Toulavé kmeny súdánského jihu

Toulavé kmeny súdánského jihu

Toulavé kmeny súdánského jihu

Vydáváme se na jih do státu Modrý Nil, pojmenovaného po stejnojmenné řece.
Je to jeden z patnácti států této málo navštěvované, zato velmi zajímavé země.
Ve zprávách o ní čteme, že v ní panuje už 30 let občanská válka a že se rozdělila
na muslimský sever a nemuslimský jih. Ano. I přesto v ní však žijí lidé.

Opouštíme prašný Chartúm a naše čtyřkolka se vydává po poměrně dobře udržované silnici na jih směrem k hranici s Etiopií. Krajina se začíná měnit z neutěšené pouště v pole, která se pod přívaly deště zelenají.




„Je to asi nejhezčí období pro cestu,“ vypráví náš průvodce Moez. „Jindy tu nevidíte skoro žádnou rostlinu,
ale v deštivém období vše rozkvete, stromy jsou svěží a můžete vidět spoustu ptáků.“ To má pravdu, jakmile vjíždíme do Damazinu, hlavního města státu Modrý Nil, objevují se v křoviskách tu a tam baculatí červení ptáci. Poletují rychle z místa na místo a unikají našemu objektivu. „Mám rád přírodu,“ pokračuje Moez.
„Také se účastním programů na monitorování zvěře, hledám uhynulé označkované ptáky a odesílám značkovací zařízení k odečtu informací.“

Moez sice pochází ze severu Súdánu, ale jih si velmi oblíbil. Výpravy do okolí Damazinu jsou dobrodružné
– téměř zde neexistují cesty, je třeba se ptát místních, zkušený průvodce však směr dobře zná. Asi před deseti lety zmapoval zdejší území spolu se svým bratrancem, s kočovnými kmeny se trochu spřátelil, aby neměly z turistů strach, a dnes sem vozí cizince dychtící po exotice. Zcela přesně se cesta ale nikdy určit nedá, protože vesnice se stěhují z místa na místo a spojení s nimi téměř neexistuje. Jen pár jedinců si může dovolit mobil a i pro ten je pokrytí velmi sporadické. Na území mezi Modrým a Bílým Nilem žije zhruba 1 200 000 lidí a pocházejí ze 40 různých etnik. Kupříkladu kmen Malkan přišel před nějakými 300 lety z Nigérie,
a tak se od ostatních Súdánců značně liší. Jeho příslušníci jsou dost tmaví, mají velmi jemné rysy, vysoké štíhlé postavy a útlé boky. Především dívky jsou opravdu krásné.  Odívají se do barevných šatů, sukní
a blůzek a rády se zdobí korálky.  Pokud není na blízku žádný cizák, chodí nahoře bez.



„Máme štěstí, dnes neprší,“ libuje si Moez a láduje do tašky sušenky, bonbony a různé dobroty,
které nakoupil pro děti v obchodě v Damazinu. S kmeny je třeba se spřátelit a dárky jsou tou nejlepší cestou. Přicházíme k prvním stanům – kulatým a prostorným, ozdobeným také pestrými látkami. Ženy zvědavě vycházejí ven, nyní cudně zahalené a v náručí drží potomky. Těch má každá habaděj, nějaké plánování rodičovství, to je zde neznámý pojem. Zdejší krásky se vdávají již v mladém věku a děti následují velmi rychle.

Moez rozdává keksíky a záhy jsme pozváni do jednoho stanu. Pán domu v tmavě modrých lesklých kalhotách a dlouhé košili nás srdečně zve a přitom pouští naplno hudbu z magnetofonu. Ten je zde zřejmě symbolem mimořádného bohatství, tudíž se nám s ním musí pěkně pochlubit. Pustil nám veselou súdánskou hudbu
a všichni se začali mírně pohybovat v rytmu. Stan se začal plnit lidmi. Díky skrovnému vybavení (byly zde postele sestavené z dřevěných klacků a stolek s nádobím) se jich sem vešlo poměrně dost. Jedna postarší žena se ke mně obrátila: „Tohle dítě je nemocné, neumíte ho vyléčit?“ Naznačovala, že chlapec před pár dny najednou spadl, začal sebou škubat, ztratil vědomí a na chvíli o sobě nevěděl. „Ona není lékařka,“ vmísil se do hovoru Moez. Bylo mi líto paní a vnuka, ale o medicíně toho opravdu mnoho nevím. Domorodci si myslí, že každý bílý člověk umí léčit. Jsou asi zvyklí, že sem jezdí různé nevládní organizace pomáhat, a tak lékařské umění přisuzují každému cizinci. Obyčejných cestovatelů a turistů tu mnoho nevidí.

