Všechno trošku jinak

Všechno trošku jinak

Všechno trošku jinak

Byla jsem v New Yorku a byla jsem tam poprvé. „To budeš koukat!“
říkal mi jeden úctyhodný bližní před odjezdem a oči se mu při tom rozzářily dovnitř.
„To je – to je – to je víc než Himálaj!“ vyhrkl druhý, ještě úctyhodnější. No dobře, myslela jsem si. Já jsem tam dlouho jet nechtěla, protože jsem dělala české znění k tolika americkým filmům, až jsem měla pocit, že jsem v Central Parku častěji než u nás
ve Vrchlického sadech. A rozhodně jsem tam zažila víc dobrodružství.
Ale teď už se můj život neodehrává v cizích filmech a tak…

 

Tohle je Broadway? Aha. A když po ní půjdu pořád na jih, tak dojdu na downtown a tam bude Wall Street? Aha, no tak já jdu. Co, že mám jet metrem, abych to za dopoledne stihla? Startuji samozřejmě
na Páté avenue s výhledem do parku, nejsem přece žádné ořezávátko. No tak jo, když myslíte…

Hu, nic se tak nepodobá peklu jako stanice newyorského metra. Je tam černo, rozléhá se dunivé řinčení, ampliony nesrozumitelně chrčí a k tomu je dusivé vedro. Lidé tu nepřítomně stojí a vlhnou, každý obalen jakoby ve vlastním kokonku neviditelnosti. Chovají se jako dobře vychovaní lidé na veřejném záchodku:
Jsme v té trapné situaci všichni, raději tedy jeden druhého nevidíme, abychom se navzájem neuváděli
do rozpaků. Paní vedle mne rozevře taštičku a líčí se. Metro není peklo, je to očistec, neboť vagony klimatizovány jsou. Paní si lakuje nehty. Jsme tu všech barev, nejvíce očí je šikmých, všechny nápisy jsou
i španělsky, na módu nejvíce dbají černí mládenci. Letos se nosí husté přehusté dredy nebo barevné síťky
na vlasy. Stanic je nekonečně mnoho, čísla ulic pravidelně klesají…



Až k Brooklyn Bridge a tady všichni vystupují, amplion skřípe cosi o přestupu někam, vy myslíte,
že mu rozumím? První den? Nečeř vody a dělej to, co všichni: dusáme po schodech a vida, jaké pěkné náměstí! I kašnu tu mají a za ní se klenepřes širou vodu most, je na něm lávka pro pěší a na ní proudí mravenečků… Je indiánské léto, New York leží na zeměpisné šířce Lisabonu a vzduch se chvěje žárem.
Tudy až příště, já musím za sluncem na jih, tam je ten Wall Street, strašidlo našich dětských let, pamětníci pamatují, jak hnusní byli ti tlustí kapitalisté z Wall Street v uzounkých štráfovaných kalhotách a s doutníkem, když se čile hemžili na stránkách Dikobrazu!

Až se příště pokusím přejít po té veselé lávce do Brooklynu, řekne mi má zdejší průvodkyně: „Tam? Nesmysl! Tam je přece Brooklyn! Tam nic není, tam nikdo nechodí!“ Most je narván k prasknutí a budovy táhnoucí se
k obzoru ji usvědčují z klamu, ale ona trvá na svém: „Nikdy jsem tam nebyla a nevím, co bych tam dělala,
a ty tam nepůjdeš taky!“ Mám co dělat s pravou manhattanite. New York je soustava vesnic, na jejichž hranicích vyjí vlci. Podruhé se o tom přesvědčím na lodi na Staten Island: „Ty chceš vystoupit? Já nevím,
co tam je, ale to přece nikdo nedělá!“ A opravdu, většina spolucestujících jako my jen přejde po molu
a na opačné straně zas nastoupí zpáteční cestu… Vlny šplouchají, socha Svobody je malebná…
A co je to tam na druhé straně? (Když už jsem na řece, vždycky mě to táhne na druhý břeh).



Tam za Hudsonem se tyčí až k obzoru budovy nachlup stejné, to však už nejen není toto město, to je i jiný stát a já se dozvídám tónem hlubokého opovržení: „To je New Jersey a tam se vůbec nechodí, tam jsou samí špatní lidé, protože je tam moc chemického průmyslu a oni jsou z toho nemocní, to ti tu řekne každý!“ Aha. Tak dobrá. Však on mi pouhý Manhattan taky dá dost zabrat.

Plaše se pohybuji vpřed, na semaforech pro chodce tu nemají červenou a zelenou jako u nás, ale bílou a oranžovou, když se rozbliká, tak ještě můžeš jít. Jen ať tě něco nezajede!

Brzy však pookřívám, on ten New York vůbec tak hrozný nebude, jezdí se tu docela ohleduplně, kdo řídil
v Praze a v Athénách, ten se tady nelekne. Mezi nohami chodců sedí veverka, je veliká a šedivá a taky
se vůbec nebojí. Vida tě, potvoro, to jsi ty, co se šíříš k nám do Evropy a vytlačuješ nám naše roztomilé fragilní rezavé veverušky! No počkej, já si tě vyblejsknu! Veverka není proti. (Brzy poznám, že zvířat je tu moc a jsou všechno, jen ne plachá.)

Na rohu Wall Street si rozložili stánky Thajci. Jídlo za dolar, tak levné, za dolar se jinde nedostane skoro nic…

Všechno je jinak, všechno bude jinak. Mravní naučení: Nezatracujme svoji hloupost a nestyďme se za ni. Pohled prvého dne přináší neopakovatelné hodnoty. Považme, co hloupého si myslí zase lidé o nás…

Fejetony
Popletený čas v poloplné láhvi Jak jsou krásní

Žádné komentáře

Přidat komentář