Václav Bláha: Umění znamená svobodu

Václav Bláha: Umění znamená svobodu

Václav Bláha: Umění znamená svobodu

Jeden z našich předních výtvarníků Václav Bláha o sobě tvrdí, že si někdy připadá
jako Jekyll a Hyde. Ne sice povahově, ale kvůli své činnosti. Na jednu stranu se věnuje výtvarnému umění a na druhou stranu správě rodinného majetku.
A jako správný Beran jde do všech svých aktivit s velkým zanícením.

Jak jste se dostal k výtvarnému umění?
Do prostředí výtvarného umění jsem se narodil a vyrůstal jsem v něm. Můj otec je knižní grafik.
Jako dítě jsem rád kreslil, vlastně mě otcova práce inspirovala. Později mě rodiče přihlásili do lidové školy umění, byla to katastrofa, brzo jsem odešel. Ani výtvarná výchova na základní škole mi nešla.
Moje přijetí na výtvarnou školu bylo pro všechny překvapením.

Zkoušel jste také ilustrovat knížky?
Ano, jako dítě jsem maloval rytíře na koních, dobývání hradů. Měl jsem rád techniku, maloval jsem auta, lodě, tanky. Jako školák jsem psal knížku, kterou jsem si ilustroval. Táta doma míval role papírů z tiskárny.
Bavilo mě kreslit na tyto pásy papíru rozsáhlé kompozice. To mi zůstalo dodnes, ty rozsáhlé kompozice.
A vlastně i to ilustrování. Když byly děti malé a odjížděly se školkou pryč, posílali jsme jim se ženou kreslené dopisy o tom, co se doma děje. To mě bavilo, doufám, že je taky. Na vysoké škole jsem udělal ilustrace
k Vianově knize Červená tráva Srdcerváč, k Steinbeckově knize Na plechárně, ke Clarkově Měsíčnímu prachu
a k dalším. Kniha s ilustracemi byla mojí diplomovou prací, přestože jsem absolvoval v ateliéru monumentální malby. Knížka byla oceněna Cenou Arna Sáňky, což byla cena za nekrásnější knihu roku v kategorii studentských prací. Později po škole, když jsem ji předložil k získání stipendia, byly ilustrace označeny
za formalistické, neslučitelné se socialistickou tvorbou. No a já se začal živit jako kantor.

Čím jste chtěl být v dětství?
Jako kluk jsem chtěl být esenbákem nebo popelářem. Jako dorůstající kluk jsem chtěl být hajný.
Což se mámě moc nelíbilo. Jak vidíte, neměl jsem to jednoznačné, stále jsem se hledal a mám dojem,
že jsem se doposud nenašel.

Kdo vás nejvíce ovlivnil?
Jako dítě rodina, v pozdějším věku společnost, ve které žiji, a v nejpozdějším společnost a rodina.
Pokud máte na mysli umělecký vliv, mám rád americký pop art, německou expresi.
Jednotlivých umělců je řada, snad jenom pár jmen: John Constable, William Turner, Robert Rymann,
Bruce Nauman, Karel Černý, Jitka a Květa Válovy a Adriena Šimotová. Pokud bych měl mluvit o charakteru tvorby, myslím, že ji vždy ovlivnil stav naší společnosti. V letech socialismu jsem se proti ní vymezoval tím,
co umím – obrazem, instalacemi. Moje tvorba vyjadřovala postavení jedince ve společnosti.
Byla velmi existencionální, mnohdy negativní. Když se režim obrátil, kupodivu se můj pohled příliš nezměnil. Přestože se změnilo společenské zřízení. Vstoupila k nám demokracie ruku v ruce s bezohledností.
Ideologie socialismu byla směněna za ideologii peněz a můj člověk v obraze zůstal zase opuštěný a vymezující se vůči svému prostředí a myslím si, že to tak má být. Stav umění se mění podle společenské situace
a odpovídá jí. Pokud se dnes někdo pozastavuje nad jakousi podivností nebo nesrozumitelností umění,
není se čemu divit. Umění je v takovém stavu, v jakém je společnost – je podivné.

