Upíři

Existují upíři? Hledat odpověď na tuto otázku asi většina z nás považuje za stejně inspirativní jako pátrat po tom, zda existuje perníková chaloupka. Přesto někteří lidé dodnes věří, že upír není postava jen literární. Je zajímavé, že víra v upíry prostupuje všemi kulturami, najdeme ji v předkolumbovské Americe, ve staré Indii stejně jako ve starém Sumeru.

Jenže dříve než začneme spekulovat o tom, zda upíři existují či nikoli, musíme si udělat pořádek v tom, co to vlastně upír je nebo má být. V literatuře o těchto podivných tvorech, či spíše netvorech, panuje totiž značný zmatek. Pod pojmem upír se rozumí minimálně sedm různých významů toho slova, které si podrobněji probereme.

UPÍR KLASICKÝ

Druh upíra jsme nazvali klasickým, neboť jde o nejrozšířenější představu. A to představu o mrtvých, kteří vstávají ze svých hrobů a chodí vysávat krev živým. Jeden z takových klasických upírských případů se měl odehrát v maďarské vesničce Kisolov. Zde svého času zemřel muž jménem Petr Plogojovič. Pohřbili ho tradičním křesťanským způsobem, tedy do země a v rakvi.

Pár dní po jeho smrti začala vesnici sužovat záhadná epidemie. Onemocněla řada osob a během osmi dnů devět z nich zemřelo. Když umírali, tvrdili všichni bez výjimky, že za jejich smrt může Petr Plogojovič, že k nim v noci přišel jako upír, lehl si na ně a sál jim krev z krku. Vyděšení vesničané se usnesli, že musí otevřít Plogojovičův hrob a upíra usmrtit. Když hrob otevřeli, zjistili, že mrtvola po třech týdnech od pohřbu nejeví vůbec žádné známky rozkladu a její ústa jsou plná čerstvé krve. Vesničané tedy zatloukli do srdce mrtvoly kolík, tradiční zbraň proti upírům, a pak mrtvolu spálili. Podivná nemoc od té doby ze vsi zmizela.

Tato naturalistická představa o upírech, tedy jak mrtvola odklápí víko rakve, vstává z hrobu a jde sát krev, je oblíbená zejména v Anglii, neboť zde jsou u vyšších vrstev tradicí kamenné hrobky, jejichž víko se dá odklopit. Ale případ upíra Plogojoviče rozkrývá slabinu této představy. Jak se upíři vyhrabávají z rakví zasypaných zemí? A jak hlínu na hrobě zasypávají a ušlapávají, když se do rakve vrátí? Je zjevné, že ani maďarští vesničané ve zcela naturalistického upíra, z hrobu vstalou mrtvolu, nevěřili. Muselo jít v jejich představě spíše o ducha nějak svázaného s mrtvým tělem. A to je druhá podoba upíra, s níž se lze v literatuře setkat.

ASTRÁLNÍ PŘÍŠERA

V knize Klíč k černé magii S. de Guity se vysvětluje, že představa o hmotném, naturálním upírovi je lidovou transformací zkušenosti s čímsi, co většina prostých lidí nechápala. Podle tohoto ezoterního výkladu se od některých mrtvých těl nedokážou odpoutat jejich „astrální těla“. Stále hledají způsob, jak hmotné tělo oživit, jak mu dodat potřebnou energii, a tak se vydávají astrálem na cestu, na jejímž konci mohou dospět i k jiným hmotným tělům. Zda tímto způsobem z astrálu sají živým lidem opravdu krev, není jasné. Jisté však je, že již Mojžíš hovořil o tom, že „krev je duše“, a krvi se připisovala v magii vždy zcela zvláštní kvalita. Takovýto upír je tedy spíše jakýmsi zlým duchem.

Podobného upíra ještě roku 1970 honilo na londýnském hřbitově Highgate sto okultistů a milovníků tajemna! Na Highgate je mimochodem pohřben i Karel Marx a někteří tvrdí, že oním upírem, který se zde pohybuje, je právě sám zakladatel vědeckého komunismu. Vůdcem zmíněné honitby na upíra byl okultista David Farrant. To, že se 14. března vydá probodnout upírovi srdce, oznámil den předtím v televizi, takže se na hřbitov dostavil doslova zástup lovců upírů.