„Pojďte na džus,“ zve nás usměvavá žena do stanu o kousek dál. To je pro nás dilema. Nechceme ji urazit,
ale pitná voda v Súdánu je velký problém. Vozíme s sebou speciální filtr, ale ten samozřejmě nelze ve vesnici použít.  Dívali by se na nás jako na mimozemšťany a pak by se urazili. Oni tu vodu přece pijí! Již při cestě na severu se Moez nad naším přístrojem podivoval a klidně pil hnědou bahnitou vodu z Nilu, zatímco náš filtr
se tou špínou úplně zanesl. Paní míchá vodu s pomerančovým práškem v kulaté misce a pohostinně nám
ji nabízí. Kdo ví, kde vodu vůbec berou, kočují z místa na místo a musí být pro ně pracné zaopatřit si ji vždy na několik dní dopředu. Nejde to jinak a ze slušnosti se musíme napít. Na černá smítka plavající na povrchu raději nemyslíme. Snad cestu přežijeme bez zdravotních potíží. Rychle děkujeme, aby nenásledovala další dávka, a přesouváme se zase o kousek dál. Ženy zde připravují večeři a ve hmoždíři stloukají na prášek proso. Dávají mi dlouhý kus dřeva k potěžkání a vyzkoušení této tvrdé práce. Je to opravdu tíha.

Muži zatím svolávají krávy z pastvy. Je to pěkné stádo, jež záhy naplní vesnici typickým odérem.
Jak čas běží, ženy si na nás začínají zvykat a odkládají horní část oděvu. Je zajímavé, že i ty mladé mají prsa vytahaná skoro až k pasu. „To je proto, že nosí děti na zádech a házejí jim prs do strany,“ vysvětluje Moez
a rozdává poslední sušenky. Jedna z dívek s malými křížky vytetovanými na ozdobu na tváři mi podává náhrdelník z korálků. „To je to tebe, dárek, hadíja,“ usmívá se perfektními bílými zuby. Škoda že nemám,
čím jí dárek oplatit. Vím, že se jí líbí mé šaty, ale ty přece jen ještě na cestě potřebuji.  Ostatně její sukně je mnohem hezčí, září pestrými barvami a květinovými ozdobami. „Kde je kupují?“  ptám se zvědavě průvodce, mohl by to být dobrý suvenýr. „Na trhu v Damazinu, tam mají vše – od oblečení po tradiční léky,
jako jsou různé kořeny a lektvary. Já tomu nevěřím, ale prý zabírají, protože jsou začarované.“



I když je Súdán převážně muslimský, žijí zde i křesťané a animisté. Především divoké kmeny si zachovávají své tradice a často islám a svou původní víru. Opouštíme vesnici, Moez se ještě rychle pomodlí v prozatímní mešitě – jakési chajdě uprostřed stanů – a vydáváme se k dalšímu kmeni. Zde také přenocujeme.  Soumrak se pomalu snáší na krajinu a s ním přicházejí i mračna. „Zítra bude pršet,“ mračí se Moez,  ale já doufám,
že se mu předpověď nevyplní. Uléháme do stanu a ráno se probouzíme pod kopyty krav. Nějak si našeho vigvamu nevšímají a kráčejí téměř po našich tělech. Vesničané nás zvou stejně jako večer k posezení. Jejich jídlo ale není právě chutné – je to jakási hmota politá omáčkou s kousky masa, tzv. assejda z prosa vařeného ve vodě se solí a zeleninou. Nejlepší ze všeho jsou sladké datle pocházející ze severu – z Núbie. 
Déšť se opravdu blíží, a tak se musíme vydat na zpáteční cestu. I když máme pohon na čtyři kola,
už jednou jsme zapadli a řidič s Moezem odhazovali bláto několik hodin, než jsme se vyhrabali ven.