Když se podíváte zpět, jak hodnotíte svá různá období?
Nikdy jsem se zpět sám na sebe nedíval. Vždy jsem se ohlížel za situací ve společnosti, od toho se odvíjela moje tvorba. Nepřemýšlím o tom, jak se vyvíjím. Maluji, když mám podněty, a snažím se vždy najít
adekvátní prostředek k vyjádření toho, co kolem sebe vidím. Pokud jsem byl mladý, chtěl jsem rychle dopředu, hnala mě zvědavost. Nyní se spoustou zkušeností na zádech, které mě obohacují a na druhé straně omezují, se snažím najít aktuální postoj ke světu, ve kterém žiji. Zastávám názor, že umění je mnohovrstevné a každý umělec, bez ohledu na svůj věk, přináší svůj aktuální pohled. Tedy ne jenom mladí mohou být aktuální. Jejich umění může být paradoxně neaktuální hned při jeho vzniku ve snaze napodobit
„aktuální trendy“, to se samozřejmě týká i zkušených, jejichž osvědčená macha zatuhla kdesi v minulosti
na počátku jejich „úspěšnosti“. Teorií může být mnoho. Je to stále o tom samém, musí se najít někdo,
kdo do vás investuje peníze a důvěru a své investice si pořádně hledí a vy ji naplňujete produktivitou.

Mají tedy mladí umělci vůbec otevřený prostor?
Mladí umělci dnes samozřejmě otevřený prostor mají, což vůbec neznamená, že to mají jednodušší.
My jsme žili v konzervě a touha po informacích byla veliká, a pokud někdo chtěl nějaké získat, musel vyvinout značné úsilí. V nás byla snaha o jakousi autentičnost, kdežto dnes, když projdu výstavy mladých
v renomovaných galeriích, připadá mi, že převážně jedinou snahou je snaha o podobnost světovým trendům. Ale každý máme svůj věk, kdy dozrajeme. Samozřejmě se i ti mladí umělci vytříbí a zbude jenom pár těch, kteří budou mít sílu a štěstí.

Nakonec jste se dostal k figurální tvorbě. Proč?
Figurální tvorbou jsem začal, opustil jsem ji a zase začal. Každé umění nese určité poselství.
Jiné přináší abstraktní tvorba a jiné figurální obraz či socha nebo instalace. Patřím k těm umělcům,
kteří se nevymezují pouze na obrazovou tvorbu, ale snažím se pro každé téma najít určitou formu.
Pokud jde v obraze o humánní téma, použiji figuru. Když chci vytvořit obrazový prostor,
do kterého se může divák volně projektovat, volím abstraktní vyjádření.
Pokud chci vytvořit určité prostředí nebo konfrontovat konkrétní objekt
s daným prostorem, udělám instalaci.

Vaše díla jsou zastoupena v celé řadě sbírek, hodně cestujete. Ovlivnilo vás umění nějaké oblasti?
Ano, jsem zastoupen v Národní galerii Praha, v některých oblastních galeriích v Čechách a taky na Slovensku. Moje práce jsou ve sbírkách různých bank, např. ve Světové bance ve Washingtonu a potom u sběratelů
tu i onde. Vzhledem k tomu, že jsem taková věková kategorie, jaká jsem, dostal jsem se do center umění,
jako je například New York, Londýn, Paříž nebo Berlín, až ve zralém věku, tedy velmi pozdě.
A snažím se vše dohnat a udržet si mysl otevřenou. Uvědomil jsem si dvě zásadní věci, že socialistický režim tady udělal největší zvěrstvo v tom, že nás vyčlenil z kontinuity vývoje evropské, potažmo světové společnosti a umění bylo odtrženo a nemělo návaznost. V okamžiku, kdy se nám svět otevřel a my jsme se dostali
do prostoru volného pohybu umění, staly se věci mé generace de facto nezařaditelné,
protože určitá etapa dějin již byla uzavřena. Prosadí se jen věci, které jsou pro okolní svět nějakým způsobem v daný okamžik zajímavé. Je to takové soukolí, které se točí, a když něco do něho včas zapadne,
tak se to zapojí do souvislostí. Myslím, že právě tady chybí úloha státu. Tady by mělo ministerstvo kultury napřít síly a uspořádat koncipované výstavy Českého umění v zahraničí, které by poukázaly na kontext
vývoje české společnosti a umění a porovnaly ho se stavem evropského umění. A pak by se ukázalo,
jaký smysl mají diskuse o opožděnosti nebo malé kvalitě české tvorby. Když není porovnání,
můžete vykládat, co chcete. To je to, co mé generaci chybí, včasné a zřetelné porovnání.
Prosadit pár umělců z východního bloku dokázala snad jen Gorbačovova „perestrojka“.
Dnes se o to snaží několik soukromých galerií a budiž jim velká čest, padni komu padni.