Farrant pochopil, že tento dav musel upíra zaplašit, a tak svůj pokus o něco později zopakoval. Jeho pátrání přerušila tentokrát policejní hlídka, která ho považovala za vykradače či satanistického znesvěcovače hrobů. Když smírčímu soudci Farrant vysvětlil svůj záměr, dostalo se mu doporučení, aby navštívil lékaře, a to co nejdříve. Přes komičnost této epizody, přízrak z Highgate byl mnohými údajně spatřen. Anthony Robinson, jeden z těch, kterého přilákal první hon na upíra oné březnové noci, například vypověděl: „Viděl jsem, jak se ke mně pomalu blíží cosi šedého. Vyděsilo mě to.“

UPÍR LITERÁRNÍ

Upíra můžeme samozřejmě považovat za čistě literární postavu. Za „perníkovou chaloupku“, která jen z mýtu přešla i do moderní literatury a filmu. V tomto smyslu se na našich představách o upírovi podepsal především romantismus, lví podíl lze připsat lordu Byronovi. Ten začal psát povídku o upírovi, kterou však nedokončil, dopsal ji za něj jeho sekretář Polidori a roku 1819 ji vydal pod Byronovým jménem. Od těch časů patřila k rekvizitám romantismu i bledá bytost se zapadlýma očima a dlouhými špičáky, jimiž se zakusovala do hrdel spících lidí, aby z nich sála krev.

Celé století romantická literatura (od svých vrcholných podob v podobě třebas Baudelaira až po šestákový brak) šířila tuto verzi upírské legendy a slavný Stokerův román Dracula, který vyšel roku 1897, byl až vrcholem této tradice, byť se často uvádí, že novodobou oblibu postavy upíra založil. Zajímavé na těchto romantických příbězích, populárních zejména v Anglii, byla lokace příběhů. Kromě rumunské Transylvánie, Maďarska a Srbska byla nejčastějším místem děje naše Morava, těžko říct proč.

Stoker v Draculovi popsal reálnou historickou postavu krutého karpatského knížete Vlada Tepese a spojil ji s upírskou legendou. Z Draculy dodnes většina lidí čerpá „teoretické“ informace o upírech – právě v tomto literárním díle jsou zachyceny takové podrobnosti, jako že na upíry platí kříž a česnek. Stoker také uvádí, že upír má moc nad psy a vlky. Právě Stoker spojil s upírem netopýry, když tvrdí, že podobu velkého netopýra na sebe umí upír vzít – odtud tradiční zaměňování pojmu upír a vampýr (netopýr). Kromě toho jsou v románu popsány další typické znaky výskytu upíra, včetně již zmíněné metody likvidace zabodnutím kolíku z osikového dřeva do srdce mrtvoly či dvě známé ranky, jež mají mít na krku osoby upírem napadené.

FEKST

S upírstvím bývá někdy spojován trochu zvláštní, ale zřejmě zcela samostatný fenomén. Když naši předci vykopali některé staré hroby, zjistili, že určité mrtvoly se nerozpadly a neshnily. Těmto podivným mrtvolám se říkalo v Čechách dnes zapomenutým slovem „fekst“. Josef Wenig ve svých Českých pověstech píše: „Slovem fekst se označovali lidi, o kterých se říkalo, že jsou nezranitelní. Toho prý bylo možno docílit jen nějakým kouzlem nebo zapsáním duše ďáblovi. Takového feksta se nedotkla střelná rána. Po smrti také jeho tělo neshnilo, ale jen seschlo, v pevné, vyschlé kůži harašily kosti.

Mrtvola zůstala tak zachována, když už dávno rakev a šaty zetlely.“ Sám Josef Wenig hned vysvětluje tento zvláštní fenomén zachovalých mrtvol v zemi působením jistých specifických druhů půd. Ke stejnému vysvětlení došel nad historkami o upírech český záhadolog Ludvík Souček. Známý případ exhumace upírských hrobů v srbské Medvědiji roku 1732 vysvětlil působením specifických půd, které přirozeným způsobem mumifikovaly mrtvé tělo. „Čerstvou krev“ u těchto exhumovaných upírů vysvětlil zase chorobou nesrážlivosti krve, která se v určitých případech nesráží ani po smrti těla (to je skeptické vědecké vysvětlení i některých zázraků spojených s krví u křesťanských svatých).

Ludvík Souček byl lékař a věděl, co říká. Jeho vysvětlení sedí zcela jistě na fenomén feksta. Vysvětluje ale i legendu o upírech? Jsou upíři jen barvitým rozvedením příběhů o „fekstech“? Souček tvrdí, že upírské legendy se rozšířily zejména tam, kde se obyvatelstvo potkávalo v jisté chvíli s kočovnými dobyvatelskými kmeny z východu, o nichž bylo známo, že pijí krev koní. Démonická postava „zlého Huna“ se podle něj spojila s fenoménem feksta a stvořila pohádku o upírech. Avšak tuto tezi popírá fakt, že různé podoby upírů žijí v mytologii národů po celém světě. A to i v místech, o nichž Hunové či Mongolové ani netušili, natož aby je dobývali.

