Kameny domova
Knihu, která, krom jiných ilustrací, nabízí velké a čisté portréty 36 českých kamenů,
jejich popisy, místopisné zprávy o jejich lokalitách a jejich malé příběhy v kontextu velkých českých dějin, uvozuje autor slovy: „Tato tenká kniha je pokusem pochopit něco jako duši Čech a Moravy z hlediska stavebních materiálů a charakteristických nerostů. Jsou země, které si zvolily své národní kameny. V Coloradu to je třeba červený uhličitan manganu
– rhodochrozit. Jsou krajiny, které nemusí hlasovat, ale přesto je jejich volba jasná
– čím by byla Itálie a Řecko bez mramoru a Skandinávie bez žuly?“
Je nutné říct, že skoro všechny české a moravské minerály jsou oproti světu málo nápadné a nějak tlumené. Málokterý je nějak úžasný, spektakulární nebo oslnivý. Mnoho let jsem sbíral minerály a roky jsem hovořil
se sběrateli. Téměř všichni jsme prošli tím vývojem, že jsme nejprve sbírali na lokalitách, které byly v našem okolí. Celé roky jsme se k nim umanutě vraceli, pozorovali jejich vývoj a vzájemně jsme si vyměňovali vzorky. Pak přišlo okouzlení velkými krystaly z Alp nebo Brazílie. Se zatajeným dechem jsme vyslovovali jména vzdálených lokalit někde v Kongu nebo Pákistánu. Po dvaceti nebo třiceti letech jsme přišli na to, že nakonec máme nejraději ty trochu zašlé minerály z našich tradičních lokalit. Víme o nich všechno. Jak vypadají
ty nejkrásnější vzorky, kde se našly a v jakém množství. Můžeme doufat, že jednou nalezneme podobný kámen. Cizí kameny mohou být barevnější, ale jsou bez příběhu, nemají takovou auru a jsou studenější.
Přemýšlím o jedné věci a nechci, aby vyzněla jako samochvála, ale někam do této knihy patří.
Je to otázka zkušenosti a zacházení s kameny. Sbíral jsem je odmala, učil jsem se na hornické škole
v Příbrami, později jsem vystudoval na přírodovědecké fakultě obor ložisková geologie. Pracoval jsem či fáral na mnoha šachtách. Mnoho let jsme zkoumali stará důlní díla. Z vlastní zkušenosti (nejmenší je u amfibolitu a chryzoberylu) znám všechny zde popsané minerály a roky jsem se vracel do míst, která popisuji. Nebásním, ale zkouším shrnout zkušenost krajiny a kamene, který s ní koresponduje. Věřím tomu, že existuje nějaká společná identita místa a materiálu, která působí na povahu lidí a charakter událostí; že po většinu věků byla místní kultura a příroda úzce navzájem spjata. A je-li dnes v globalizovaném světě vše tak volné, rozpojené, nezávazné a a široké, je to možná i proto, abychom jistěji skrze místní hudbu, byliny, sýry či kameny lépe našli cestu domů.
Granodiorit (Mrákotín)
Žuly nelze opominout, protože se s nimi na území naší republiky setkáváme prakticky neustále.
Jsou typickým a hojně využívaným kamenem pásma mezi středními a jižními Čechami, ale mají mnoho dalších domovů – jádra hor od Krkonoš přes Jizerské a Krušné hory až na Šumavu a dál k Železným horám, Vysočině a Podyjí. Pokud by si Kraj Vysočina chtěl zvolit svůj „národní“ kámen, pak by to nejspíš byl mrákotínský granodiorit. Je to jemnozrnná, šedavá a vcelku nenápadná hornina, ze které byl vylomen
ten vůbec největší lidmi přemístěný a opracovaný kámen na našem území – obelisk Pražského hradu.
Měl symbolizovat jednotu národa, ale při dopravě se přelomil, protože se symboly si nelze jen tak zahrávat.
Čedičové sloupky (Panská skála)
Krajina Českého středohoří je chrámem kosmu. Špičky erozí vypreparovaných přívodních drah bývalých vulkánů směřují k obloze plné hvězd. Sopečné skalky jsou hlazeny kavyly pohybujícími se ve větru a dole
pod nimi leží povstávající krajina černého trojúhelníku. České středohoří představuje možná nejkrásnější
a určitě nejdivnější českou krajinu. Je jiné než zbytek země. Osou Českého středohoří se táhne riftové údolí, jaké ve větším měřítku známe třeba z východní Afriky. (…) Někde se rifty táhnou přes celý kontinent,
ale protože u nás je všechno malé, tak jiné jenom mezi Aší a Českou Lípou. Místo Kilimandžára máme Milešovku a místo Viktoriina jezera jsme měli uhelné močály severočeské pánve. (…) Čediče se většinou rozpadají na nevelké skalky J a balvany, ale někdy vytvářejí dlouhé, píšťalám varhan podobné sloupky. (…) Jedny z nejdelších čedičových sloupků kupodivu stojí pod hradem v západočeských Nečtinách, ale drobnější výskyty jsou rozptýlené daleko za hranicemi Českého středohoří třeba na Frýdlantsku.
Díváme se na Panskou skálu a překvapeně se ptáme: „Který architekt tě vystavěl, ó přírodo?“
Jaspis (Ciboušov)
Nejbližším příbuzným bleskových achátů z Horní Halže jsou křemenné hmoty, zejména ametysty a jaspisy
z Ciboušova u Klášterce nad Ohří. Jejich historie začíná na nejposvátnějších místech Království českého
– v kaplích hradu Karlštejna, kde byly uloženy české korunovační klenoty, a ve Svatováclavské kapli
ve svatovítské katedrále na Pražském hradě. Ciboušovské jaspisy zde jsou použity jako schrána
i jako hradba korunovačních insignií jako symbolů státní moci i pro ostatky svatého Václava,
duchovního ochránce země české.
