Tančím tak rychle, jak jsem přinucen

Tančím tak rychle, jak jsem přinucen

Tančím tak rychle, jak jsem přinucen

Vlastimil Harapes získal v roce 2012 Thálii za celoživotní mistrovství. Jak to tehdy vnímal a jak se ohlížel za svojí dosavadní kariérou? Přečtěte si v našem rozhovoru.

Do malostranské kavárny přišel Vlastimil Harapes stylově, v doprovodu psa. Fenku Albu (což v italštině znamená svítání) si pořídil z útulku, kde si ho prý sama vybrala.

Jak dlouho tvoříte s Albou tým?
Přivedl jsem ji domů před jedenácti lety v sobotu a hned ve čtvrtek nato přivedla na svět pět štěňátek.
Věděl jsem o tom samozřejmě dopředu. Všechna se mi naštěstí povedlo udat.

O jakou jde rasu?
Občas zajdu na Malé Straně na pivo a dám jí na prstu ochutnat trochu pěny. Jednou zdejší servírka prohlásila: Já už vím, co je to za rasu. To je zlatý malostranský „pivbull“.

Měl jste pejska už jako malý kluk?
Přestože pocházím ze vsi Droužkovice u Chomutova, rodiče psa nikdy nechtěli, a tak došlo na kočky, kanáry, křečky a další náhražky. Když už jsem si konečně psa mohl dovolit, vybral jsem si vždycky mezi voříšky.

Ke komu dáváte Albu na hlídání, když např. jedete na dovolenou?
Hlídá ji Eliška F. Nicméně já na dovolené nejezdím. Za minulého režimu jsem měl dokonce jen služební pas, ale to neznamená, že jsem neuměl propojit příjemné s užitečným. Přes den jsem vždy ležel u moře a večer vydělával peníze tancováním.

Měl jste někdy pocit, že vás vaše práce omezovala?
Byla to má volba, a proto jsem nikdy o své profesi nemluvil jako o řeholi. Kdy vaše „pracovní dovolené“ skončily? Díky tomu, že jsem zván coby pedagog či porotce na zahraniční taneční soutěže, vlastně nikdy.

Upozornil vás někdo taktně, nebo jste si řekl sám, že je na čase skončit?
V podstatě jsem si na sebe ušil bič sám, neboť jsem vždy hlásal, že člověk má umět odejít včas.
V osmdesátém sedmém jsem nastoupil do Laterny Magiky, která byla součástí Národního divadla, coby šéf baletu. Náhodou jsem se potkal s profesorem Svobodou a zmínil se, že už mě to nějak nebaví, a on se mě zeptal, zda bych o tu pozici neměl zájem. Věřím na osudové momenty. Nabídku jsem proto přijal. Ale po roce jsem zjistil, že to není to, co jsem si představoval, nicméně jsem se nechal přemluvit paní dramaturgyní, abych to ještě zkusil. Rok nato se psal rok 1989 a soubor baletu Národního divadla si mě zvolil za šéfa baletu ND.

Chtěl jsem spíš vědět, kdy jste naposledy pověsil piškoty na hřebík.
Když jsem začal pracovat pro Laternu Magiku, dodělával jsem ještě repertoár v Národním divadle, např. prince v Labutím jezeru, a jednoho dne jsem řekl, dneska to bylo naposled. Všichni se posmívali, že takových hlášek už slyšeli spoustu. Ale já jsem opravdu od té chvíle v této roli na jevišti nevystupoval. A stejným způsobem jsem se rozloučil s každou ze svých hlavních rolí.

Přivodil jste si někdy nějaký vážnější „pracovní“ úraz?
Ano, tzv. pozvolné zlomeniny holenních kostí. Jde o nemoc z přetížení dvou nejhůře vyživovaných kostí v těle. Stačí, když se do nich uhodíte a nedáte jim šanci si odpočinout, načež dochází k odvápnění, kdy se v nich
začnou tvořit díry, jako když vypadávají cihly ze zdi. Rok jsem kvůli tomu netancoval.

