Upřímnost na 100%?

Upřímnost na 100%?

Upřímnost na 100%?

Lhát se nemá. Říká to náboženství, říká to zákon, říká to maminka. Všichni to víme. A přesto lžeme. Někdy rádi s chutí vymýšlíme nesmysly a pošetilosti. Jindy lžeme, protože prostě „musíme“. Taky lžeme, abychom někomu neublížili. A třeba lžeme i proto, že si ušetříme nepříjemnosti. Možná nejhorší je, když lžeme, abychom podvedli, abychom měli zisk na úkor jiného. Lhát cizím se trochu může. A co lhát blízkým a milovaným? Někdo ti podá růži a ty do něj lží?

Ona >> Lhal jsi někdy v minulosti své přítelkyni Danulce?

On >> Jistě. To prostě musíš.

Ona >> Někdy asi ano, ale kdy je to vyloženě nutné?

On >> Erika, bejvalka, byla vyloženě vznětlivej, výbušnej typ. Jak se naštvala, řádila jako černý tyfus. Kolem ní lítaly třísky. Tohle tornádo raději nespouštět! Tak jsem jí raději ani neřekl, že jsem byl s kámošema, což nesnášela, na pivku. Vlastně nic, co by ji rozčílilo, to se fakt vyplatilo lhát. Byl doma klídek. Ty snad nelžeš?

Ona >> V zásadních věcech nelžu. To přece nejde, mezi dvěma má být upřímnost. Důvěra. Jako mezi mnou a Lukym.

On >> Ovšem nechceš mu říkat všechno o sobě, že ne? A co nevěra, řekneš, přiznáš se? Chceš o ní vědět?

Ona >> Nikdy bych se ani Lukymu nepřiznala. Proč někomu ubližovat, proč mu sdělovat své selhání, svou křivost? Ne, jak říká Plzák, a to s ním nesouhlasím vždy a všude: Zatloukat, zatloukat a znovu zatloukat. Co ty, chceš vědět o Danulčině nevěře?

On >> To záleží na vztahu. Když miluju, tak rozhodně chci vědět, že mi byla nevěrná. Chci to slyšet, abych viděl, že jsem blázen do někoho, kdo si to nezaslouží. A proto s ním dál nebudu. Nemůžu. Zato když mám rád, žiju s ní nějakej ten pátek, máme společný účet, psa, dítě, pak raději nevědět. Jde-li o sex, pak to dřív nebo později přejde. A když půjde o víc, tak se věci změní.

Ona >> Já o nevěře nechci vědět vůbec. Ani o Lukyho nevěře. Moc by to bolelo, mrzelo, tak se tomu raději vyhnout. Jsem jako pštros v tomhle ohledu, hlavu do písku a nevidím, neslyším. Jen proboha žádné svěřování a ulevování svědomí: Miláčku, já se ti musím přiznat… To už toho člověka nechci vidět. Je to slaboch a ubožák, protože mu nezáleží na mně, ale na sobě.

On >> Hoho, to jsou silný slova! Svěřit se, že jsem byl nevěrnej, chce velkou sílu. Možná, že tohle je o důvěře. Na straně jedný sebere člověk odvahu a riskuje vše a ten druhý pak musí unést tu tíhu zklamání.

Ona >> Roztomilé filozofování. Kdo myslíš, že se spíš přizná k nevěře – chlap, nebo ženská? Já myslím, že žena. Snad že to bere víc přes city. Moje kamarádky jsou z nevěr vždycky nešťastné, špatně to snášejí.

On >> Máš hodně kamarádek, co jsou nebo byly nevěrný? Dost, viď. Kolik jich bylo věrných? Žádná? Takže: buď jsou tvé kámošky neodolné vůči věrnosti, nebo ženský jsou mrchy. Podle mě je varianta bé správně. Jsou to potvory!

Ona >> Takže podle tebe se spíš přizná k nevěře chlap?

On >> Jo, to spíš. Ovšem když chlap miluje, tak není nevěrný.

Je to tak prosté. Když miluješ, jdeš s milovaným člověkem rovně a přímo růžovým sadem. Když ne, tak rovně a přímo řekneš, že sis k vedlejší růži přivoněl, a spolu rozhodnete, kudy vede cestička dál. Opravdu je to tak snadné a jednoznačné? Kdyby tak člověk věděl hned, která růže voní nejomamněji a napořád. Bohužel nikdy nevíme, která láska je ta pravá a napořád. Takže říct, nebo neříct pravdu? Lhát, nebo raději tajemně zamlčet bolavou pravdu o nevěře a nedůvěře?

Láska a vztahy
Co s hysterkou? Zásoby na zimu

Žádné komentáře

Přidat komentář