Vracíme se k civilizaci, k vesnicím, které nekočují a jejichž obyvatelé se věnují zemědělství. Barevné šaty vesničanů září na polích již z dálky. Ženy přenášejí na hlavách krumpáče, nákupy a dříví  na vaření.
Tak nějak si člověk asi Afriku představuje. Ztepilé vysoké krásky tmavé pleti ladně kráčející  s nákladem
na temeni hlavy. „Podívej se na ty motyčky,“ říká můj kamarád. „Jsou úplně jako z dob starého Egypta,
jako by se tu zastavil čas. Tak si dovedeš představit, jak to tu tenkrát asi vypadalo.“ U Damazinu se staví
velká přehrada. „Tady nefoťte,“ nabádá nás Moez z obavy z hlídajících vojáků. Je to čínský projekt a všude jsou vidět dvojjazyčné nápisy v arabštině a čínštině. Číňané si přivážejí i své kuchaře, řidiče a uklízeče,
jen minimum práce je ponecháno místnímu obyvatelstvu. „Takže my, obyčejní lidé, z těch investic
nic moc nemáme. Zatopí celé okolí, zničí přírodu, lidé, kteří tu žijí, se budou muset přesunout někam jinam,“  stěžuje si Moez. „Elektřina znamená pokrok, ale za jakou cenu? Raději budu při svíčce, ale bez těchto megalomanských projektů.



A proto jsem proti přehradám a vedu hnutí odboje. Občas organizujeme demonstrace, je to ale těžké, vždy někoho z nás zabijí.“ Fotografování je nám povoleno zase až ve městě, ale i zde se na trhu najdou mrzouti, kterým kamera vadí. Nejlepší to je na mléčném trhu. Lidé sem chodí pro čerstvé mléko a to ochutnáme i my. „Počkejte, zajedeme ještě do vesnice Al-Rigaba, tam je lepší tržiště,“ mění plán Moez ve snaze najít místa, kde nehrozí nebezpečná bahniště. Déšť sice ustává, ale všude jsou louže a k vesnicím neexistují silnice.
V Al Rigabě, která má trochu arabského ducha, a s kočovnými kmeny tedy nic společného, se prodávají potraviny, proutěné matrace… Je tu poměrně rušno a náš fotoaparát nakonec vyvolává pozornost tajné policie. Musíme se jít zapsat, i když máme povolení z Chartúmu pro návštěvu státu Modrý Nil
a další povolení na fotografování, jakož i registraci v Damazinu.



Byrokracie ale vládne všude a v této zemi ještě více a tajné složky musí vykazovat činnost. Moez raději mění program a jedeme k Nilu, podívat se na tento veletok,  nyní rychle plynoucí pod nárazy deště. Jeho hnědá blátivá barva nepůsobí právě vábně, ale na březích  se to hemží obchodníky, kteří sbírají kmeny stromů,
jež řeka přináší, a také velké kulaté melouny.  Vše se vynáší na břeh a nakládá do náklaďáků. Menší dřívka sbírají i děti, snaží se jich pobrat co nejvíce,  takže jim občas padají z náruče či děravých pytlů. Doma už se
na ně těší jejich rodiče. Na jednom voze stojí svalnatý mladík, chytá melouny, jako by to byly basketbalové míče, a rychlými údery je rozmisťuje na korbě.  Pěkně je vrší jeden na druhý a za chvíli mezi nimi zmizí. Skupinka vojáků spěchá do přívozu – dlouhé dřevěné lodě, která převáží cestující na druhý břeh. Nakládá se na maximum, na bezpečnost tu nikdo nehledí. Kapitán vyráží vpřed a razí si cestu mezi proudy, které jsou velmi silné. Rychle si loď fotografujeme, i když fotografovat vojáky je zakázáno.
Kupodivu jim to ani nevadí, a ještě nám mávají.

„Pokud byste sem přišli v suchém období, nic tu nenajdete. Řeka tu ožívá jen za dešťů,“ usmívá se Moez
a v duchu se již těší do Chartúmu, za rodinou. „Nedáme si čaj?“ navrhuje ještě před odjezdem, a tak usedáme v pouliční kavárně. Je to vlastně mobilní obchod – žena zahalená do barevného hávu si přinese pár sesliček, konvici a pro kolemjdoucí připravuje čaj z karkadé, lahodné chuti a silného aroma. Je to nápoj z velkých květů
narudlého ibišku, bohatě ochucený cukrem. Ibiškový čaj si odvážíme i s sebou do Čech,
při jeho pití budeme vzpomínat na hrdé a krásné kmeny kolem Modrého Nilu.

Cestování
Vladimír Erlebach U stolu prezidenta Masaryka

Žádné komentáře

Přidat komentář