Uč se moudrým býti, ale jinak...
Vzdělávání a výchova dětí patří mezi nejnáročnější a zároveň nejdůležitější lidské činnosti.
To, jaká je úroveň školství, jak se daří děti a mladé lidi vychovávat, na jaké úrovni
jsou jejich znalosti, schopnost a chuť přijímat nové poznatky, se stává zrcadlem společnosti. A pohled do něj někdy není vůbec povzbudivý. Kromě běžných škol, kterými
prošlo asi největší množství žáků a studentů, začaly v první polovině 20. století vznikat
i tzv. reformní či alternativní školy, jejichž pedagogové se snažili a snaží používat
netypické metody a organizaci výuky. Někdy s úspěchem velk ým, jindy menším…
Škola otevřená všem, škola bez dveří, a to doslova. Autorkou alternativní metody vzdělávání, která je určena všem dětem, je italská lékařka, pedagožka, filozofka a vědkyně Maria Montessori (1870–1952), žena, jež byla roku 1896 jako vůbec první žena v Itálii promována doktorkou medicíny. Po studiu se stala asistentkou na Univerzitní psychiatrické klinice v Římě a nejprve se zaměřila na výchovu mentálně postižených dětí. U svých svěřenců dosahovala prostřednictvím přátelské atmosféry a podnětného prostředí za použití speciálních pomůcek velmi dobrých výsledků. V roce 1907 otevřela Maria Montessori v Římě Dům dětí (Casa dei bambini), určený chudým dětem předškolního věku. Poprvé v něm začala používat metody a pomůcky pro smyslovou výchovu vytvořené původně pro děti mentálně retardované i k výuce dětí zdravých.
Její metoda vzdělávání je postavena na jednoduchém zjištění, že dítě se naučí mluvit, chodit, používat předměty atd. díky své vlastní tvořivosti a protože chce, a ne proto, že jej učí dospělí. Nejdůležitější je tedy svobodný spontánní rozvoj tvůrčích schopností dítěte. Přirozený zájem o svět kolem něj podporují podle Marii Montessori speciální učební pomůcky a vhodné prostředí. Díky nim si dítě zafixuje správné pracovní návyky a vytváří si vlastní úsudek.
Pomoz mi, abych to dokázal sám
Třídy ve školách pracujících metodou Montessori jsou rozděleny na tzv. centra, stolky obklopené dobře přístupnými policemi s pomůckami. Mezi centry je dostatečný prostor pro děti, které by chtěly pracovat nebo odpočívat na koberci. Výuka obvykle začíná kratší společnou činností, třeba jednoduchou hrou nebo ukázkou práce s novou pomůckou, a pak si každé dítě ve spolupráci s učitelem zvolí, co bude dělat dál. Žák si sám vybere si pomůcku nebo pracovní list, sedne si s ním ke stolku či na koberec. Učitel jen připraví podnětné prostředí a vhodné podmínky a pak už do činnosti dětí nezasahuje. Neměl by je vyrušovat z jejich soustředění, ale pozoruje je a pomáhá pouze tam, kde je to třeba. Dítě má totiž velkou schopnost soustředit se, a tedy něco nového se naučit, pokud ho činnost dostatečně upoutá. Pedagog je pomocníkem a spolupracovníkem, nabízí dětem volbu z činností, je organizátorem průběhu vyučování a pozorovatelem dění. Hlavním mottem Montessori pedagogiky je „pomoz mi, abych to dokázal sám“.
Pomůcky, s nimiž žáci pracují, jsou vytvořeny tak, aby si řešení mohli kontrolovat sami. Dítě je vedeno k tomu, aby samo našlo a opravilo své chyby, případně se dotázalo na jejich příčinu. Naučí se chápat, že chyby se nemusí bát, ale musí ji najít a odstranit. Každý postupuje vlastním tempem. Přirozeně si pak volí úkoly, které nejlépe odpovídají jeho stupni vývoje, a díky tomu poměrně snadno a rychle novou dovednost zvládne. Učitel by zpočátku měl také sledovat, zda se děti věnují všem předmětům rovnoměrně, ale časem se to naučí hlídat samy. Hodnocení je slovní, neznámkuje se. Výuka většinou probíhá ve věkově smíšených skupinách, kde starší pomáhají mladším, a tím si sami učivo procvičují. Mladší děti zároveň motivuje k práci to, že mohou vidět, co ti starší už zvládli. Zároveň je ale netrápí, že jsou horší. Děti mezi sebou nesoutěží o to, kdo je lepší.
Metoda Montessori se rychle rozšířila po celém světě. Tento druh alternativních škol se nejvíce zabydlel v Německu, Itálii, Nizozemsku, Rusku a Číně. Mnohde, například v Anglii, USA nebo Skandinávii, se stal převažující metodou počátečního vzdělávání. U nás se první školy používající tuto vzdělávací metodu objevily za první republiky. Po roce 1990 začaly v České republice vznikat nejprve mateřské Montessori školy a postupně i školy základní. V současnosti je metoda Montessori uznána Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR jako jeden ze vzdělávacích programů a rodiče si tento typ vzdělávání pro své děti mohou zvolit v desítkách mateřských a základních škol například v Pardubicích, Praze, Kladně, Jablonci nad Nisou, Olomouci, Novém Jičíně a Frýdku-Místku.
Kosmická výchova – nezahrnuje, jak by se zdálo podle názvu,
pouze zkoumání vesmíru. Řecké slovo kosmos znamená řád, pořádek,
vyváženost, a to celého světa. Při kosmické výchově se děti
seznamují se všemi vědami, které fungování života pomáhají vysvětlit
(přírodopis, zeměpis, fyzika, chemie, historie…). Podle Marii
Montessori má kosmická výchova „naučit všemu, co je ovocem lidské
práce, a prokázat připravenost odhodit předsudk y v zájmu společné
práce pro kosmický plán“.
