Úvod Magazín Vivien Leigh & Laurence Olivier - Talent je tajemství a milost

Vivien Leigh & Laurence Olivier - Talent je tajemství a milost

Můj ty smutku, přiznávám, mám osobní vztah k Laurenci Olivierovi!
Mám jeho hezkou, pravidelnou, uměřenou tvář dosud před očima ve všech rolích,
ve kterých jsem ho spatřila. Tvář s velmi střídmou mimikou, zdá se, že nedělá nic,
všechno jde dovnitř – a v tom nic je nesmírné skryté napětí, přetlak.

Laurence baron Olivier of Brighton – anebo Larry, jak si říkal sám a chtěl, aby mu tak říkali i druzí
– je pro mne hercem, který nemá sobě rovného. Pokud by bylo možné nějak měřit herecký talent,
navrhuji tuto pomůcku: vyveďte soutěžící na scénu a nechte je tam chvíli stát. Jen po libosti stát.
Vítězem se stane ten, na koho se soustředí nejvíc očí v publiku.

Talent k sobě přitahuje pozornost už svou existencí, bezvýznamného si nevšimnete, ať vyvádí cokoliv.
Narodil se v roce 1907, zemřel v roce 1989. Pokud by z každého století měla paměť uchovat jediné jméno, bude tím hercem 20. století patrně on, dědic velkých anglických bardů – Garricka, Keana, Irvinga –, kteří
si předávali stoletími pochodeň shakespearovské tradice.



Larry pocházel z poměrů řádných, z rodiny vážné a zbožné, jeho otec byl duchovní anglikánské církve.
I další příbuzní zaujímali vysoká místa ve státní službě. Začalo to v londýnské škole All Saints. Když ztělesnil Bruta ve školním představení dramatu Julius Caesar, bylo mu devět. V šestnácti, už v Oxfordu, v koleji svatého Edwarda, hrál Kateřinu, divokou Káču ve Zkrocení zlé ženy a Puka, sladkého a zlomyslného skřítka, ve Snu noci svatojánské. Sklidil za ně obdiv diváků a znepokojivé znechucení své rodiny. Sám o hereckou dráhu nijak neusiloval, nicméně talent byl zde a nebylo zbytí. Jeho otec jej rozpoznal a rozhodl,
že se jeho syn Laurence stane hercem.

V sedmnácti nastupuje jako elév u Birmingham Repertoir Company.
Zpočátku zvoní na zvonec a říká: „Paní, nesu vám psaní“ nebo tak něco. Po pouhém roce už hraje Hamleta
a Macbetha. Ač rozený herec, má v sobě cosi střídmého a cudného. Vášnivé projevy, vnější okázalost, „propalování ke dřeni jáství“, řečeno tehdejším slovníkem, nebo „hledání kreativní identity“, jak bychom řekli dnes, nebylo nikdy jeho šálkem kávy. Vždy trval na tom, že se jeho herecký projev zakládá na pouhé technice.
Možná že zábrany, získané díky přísné náboženské výchově, nad kterými musel vítězit jeho talent,
byly hlubší, než sám tušil. V roce 1930, ve třiadvaceti, se oženil s Jill Esmond,
nadějnou kolegyní na cestě k úspěchu.



Ve svém životopise Olivier mluví – střízlivě, ale určitě – o svém sexuálním selhání a zklamání ze svatební noci. Nebyl se svou ženou šťastný, měl s ní však syna – a co více, kolegiální a přátelské vztahy až do své smrti.
Jeho femme fatale byla až Vivien Leigh. Stali se milenci klasicky, hráli spolu ústřední dvojici ve filmu
Fire Over England a během natáčení…

Vivien právě zazářila ve hře The Mask of Virtue (Maska ctnosti). Kritiky byly excelentní, lichotivých bonmotů záplava. Je prý „samotnou esencí anglické dívčí ženskosti“, má „oči, které hypnotizují krále“! Také s obdivem psali o „bleskových změnách výrazu, které jí prolétnou tváří“. Poprvé se tak na veřejnosti objevila zmínka
o jejích náhlých proměnách nálad… Především však o ní hlásali, že je velikou herečkou. Nesla to – paradoxně – velmi těžce. Sama o tom napsala: „Soudím, že to od nich bylo pošetilé, zlé a neblahé, protože to na mne kladlo takové břemeno a takovou odpovědnost, jaké jsem prostě nebyla schopna unést.“ 