Co pro vás osobně znamená výtvarné umění?
Pro mě je výtvarné umění schopnost se svobodně vyjádřit. Já se výtvarnými prostředky vyjadřuji naplno
a to mě mnohdy limituje při verbální formulaci myšlenek. Moje verbální vyjadřování představuje popis toho, co jsem si myslel, když jsem tvořil. Ale to neznamená, že popisuji to, co nakonec na artefaktu vidíte vy.

Tvoříte často na zakázku?
Nyní málokdy, za bývalého režimu jsem se živil restaurováním i tvorbou na zakázku pod cizím jménem.
Dělal jsem všechno možné, od dopisních papírů, skleněných váz až po keramické stěny.
Za zmínku snad stojí velký obraz pro divadélko v Třeboni a ze současnosti obraz do výtahové šachty,
který je 24?m vysoký, a dvě velké realizace v zahraničí. Navíc můj otec je přesně ten typ výtvarníka,
který dělal celý život na zakázku a stále mi říkal, umění je profese a musíš se jím živit.
V této souvislosti jednu příhodu. Nedávno jsme se vrátili z New Yorku, kde jsme navštívili ateliér Jeffa Koonse. Na jeho obrazech a sochách v ateliéru pracuje asi 80 umělců. Mnoho z těch děl je dopředu prodaných.
Dalo by se říct, že je to renesanční dílna, ukázka práce na zakázku.
Pár dní po návratu mě moc nebavilo chodit do ateliéru.

Jaké zkušenosti z této oblasti se vám zapsaly do paměti?
Rád vzpomínám na projekt, kterého jsem se účastnil spolu s Ivanem Kafkou a několika německými umělci
u města Eschlkam v Bavorsku. Oslovili nás, že budou pořádat setkání západních a východních umělců
a od každého z vybraných výtvarníků by si přáli realizovat jeden objekt. Ukázali nám takovou polní cestu,
kde by tyto objekty měly být instalovány. Když jsem tam poprvé jel, pochyboval jsem o tom,
zda tam má vůbec smysl něco dělat. Pak jsme přijeli do malé vesnice, kde nás čekala plná hospoda lidí.
A všichni s námi šli na určené místo. To už byl zážitek, který jsem do té doby nepoznal.
Já jsem realizoval projekt Evropský dům. Je to ocelová konstrukce veliká 12x12 metrů,
která svírá prostor ve tvaru pyramidy otočené „nohama vzhůru“ a je proříznutá z východu na západ.
Uvnitř je malba Vzkazy tomuto tisíciletí o velikosti 260 m. Představovali si něco malého a na takový velký objekt nebyli připraveni. Natolik se jim ale líbil, že o něm začali přemýšlet. Aby sehnali peníze, posunuli celý projekt o tři roky. Byla to zajímavá práce. Stavbu prováděla česká a německá armáda.
Splnili téměř všechny mé požadavky, jenom farář si prosadil, že objekt nesmí být vyšší než kostel.
Jiná zkušenost byl projekt pro město Charlotte v USA, kde vzniká nové náměstí s dvanácti
administrativními budovami. Investor se mě zeptal, kolik chci za realizaci navrženého díla.
Pak mi přišel e-mail, že mohou z nákladu na metr čtvereční plochy budovy zaplatit
tolik a tolik centů na umění a jestli chci nebo ne.
Tak to jsou moje mezinárodní zkušenosti.

A vzal jste to?
Spočítal jsem si to a zjistil jsem, že je to možné. Byla to příjemná výzva.
V minulém roce realizoval na stejném náměstí sochu David Černý.

Jak umění ovlivnilo váš osobní život?
Velmi. Protože jakákoliv činnost, při které musíte vyvíjet úsilí, přináší zaměření sama na sebe.
Ještě k tomu moje žena Magdaléna je fotografka a potřebuje taky svůj prostor.
No, občas to bylo náročné a ne vždy se dařilo vše sladit. Řešili jsme to tím, že jsme mnoho věcí realizovali společně. Občas nás v péči o naše děti nahrazovali rodiče. Jen doufám, že děti, které jsme společně vychovali, se za nás nebudou muset stydět. Život výtvarníka je sice jiný, ale od života jiných profesí se moc neliší.
Pokud chci něco udělat, musím jít do ateliéru a být tam. Opravdu to není tak, že si někde dáte tři panáky
a skočí na vás múza. Alespoň já musím být při práci střízlivý a koncentrovat se na ni.