NETOPÝŘI, MOTÝLI A JINÁ ZVÍŘATA

Což nás může přivést na myšlenku, že tím, co založilo upírskou legendu, bylo ve skutečnosti nějaké zvíře. Horkým kandidátem jsou netopýři, jak již víme od Draculy. Na Trinidadu byl svého času označen za příčinu nebezpečné choroby druh velkého netopýra zvaný Vampyrus spectrum. Jiný druh netopýra – Vesprugo nocturna – měl způsobovat nemoc podobnou vzteklině dokonce přímo pokousáním člověka, většinou ve spánku. Vznikla upírská legenda ze strachu z podobných zvířat?

Zejména v Jižní Americe je takové podezření silné. Roku 1969 vydala tisková agentura UPI zprávu převzatou z mexických novin, že ohromný netopýr zde usmrtil ve spánku ženu a muže tím, že jim sál krev. Ale netopýři nejsou jediným zvířecím kandidátem na pozici „upíra“. Citujme z listu Edmonton Journal: „Švýcarský entomolog Hans Banzinger pozoroval v Malajsii nočního motýla, který propíchne kůži a saje krev. Tento noční upír zvaný Calyptra eustriga by mohl být živoucím příkladem probíhající mutace.

Některým zástupcům tohoto druhu se vyvinuly natolik silné ústní orgány, že proniknou kůží savců. Dr. Banzinger byl svědkem, jak tento motýl saje krev buvolům, jelenům, tapírům a antilopám. Hmyz sál krev i lidem, kteří svědčili, že měli pocit, jako by je někdo bodl žhavou jehlou.“ Vznikly historky o upírech z bodnutí, která lidé objevovali odnepaměti na svém těle a za nimiž stál celkem prostě hmyz? Velmi logické, ale přece jen zřejmě nikoli úplné vysvětlení.

SEXUÁLNÍ UPÍŘI

V šedesátých letech se rozšířila v brazilském městě Manaus pověst o upírce, která napadá lidi, vysává jim krev, a přitom jde o vzrušující blondýnu v minisukni a černých punčochách. Tím nám neznámý lidový autor této novodobé legendy připomněl cosi podstatného – že postava upíra má svůj sexuální podtext. Ve smyslu analytické psychologie C. G. Junga je upír typickým archetypem, tento archetyp je zjevně napojen především sadomasochistickým libidem. Ba co víc, upír nemusí být jen sexuální archetyp. Upíři z legend byli možná vždy docela obyčejnými lidmi se sadistickou úchylkou.

Roku 1949 stanul před londýnským soudem umělec John Haigh. Svou sadistickou orientaci realizoval nejprve tak, že lokal svou vlastní krev, posléze lákal do svého ateliéru mladé ženy, zabíjel je a z krční tepny jim pil ještě horkou krev. Krev sál svým obětem i jiný slavný sadistický vrah 20. století, „postrach z Düsseldorfu“, Peter Kürten. V 60. letech minulého století vyšetřovala polská policie případ „upíra z Lodže“, který znásilnil sedm žen a přitom jim sál zaživa krev z krční tepny. Odhalený pachatel Stanislav Modzelewski byl popraven roku 1969. Psychiatři u něj odhalili hlubokou nenávist k matce. To však není asi plné vysvětlení upírské variace sadistické úchylky. Psychoanalýza v téhle souvislosti rozlišuje orální a anální sadismus. Orální sadismus, pokud se projeví v dospělé sexualitě, může být spojen právě s upírskými či též kanibalskými fantaziemi.

Jiné fenomény už jsou s upírstvím spojeny spíše omylem. Existuje například takzvaný „arrivismus“ – někteří lidé vypovídají, že při setkání s určitými osobami mají pocit, že byli „vysáti“, že z nich někdo „vycucl energii“. Tito arrivisté, „duševní upíři“, jsou v tom však většinou nevinně. Podle psychologů je za vším většinou strach, který „vysáté“ osoby z arrivisty mají. Strach prudce pohltí psychickou energii člověka a ten se pak cítí jako vyždímaný hadr. Někteří černí mágové se tu více, tu méně zasvěceně pokoušejí o takovýto arrivistický útok kontrolovaný. Ti si nálepku „duševních upírů“ poté zřejmě zaslouží, pokud uvěříme, že si svou moc jen nenamlouvají.

Archiv, časopis Krásná