Vít Janota

Vít Janota

Vít Janota

Vít Janota 

Den se noří
do miniových polí soumraku
jako se rez dere
ku povrchu věcí
Zatrpkli jsme
připoutaní k sobě
v zákopech nepoznaných válek
I tato chvíle
je amalgámem ledové prázdnoty
a tichého štěstí
Rozpor
který už natrvalo
poneseme v sobě
* * *
Když měsíc leží v závějích
a do tmy se noří
poslední motorový vlak
je svíravě
a blízko k životu
tak na tři prsty
Snad pro tohle Pane
nosím cejch na čele
a neklid v srdci
Pro těch pár špatných básní
jistě ne



V obručí poezie
Dítě nesmí být rukojmí Slepice v křenové omáčce

Žádné komentáře

Přidat komentář