Laurence Olivier si nezvolil za svou životní partnerku právě prostinkou osobnost!
Manželství jejích rodičů musil být rychlý příběh. Otec Ernest Hartley byl důstojníkem indické kavalerie.
V roce 1912 se v Londýně oženil s katoličkou jménem Gertrude Robinson Yackje. Za necelý rok se jim v Indii, v Darjeelingu, tam v horách, kde se sklízí čaj, narodila Vivian. Ernest byl čtyři roky nato přeložen 
do Bangalore, manželka s dítětem ho však do nové posádky nenásledovala; tak se diskrétně řešily
rozchody po britsku. Holčička byla hýčkána indickými služkami a maminka, nadšená divadelní ochotnice,
ji zahrnovala velkými dávkami dobrých autorů: Andersen, Carroll, Kipling, antická mytologie a indické ságy, jen to nejlepší pro to velmi půvabné dítě! Poprvé stanulo na jevišti ve třech letech, život jako z pohádky.

Skončil náhle. Když jí bylo šest a půl, nalodili ji na parník a poslali do Anglie do internátu.
Tak se to tehdy pokládalo za nejlepší, potomci služebníků Koruny v koloniích měli přece nárok na adekvátní
vzdělání ve své vlasti! Podobnou anabázi prodělal i Rudyard Kipling, psal o tom tvrdém nárazu na úplně jinou realitu statečně i úpěnlivě a nikdy se z něho docela nevzpamatoval. Přistěhovalcům z teplých krajů bývá
na britských ostrovech v nejednom smyslu zima. Tam někde se to patrně stalo…



Dívenka v klášterní škole získala aspoň kamarádku, jmenovala se Maureen O’Sullivan.
Společně snily o tom, jak se stanou velkými herečkami, Maureen se to povedlo dřív…
Když bylo Vivian sedmnáct, vzal ji její otec na cestu po Evropě. Byla oslnivě krásná, jistě byl na ni pyšný.
Splnil její přání a dal ji zapsat na Královskou akademii dramatických umění (RADA) v Londýně.
V roce 1932, ve svých devatenácti, se provdala za právníka jménem Herbert Leigh Holman.
Byl o třináct let starší, solidní a život mezi komedianty neschvaloval.
Porodila mu dceru Suzanne, ale místo péče o domácnost začala hrát ve filmu.
To už měla svého agenta a také nové, na plakátech lépe znějící jméno: Vivien Leigh.

Laurence Olivier se ve třicátých letech stal shakespearovským hercem první třídy.
Sklízel ovace v inscenaci Romeo a Julie, kterou režíroval John Gielgud. Vybral si Larryho, aby s ním alternoval
střídavě v roli Romea a Mercutia. To muselo být jiskření na jevišti a ovládané trpělivosti v šatně!
Gielgud byl o čtyři roky starší než Olivier, potomek proslulé herecké dynastie Terryů,
obecně respektovaný a milovaný, skvělý Hamlet všech Hamletů.



Larry byl příliš do hloubi duše hercem, než aby ho mohl mít rád. Dva kohouti na jednom smetišti!
Pro Oliviera to muselo být hodně mučivá zkušenost, do konce života si dal pozor, aby už spolu nestanuli
společně na scéně. Ale nyní – s takovou partnerkou po boku, jakou jistě bude Vivien Leigh – se svět teprve otevírá. Nemohou se vzít, neboť oba mají své zákonné partnery a ti jim svorně odmítají dát souhlas
k rozvodu, mohou však spolu hrát. Takže je to prosté: vytvoří tak jedinečnou dvojici, až všichni
zatají dech a nikdo ani nevzdechne na nějaký skandál!

Olivier ji pozvedne k sobě jako Ofélii ve své inscenaci Hamleta, kterou uvede se souborem Old Vic
v dánském Elsinoru. Tehdy se to stalo poprvé, je to blesk z čista jasna, děsí to: Vivien na něho náhle
bez příčiny hrubě zařve, pak ztuhne, nevnímá, hledí před sebe.
Ale pak vyjde na jeviště a hraje a druhý den si na to nevzpomíná.



Olivier točí v Hollywoodu, poprvé nechává svou úžasnou partnerku o samotě.
Role Heathcliffa v adaptaci anglické klasiky Na větrné hůrce mu vynese prvou nominaci na Oscara.
Vivien si zatím přečte román Margaret Mitchell Sever proti Jihu a prohlásí, že ona a jen ona může
hrát Scarlett O’Hara. Vydá se tedy za Larrym do Los Angeles - a zvítězí!