Takže dodržujete pravidelný režim?
Tím, že jsem nebyl v komunistické éře žádným exponentem, musel jsem se živit všelijak
a byl jsem zvyklý si na umění vydělat. Třeba půl roku jsem nějak pracoval a půl roku tvořil.
Ani v dnešní době se nezabývám jen uměním. V určitém období mě živí umění, v určitém období jiná aktivita. Když mám ale rozdělanou práci, tak do ateliéru chodím každý den. Ale že by to bylo ráno v sedm? To ne. Přijdu, udělám si kávu, přečtu noviny, všechno uklidím, abych se v tom vyznal, pak začnu.
Do tvůrčího transu se dostanete tím, že stojíte před rozdělaným obrazem a postupně se vám v mysli
odvíjejí další nápady. Člověk sice chodí a vnímá světlo, perspektivu, lidi na ulici, cokoliv, dělá si poznámky,
ale v souvislostech se vám to vybaví teprve tehdy, když k tomu nějakým intenzivním způsobem přistoupíte.

Poznámky pak hned zpracováváte?
Většinou je nechávám uležet a pak je vyhodnotím. Zpracovávám je třeba za půl roku za rok.

Jakými dalšími aktivitami se zabýváte?
Spravuji rodinný majetek, který je hodně rozsáhlý. Jde o zemědělskou činnost.
Máme farmu a založili jsme rodinný podnik, který se zabývá lesnictvím a rybníkářstvím.

To pro vás musí být zajímavé.
Velmi zajímavé. Dříve jsem se stýkal převážně s výtvarníky. A najednou jsem se potkal s lidmi,
kteří pracují v zemědělství a mají úplně jiné hodnoty. Bylo to velmi přínosné. V dnešní době už je to složitější, protože pokud chcete prosperovat, musíte se tomu plně věnovat a tím, jak se nabalují další a další aktivity, jsou věci stále komplikovanější. Takže v současnosti si obtížně nacházím prostor na malování.
A musím říct, že někdy si připadám jako Jekyll a Hyde.

Máte ještě nějaký nesplněný sen?
No, jednak nestihnu být esenbákem, protože ta doba už je pryč. A nebudu už ani popelářem.
A nesplněný sen? Rád bych, kdyby děti mohly mluvit o nás tak, jako já můžu mluvit o svých rodičích.
Táta je fantastický chlap a moje máma obrovsky starostlivá.
Život ještě nekončí, tak doufám, že si ještě něco vysním.

Pokračují vaše děti také v uměleckých oborech?
Mám dceru z prvního manželství, která má již svoji rodinu, ta se zabývá divadlem.
Jednak dělá experimentální divadlo, jednak píše do novin o kulturním dění.
Náš nejmladší syn vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu, ale rozhodl se, že ho víc baví divadlo,
tak se dal na dráhu osvětlovače a pracuje jako osvětlovací technik. Prostřední syn Matěj se dostal na FAMU, ale po dvou letech si řekl, že to není to, co si představoval, a šel dělat barmana.
Dali jsme dětem svobodu a doufáme, že jsme jim ji dali včas a že s ní budou umět nakládat.

Myslíte si, že datum narození nějak ovlivňuje vlastnosti člověka?
No, datum narození mé ženy ovlivňuje můj život určitě.
Jsme totiž oba narození v dubnu a podle toho to vypadá.

Takže taková Itálie?
Konflikty jsou. Přece stále nemůže jeden souhlasit s druhým.
Řečeno s určitou nadsázkou harmonické soužití je nudné, dává sice pocit určité rovnováhy a jistoty,
ale inspiraci pro mne přináší konflikt, rozpor, rozdílný pohled, jakési pomyslné vychýlení rovnováhy.
Na druhou stranu je moje rodina mojí velkou inspirací. Vytvořil jsem na toto téma sérii obrazů
Rodinný spánek, Odpočinek s otcem, Na dece… Krásné je společné cestování a zvláště nyní,
když už bydlíme bez dětí, to určitě nabere ten správný spád.

Osobnosti a rozhovory Umění a architektura
Jiří Mahen a Husa na provázku Gala a Salvador Dalí: Božská mrcha jako inspirace

Žádné komentáře

Přidat komentář