magnát, a rok později se Diane stala americkou občankou. Dalším zlomovým bodem v jejím životě byl oběd s návrhářem a kolegou Ralphem Laurenem, kterého postihl nádor na mozku. Když jí vyprávěl o všech symptomech nemoci, pozorně poslouchala a všechno jí to znělo nějak moc povědomě. Po návštěvě u lékaře a po biopsii zduřelé mandle
se dozvěděla, že má rakovinu jazyka a měkkého patra. Okamžitě začala s léčbou ozařováním a také s meditacemi. „Některé věci musíte přijmout takové, jaké jsou. A snažit se nevzdávat se.“

A Diane se opravdu nevzdala. Rakovinu porazila a rozhodla se znovu zkusit štěstí ve světě módy.
Její návrat předčil všechna očekávání. Ukázalo se, že má stále co nabídnout. Dnes se věnuje charitativní práci:
podporuje ženskou nezávislost, svobodné matky a sociálně slabé rodiny. Aby byla i nadále ve styku se svými zákaznicemi, kterých mezitím na celém světě přibylo, komunikuje s nimi přes internet.

Snaží se vytvářet milující domov pro svého muže, děti, vnoučata, ale také všechny své spolupracovníky.
Ty každou středu po práci hostí ve svém newyorském bytě, který je třetím patrem jejího studia
v Greenwich Village. „Život je jako ty moje zavinovací šaty. Někdy je musíte víc utáhnout a někdy povolit,
ale svět je obrovský a možnosti jsou netušené, takže stačí vzít život do svých rukou a upravit si ho tak,
aby nám co nejlépe seděl.“



Osobnosti a rozhovory
Andrej Smolák Svět jiné logiky

Žádné komentáře

Přidat komentář