Původně designovaný režisér Cukor ocenil její „neuvěřitelnou divokost“, temnou sílu v noblesní něze.
Ale Cukora vystřídá Fleming a samo natáčení se mění v divokou dramatickou záležitost; výslednému dílu
se však dostane deseti Oscarů a nehynoucí slávy. Jednoho Oscara získá i Vivien za nejlepší ženský herecký výkon – k tomu však pověst herečky, se kterou jsou problémy.

V únoru roku 1940 manželka Oliviera i manžel Vivien konečně přivolují k rozvodu a ti dva se mohou vzít. Obřad se koná v srpnu v Santa Barbaře, je velmi prostý, za svědka jim jde Katharine Hepburn. Když se spolu objeví na Broadwayi ve vlastní inscenaci Romea a Julie, divadelní Americe je možná té slávy až příliš.
Kritiky jsou uštěpačné a neúspěch pro ně znamená i finanční katastrofu.



Tisk jim vyčítá kde co, mezi jiným i to, že se Olivier pobytem ve Státech úspěšně vyhýbá bojovému
nasazení – teď, když je Británie ve válce! To je hodně nespravedlivá výčitka. Málokterý herec v následujících
letech prospěje tolik své vlasti jako Olivier. Oba však ještě musí splnit, k čemu se dříve smluvně zavázali.
Hrají spolu v hollywoodském snímku The Hamilton Woman (Lady Hamiltonová). Příběh lásky admirála
Nelsona vzbudil záplavu probritských sympatií ve Spojených státech a vlnu nadšení v Sovětském svazu.

Winston Churchill jich uměl náležitě propagačně využít. Uspořádal promítání pro Franklina D. Roosevelta
a zařadil nadanou dvojici do počtu těch, které zval do svého soukromí. Pak se Olivierovi vracejí do vlasti. Během válečných let toho Olivier stihne neuvěřitelně mnoho. Učí se a také se naučí létat. V Royal Air Force
to dotáhne na poručíka, do bojové akce však nikdy nasazen nebude. Zato zformuje nový soubor Old Vic, který během náletů vytváří – podle soudu současníků – jednu skvělou inscenaci za druhou. Larry hraje krom jiného Richarda III. a Astrova ve Strýčku Váňovi a Falstaffa a – jako vrchol bravury – v jediném večeru spojí představení Sofoklova Oidipa a Sheridanových Kritiků, přeskočí tedy z antické tragédie do rozmarného smíchu. A má to v sobě více smyslu, než střízlivý Brit nahlas přizná, protože kolem zuří bitva o Londýn.



V roce 1944 se pustí do natáčení Shakespearova Jindřicha V. Tento příběh anglického vítězství byl 
tehdy zamýšlen a také působil jako psychologická zbraň. Když ho vidím dnes, nepřestávám žasnout,
jak kultivovaný a silný zároveň může být patriotismus – a jak je v té spoustě dobových propagačních
snímků propastně odlišný. V roce 1945 hostuje jeho Old Vic v Comédie-Francaise jako první zahraniční soubor, který byl kdy vpuštěn na prkna této bašty, tedy všeho, co Francouz pokládá za klasicky francouzské.
Larry k tomu všemu ještě zřejmě – na přímý popud Winstona Churchila – pracuje pro britské tajné služby. Možná že žádný z těch úkolů není tak náročný jako ten, který na něho číhá v jeho soukromí.

Vivien bojuje svou vlastní a velmi krutou válku.
Podnikne turné po severní Africe, hraje pro vojáky a zhroutí se.
Několik týdnů stráví v nemocnici, levá plíce kolabuje. Nadchází čas ošklivých diagnóz.
Ten kašel a horečky, to není žádná rýmička ani katar, ale tuberkulóza. Sotva se postaví na nohy a začne pracovat na filmu Caesar a Kleopatra, zjistí, že je v jiném stavu. A tělo selhává, to skvostné něžné chytré tělo!



Vivien potratí a přirozeně se propadá do deprese, ten pád je hluboký a škaredý.
Její partner je jí nablízku, a tedy na ráně, Vivien ze sebe chrlí proud nadávek a ran,
než se zhroutí na zem v pláči…
Tohle už není rozmar ani rozlad, ale pořádně rozjetá maniodepresivní porucha.
Larry se učí úplně nové věci. Vivien je pár dní živá – až moc živá – pak následuje pád do deprese,
který končí agresivním výbuchem.