Co dělá baletní umělec, když je indisponován?
Hraje třeba ve filmu Den pro mou lásku.

Jak se dostane baletní tanečník k filmu?
Skoro celý náš ročník z taneční konzervatoře účinkoval ve filmovém muzikálu Starci na chmelu, kde si mě všiml jeden asistent, a když pak sháněli někoho do filmu Marketa Lazarová, pozvali mě na kamerovky, kterými jsem úspěšně prošel.

Hrál vždy i váš hlas, nebo vás nechávali režiséři přemluvit?
Ve Dni pro mou lásku mě daboval František Němec. Když jsem dostal další nabídku, tentokrát od režiséra Jana Kačera, vyhledal jsem paní Libuši Havelkovou, která vyučovala divadelní řeč na DAMU, zda by si mě nevzala do prádla. Obával jsem se, že já a herectví není dobrý nápad. Oponovala mi, že takového herce u nás nemáme. Když jsem se zeptal jakého. Odpověděla, tak ztepilého. A proč o tom mluvím? Když jsme točili Operaci mé dcery, měl jsem běžet v jednom záběru nemocniční chodbou. Režisér náhle zakřičel: Stop! A zoufale dodal: Vlastimile, zase jste byl ztepilý!

Do výčtu vašich profesí nepatří jen tanečník a herec, ale také zpěvák. Zapomněl jsem na něco?
Už rok moderuji jednou za čtrnáct dní noční pořad v rozhlasovém Mikrofóru na ČR 2. Nedávno jsem dostal scénář k divadelní hře Poslední sólo Nižinského, což byl nejlepší světový baletní umělec, který strávil třicet let v blázinci s utkvělou představou, že je bůh. Jde o dialog Nižinského se smrtí. Takže doufám, že se objevím s tímto kusem na divadelních prknech. Vidět mě můžete také v zájezdovém představení Někdo to rád v kině spolu s Uršulou Klukovou a také v kouzelném muzikálu na ledě Popelka. Samozřejmě ne na bruslích, ale na jevišti.

I když na to nevypadáte, je vám pětašedesát a mohl byste si užívat zaslouženého odpočinku.
Proč bych to dělal? Zjistil jsem, že po tom všem, čemu jsem se věnoval, mě nejvíce baví být interpretem. Mít kontakt s divákem. 

Nejvyšší odměnou je jistě potlesk diváků, ale ani ocenění trvalejšího charakteru není k zahození a já vím, že za pár dní poté, co se tento časopis objeví na stáncích, byste měl dostat Cenu Thálie.
Na nedostatek ocenění si za svůj profesní život nemohu stěžovat. Když pominu zasloužilého a národního umělce, šlo především o ceny televizních diváků Televizní rolnička, kterých mám doma pět. V roce 1985 jsem dokonce získal absolutní rolničku za nejvyšší počet hlasů, čímž jsem předběhl i božského Káju. Dostával jsem spousty dopisů a těšilo mě především, že díky mým výletům do jiných profesí objevili někteří diváci a posluchači i jim do té doby neznámý balet.

Cena Thálie vám bude udělena za celoživotní mistrovství. Nezní vám to, jako by váš celý profesní život tím byl u konce?
Myslím, že minulý rok to při přebírání stejné ceny skvěle okomentovala Jiřina Bohdalová, když řekla, že o ní ještě uslyšej. Jsem rád, že díky filmovým záznamům režiséra Petra Weigla se mohou diváci i dnes přesvědčit, o jaké jde mistrovství.

Prožil jste bohatých a úspěšných pětašedesát let. Byl jste tanečníkem, zpěvákem, hercem, režisérem, choreografem, pedagogem, ředitelem divadla… Nestálo by to za sepsání pamětí?
Jsem rád, že nemám čas na bilancování. Navíc mám před „psaním“ respekt. Nicméně kdyby přece jen jednou vyšly, mohly by se jmenovat „Tančím tak rychle, jak jsem přinucen“.

Osobnosti a rozhovory
Odkud shodili v Budapešti biskupa... Znovu narozen, znovu blbcem

Žádné komentáře

Přidat komentář