To je věda!

Sedíme proti sobě v hospůdce, před sebou máme pivko a povídáme si.
Já redaktor, on vědec – k nerozeznání od hostů jiných profesí. Být vědcem, to už ani není povolání,
ale přímo poslání, snažím se definovat kamarádovu profesi. Ale nic není tak, jak se na první pohled zdá.
Záhy natojsem vyveden z omylu. Můj vědec říká: „Všude čtu, že být vědcem je prestiž. Měl bych být zřejmě hrdý, že pracuji v tak prestižní instituci, jakou je akademie věd. Nastoupil jsem coby student na postgraduální studium. Přivítali mě s otevřenou náručí. Další z nadšených dobrovolníků, co za málo peněz vykoná vše.
Pár tisícovek stipendia od univerzity, bydlení na koleji – takový život je snem každého absolventa vysoké školy. Na vlastní vědeckou práci mi příliš času nezbývá. Kvalifikovaného středoškolského personálu je málo, tak si dělám laboratorní i administrativní práci sám. Občas si říkám, že laboranta tady může dělat každý,
kdo dokáže připravit alespoň roztok kuchyňské soli. I ten si ale raději připravuji sám. Posledně mi jej namíchala má laborantka, držela se pečlivě protokolu, výsledkem byla tmavě modrá tekutina.
Neodvážil jsem se jí zeptat, jak takového zbarvení docílila.

Pracovní kolektiv je výborný. Občas je nás i pět v jedné malé místnosti, panuje zde čilý pracovní ruch. Chodíme spolu na oběd. Máme výbornou závodní jídelnu, kde za cenu šedesát korun českých dokážou připravit fantastické špagety s kečupem. Naštěstí nám na obědy přidává zaměstnavatel. Zřejmě si to může dovolit. Akademie věd si nás hýčká. Firma, která provozuje zmíněnou jídelnu, je určitě to nejlepší,
co je na trhu. Plakáty hlásají, že je s ní nespokojeno pouhé jedno procento zákazníků.
Zjevně neumím počítat.

Těch zaměstnaneckých výhod máme spoustu. Ústav nám přispívá na kulturu a sport.
Říká se tomu Fond kulturních a sociálních potřeb (FKSP). Nikdo však přesně neví, na co máme nárok
a jak o peníze požádat. Těším se ale, až jednou u nás v ústavu oslavím své padesátiny. Paní ředitelka údajně dostala od ústavu ke svému životnímu jubileu cestu kolem světa. Z nevyčerpaných prostředků FKSP.
Určitě to jsou ale jenom drby. To by se přece v tak prestižním zařízení stát nemohlo.

Protože je na tom akademie věd asi špatně, sebrali nám i pět dnů dovolené. Dříve jsme ji měli za to,
že pracujeme v rizikovém prostředí a s nebezpečnými látkami. Prostředí ani chemické látky se nezměnily, nárok na týden navíc jaksi vyprchal. Prý bychom museli s rizikem pracovat nepřetržitě.
Řešení by bylo: odstěhovat se do ústavu natrvalo. V další fázi možná budeme lít tytéž nebezpečné látky přímo do odpadu s tvrzením, že nejsou zase tolik nebezpečné. Sběr nebezpečného odpadu
totiž také něco stojí a ústav by mohl nabýt dojmu, že by se dalo ještě více ušetřit.

V ústavu se dbá na ekologii. V areálu je spousta nádob na tříděný odpad, který však nikdo netřídí.
Občas mi přeběhne přes cestu bažant nebo zajíc. Na jaře se tu měly líhnout vzácné a chráněné ropuchy zelené. Zřejmě nedopatřením někdo jejich nádrž zasypal štěrkem. Vajíčka ropuchy prý nepůsobila esteticky
a kvákání žab by zřejmě mohlo rušit bádající mozky. Když se podívám z okna, uklidňuje mě pohled na krásně zelený trávník. Zahradník jej kropí od rána do večera, aby dobře rostl, občas mu jeho práci závidím.

Nejlépe se mi pracuje večer. Na přesčasy se tady nehraje, věda se musí dělat s láskou a radostí.
Po pracovní době mám konečně čas na svou práci a taky se konečně dostanu k mikroskopu, ke stolu
a k počítači, protože většina mých kolegů odešla domů. Těším se, až budu jednou za svou práci ohodnocen. V podstatě jsem spokojený zaměstnanec. Být vědcem je tím nejprestižnějším povoláním.
Mé představy a ideály se však jaksi rozplynuly. Není to jen chyba v systému, je to lidmi.“

Archiv, časopis Krásná