A pak se probere, na nic si nevzpomíná, je plná rozpaků a výčitek.
Je velmi těžké rozhodnout, zda je hroznější být duševně chorý, nebo milovat osobu duševně chorou.
Čím bližší jste si, tím je přerod z partnera  v pečovatele těžší. V roce 1946 se Vivien vrátila na jeviště.
Rok nato se z ní stala lady Olivier, její manžel byl povýšen do šlechtického stavu.
Následovalo půlroční triumfální turné po Austrálii a Novém Zélandu.



Vivien dostála svým profesionálním povinnostem skvěle – ale v zákulisí…
Než turné skončilo, byli oba vyčerpaní do krajnosti. Při návratu řekl Olivier novinářům na letišti:
„Možná to nevíte, ale mluvíte s dvojicí chodících mrtvol.“ Cosi se v něm lámalo; pud sebezáchovy
zvolna nabýval na síle. Vivien hrála v Tramavaji do stanice Touha a postava Blanche du Bois
se jí zmocnila a prostoupila ji. Představení mělo senzační příchuť, diváci se hrnuli v očekávání
„co se asi stane“.  Elia Kazan si ji obsadil i do filmové verze. Sám Vivien nepokládal
za úžasnou herečku, ocenil však její bezohledné sebenasazení.

„Plazila by se po rozbitém skle, kdyby to prospělo výslednému výkonu,“ řekl o ní.
Tennessee Williams, autor hry, jí byl nadšen – a nebyl sám. Role jí vynesla jejího druhého Oscara.
Olivierovi spolu hráli dál – a bylo to pořád těžší. Kritiky nebyly stále příznivé, ozvaly se i hlasy, že Olivier zahazuje svůj talent vedle herečky o tolik slabší než on! Načež se Vivien zhroutila… A tak dál.



V roce 1953 nastala remise, Vivien působila klidnějším dojmem – a historie se hrůzně opakovala.
Těhotenství, potrat, pád do deprese. Na tomto typu duševních nemocí vyráží zúčastněným dech
ta nepředvídatelná předvídatelnost, ta periodicita, s jakou odmítáte věřit,
že se ta hrůza bude opakovat – a ona se opakuje!

V padesátých létech psychofarmaka dnešního typu neexistovala, tlumivá medikace byla téměř v plenkách. Olivier prokázal noblesní a obětavou statečnost  až do krajnosti. Už nebylo možno mluvit o vzájemnosti;
o to více však bylo třeba péče. Olivierovi přišel na pomoc Vivienin první manžel. Také někteří členové souboru prokázali,  že herci dovedou být někdy skvělí lidé. V roce 1958 už bylo manželství Olivierových mrtvé. Vivien navázala vztah s Jackem Merivalem. Byl herec, věděl, jak na tom Vivien je, a slíbil Olivierovi,
že se o ni bude starat. Co se dělo v Larryho hlavě a srdci, se můžeme jen domýšlet, britský gentleman
se střeží okázalých projevů. Někdy v té době navázal homosexuální vztah…
V roce 1960 se rozvedli a Larry se vzápětí oženil s Joan Plowright.



„Radši bych žila krátce s Larrym než dlouho bez něho,“ psala Vivien, ale Merivale na ni působil konejšivě. Pracovala, získala Tony Award za roli v muzikálu, natáčela… Poslední filmovou roli odvedla v roce 1965
v magickém filmu Loď bláznů. Hraje tam trochu sama sebe, dělá to moc dobře a vypadá… jako Vivien Leigh.

Albeeho Křehkou rovnováhu už nedozkoušela, tuberkulóza se vrátila.
Olivier se tehdy léčil na rakovinu prostaty. Vivien selhaly plíce, Jack Merivale mu volal do nemocnice
a Larry přijel. Bylo to uprostřed noci a Vivien byla mrtvá. Olivier pak ještě pracoval mnoho a úctyhodně,
byl odstraněn z vedení anglického Národního divadla, které vymyslel a založil, protože stromy nemají růst
do nebe. Televizní společnost Granada s ním natočila Krále Leara. Sehrál mnoho menších filmových rolí
a dodal tím kouzla a závažnosti mnoha titulům. Joan Plowright byla dobrá herečka a dobrá žena.
Dala mu tři děti, stála mu po boku a po smrti (zemřel v roce 1989) o něm mluvila jen dobře.

Osobnosti a rozhovory
Duha nad Prahou Dominik Mareš