Tichá bolest

Tichá bolest

Tichá bolest

Rok 1990 byl těhotný nejen politickými událostmi, ale i velmi plodný na filmy, které směly v prvním „svobodném roce“ ve Filmovém studiu Barrandov vzniknout. Dvacet osm titulů. Kromě režisérů Karla Kachyni, Martina Hollého, Zeno Dostála, Slávy Luthera, Víta Olmera,
Fera Feniče, Jana Schmidta, Rudolfa Růžičky a dalších se k režii po letech opět vrací Jan
Němec nebo Antonín Máša.



Příliš desítek a jedniček v jejich setkáních… Ten starší se narodil roku 1931 na východním Slovensku, ten mladší o deset let později ve Valašském Meziříčí. Jejich prvním společným filmovým počinem bylo v roce 1980 cenami ověnčené Signum laudis. O deset let později se scenárista Jiří Křižan setká s režisérem Martinem Hollým na dalším filmu – Tichá bolest. Měla jsem příležitost Křižana více poznat. Patřila jsem mezi ty, kteří ho přesvědčovali, že by měl jít mezi nás do scenáristického oddělení Filmového studia Barrandov, kde je sice mrzký peníz, ale relativně dost volnosti a pár fajn lidí: Vladimír Körner, Honza Fleischer, Zdeněk Svěrák… A byla jsem v tvůrčí skupině Vladimíra Kaliny u toho, kdy v roce 1981 se Jura Křižan zaťal a odmítl za jeden ze svých filmů převzít cenu, která nesla jméno vraha, jenž v roce 1951 podepsal rozsudek smrti nad jeho otcem. Muselo rovněž uběhnout dlouhých 10 let, musela odejít vláda jedné strany a přijít vize a naděje v lepší demokracii, aby „zaťatý“ srdnatý Valach směl svoji intimní výpověď zveřejnit. Dva muži v černém jdou podvečerní vesnickou krajinou na opuštěný hřbitov. Mladší přes rameno lopaty. Beze slova, bez obřadu a modliteb, zakopou urnu, zatímco místní rozhlas hlásí, že do vsi přijedou soudruzi úředníci na brigádu. V dálce je slyšet umíráček. „Proč si sa na tom hřbitově nepomodlil?“ ptá se vnuk. „Správnější je v Bohu žít než se v něj modlit,“ odpoví děda. Od prvního záběru je to právě vtíravé ticho a bolavé duše, které vnímáme. Padesátá léta, moravské Beskydy, kopce, samota, nádraží a pár místních. Bolestiplný je osud desetiletého chlapce, kterému popraví otce. Zvuky krajiny a ruchy, podivně napjaté ticho hrají významnou roli a nesou se celým filmem; pouze několik kakofonických táhlých hudebních podkresů zazní v sekvencích, kdy – jako sekyra – protnou nevlídnou realitu. Po vykonstruované politické popravě syna a úmrtí snachy starý muž – kterého dokonale úsporně a o to sugestivněji hraje Rudolf Hrušínský – pečuje o vnuka. Chtěli mu ho vzít, ale vybojoval si ho. Chlapce vede k úctě k tradici, zemi, ke slušnosti a pravdě, přestože kolem nich nespravedlnost a zupáctví nového režimu, který prý směřuje ke světlým zítřkům, ničí vztahy, rozbíjí rodiny a připravuje lidi o budoucnost. „Neostávej tady, Janku, pro celou dědinu budeš synem člověka, kterého zabili, stydí se, ale nejsou si jisti, že to neudělají zase…“ Píše deník, aby vnuk jednou věděl. Chlapce nechtějí do Pionýra, nechtějí pustit k maturitě ani na vysokou, vojnu odkroutí u pétépáků. Nepustí ho z vojny za umírajícím dědou ani na jeho pohřeb. Tichá bolest není žádný obhroublý prvoplánový Tankový prapor. Je to výtečně natočený komorní snímek, který se svou výpovědí blíží k Jasného baladě Všichni dobří rodáci. Chlapský intimní příběh, silné téma. 

Umění a architektura
Půvaby perského trhu Hudba je ta nejlepší medicína!

Žádné komentáře

Přidat komentář