Sylvia Plath a Ted Hughes

Sylvia Plath a Ted Hughes

Sylvia Plath a Ted Hughes

Ten příběh se stal jedním z nejomílanějších  „velkých“ příběhů 20. století.

A je třeba se o něm zmínit, protože bez jeho znalosti by minimálně básně
Sylvie Plath visely ve vzduchu. Je to příběh dvou lidí, Američanky a Brita,
příběh dvou básníků, kteří se milovali a ubližovali si šest let, aby…



Sylvia Plath
se narodila 27. října roku 1932 v Jamaica Plain blízko severoamerického Bostonu. Matka podporovala její literární ambice a Sylvia si již jako studentka vydobyla různá ocenění. Zároveň byla však ovlivněna atmosférou 50. let – pronásledovala ji představa, že se musí vdát a mít děti, jinak z ní nikdy nebude „úplná žena“. Ustavičně se zmítala v rozporech mezi kariérou a sňatkem, cudností a erotickou zkušeností, které ještě zesilovala náchylnost k depresím (tu ostatně měla po otci, „v rodině“: otec Sylvie zemřel roku 1940, když jí bylo devět let, a stal se pro ni celoživotním symbolem „všemocného“ ochránce i tyrana, zdá se, jako by Sylvia celý život přinášela svým úsilím o veřejné uznání a obdiv oběti na oltář Bohu – svému otci). V srpnu 1953 se ve věku dvaceti let pokusila o sebevraždu (viz její jediný román Pod skleněným zvonem, The Bell Jar). Na univerzitě v britské Cambridgi se poprvé setkala s básníkem Tedem Hughesem (konečně našla muže, který se zdál být z „toho pravého otcovského masa“, jak si zapsala ve svých denících), za kterého se v roce 1956 provdala. Vše vypadalo idylicky: dva začínající básníci, dvě děti, dům na venkově v Devonu… Život v domácnosti ale Plath vnímala spíše jako ubíjející stereotyp až vězení a spory mezi oběma manžely se stupňovaly. V létě roku 1962 Hughes Sylvii opustil kvůli jiné ženě. Spisovatelka se i s dětmi odstěhovala do londýnského bytu, její deprese se prohlubovaly a za jedné z nejchladnějších zim nedávné britské historie tam po několika měsících spáchala sebevraždu.

Ted Hughes se narodil 10. srpna 1930 v Mytholmroyd v britském West Yorkshire a kritici jej tradičně řadí mezi jednoho z nejlepších básníků své generace. Hughes byl dokonce od roku 1984 až do své smrti tzv. Dvorním básníkem, což je ve Velké Británii ta největší čest, která může básníka potkat (symbolický plat: bedýnka portského ročně). Hughes a Plath měli dvě děti – Friedu a Nicholase, o které se Ted svědomitě staral. Jako vdovec se stal správcem pozůstalosti své ženy, dohlížel na publikování jejích rukopisů, včetně slavné sbírky Ariel (1966). Po Sylviině smrti žil Hughes se svou milenkou Assiou Wewill. V roce 1965 se jim narodila dcera Alexandra Tatiana Elise, které říkali Shura. O čtyři roky později Assia spáchala sebevraždu stejným způsobem jako Sylvia s tím rozdílem, že s sebou vzala i čtyřletou Shuru. V srpnu 1970 se Hughes oženil se zdravotní sestrou Carol Orchard, s níž žil až do své smrti. Hughesův talent vybírat si za ženy maniodepresivní psychotičky a trápit se pocitem viny bez veřejné odpovědi na téměř čtyřicet let trvající veřejné útoky snad všech feministek, co jich na světě je, byl obrovský. Zemřel na milosrdný infarkt v říjnu 1998, v čase, kdy si beznadějně léčil rakovinu tlustého střeva.

Kurýři
Na místě listu slovo slimáka?
Moje ne. Kdepak. To mě neláká.

V konzervě kyselina octová?
Tu se mi nechce brát tak doslova.

Prsten, co v slunci zlatě zablýskal?
Lži. Samé lži a navíc žal.

Na listu mráz, ten neposkvrněný
kotel, co věčně bublá, hovoří

jenom sám k sobě na vrcholu každé
z devíti černých Alp.

V zrcadle poprask. S jakou zlobou
tříští i moře to své šedé –

Och lásko, lásko, moje roční dobo.

Ariel
Zatrnout. Strnout ve tmě.
Potom nehmotně modrý
liják vrcholů skal a dálek.

Lvice boží,
jak srůstáme v jedinou bytost,
oporo pat a kolen! – Brázda

se rozpoltí a letí mimo, ta sestra
hnědého oblouku
šíje, kterou nejsem s to chytit,

bulvy negerských očí
vrhají temné
udice s háčky –

žvance nasládlé krve
a stíny.
Něco jiného

mě vleče vzduchem –
stehna a vlasy,
šupiny z mých pat.

Vyloupávám se z šatů
jak bílá Godiva –
zmrtvělé ruce, mrtvá sevření.

A teď
jak jiskřivá moře všumím do pšenic.
Pláč dítěte

se rozplyne ve zdi.
A já
jsem šíp,

jsem rosa a letím se zabít,
zajedno s tím, čím jsem hnána
do rudého

oka, do kráteru rána.

(Přeložil Jan Zábrana)

Pohled na prase
Prase leželo mrtvé na trakaři.
Vážilo prý jako tři dospělí.
Zavřené oči, růžovobílé řasy.
Nožičky trčely kolmo ven.

Ta váha, ta hustá růžová masa
ve smrti nevypadala mrtvá.
Méně než neživá, daleko míň.
Bylo to jako pytel pšenice.

Rýpal jsem do něho bez výčitek.
Člověk si vyčítá urážku mrtvých,
když chodí po hrobech. Nezdálo se však,
že by tohle prase mohlo vznést obvinění.

Bylo až moc mrtvé, aby mohlo budit lítost.
Myslet na jeho život, chlívek, tvrz
pozemské rozkoše, jíž také byl,
zdálo se falešné a pochybené.

Až moc smrtelný fakt. Ta váha
mě skličovala – jak ho ponesou?
A než ho rozdranžírují!
Rána v krku byla hrozná, ale nedojímala.

Jednou jsem na jarmarku s rámusem
běhal a chytal kluzké podsvinče,
rychlejší a mrštnější nežli kočka.
Kvičelo, jako když se trhá plech.

Prase musí mít horkou krev, pálí jako pec.
Když kousne, je to horší nežli kůň –
urafne hladce celý půlměsíc.
Sežere popel, scíplou kočku.

Takové pocty a projevy obdivu,
s těmi už bylo dávno hotovo.
Dlouho jsem okouněl. Chystali se ho pařit,
pařit a drhnout jako práh.

(Přeložil Stanislav Mareš)





V obručí poezie
Desatero RYB - Jan Cimický Projezte se ke kráse

Žádné komentáře

Přidat komentář