Svět je složitý
Přijela jsem z Londýna, koupila jsem si tam sendvič s krevetami, přidali mi k němu hnědý ubrousek, původně jsem chtěla psát o tom ubrousku. Je elegantně, teple světlohnědý, je to ovšem jen papírový ubrousek a má na sobě cosi psáno barvou temnohnědou: Vida, omlouvá se nám, že není bílý, mohl by ovšem být snadno bílý, ale to by k jeho bělení bylo zapotřebí chloru a dalších látek poškozujících životní prostředí, a proto doufá, že splní svůj recyklovatelný účel a bude se nám líbit i tak. Což o to, mám ráda tuhle barvu, hodí se mi k očím a ke kabátu. Teď ještě přemýšlím o tom, jaké látky obsahuje temnohnědá barva té natištěné omluvy. A o miskách z banánového listí, které tak rychle mizí z ulic indických měst, jsou velikosti pěsti, sníte z nich cosi podobného, roztáhnete prsty, miska spadne na zem, přijde hubená posvátná kráva a vděčně a rychle ji sežere. Tenhle obraz bude už brzy patřit minulosti a krom toho – krom toho dost! Vidíte, jak nebezpečné je pro mě přemýšlet? A to ještě nejsem u sendviče! Krevety já ráda a koupím si je radši u moře než u nás ve vnitrozemí, kde mají za sebou tak dlouhou cestu. Tyhle však možná zemřely cestou z přístavu Concepción na druhé straně Tichého oceánu… dost, zblázním se!
Je to příliš složité, neumím na to myslet – nesmím na to myslet, protože bych nemohla žít.
A žít musíme každé ráno hned od probuzení a přiznejme si, žádá to odvahu.
V Londýně mě ubytovali v hotelu na rohu Duke Street a Jermyn Street, to je hned vedle Picadilly.
Je to prestižní adresa a vděčím za ni tomu, že se mám podílet na českém znění jakési virtuality o tučňácích. Po celé délce Jermyn Street se prodávají košile, hedvábné a ručně šité, pro pány, kteří vědí.
Letos jsou vesměs laděné do růžova a do lila, výš už to v oblasti vybraného luxusu prý nejde.
Za rohem V Duke Street jsou malé galerie, výlohou na mě hledí originál od Maurice Utrilla za 57 000 liber. Mám ráda Utrillovu chladnou šeď, býval velice chudý, v Paříži je po ránu zima, tehdy se topilo jen málokde…
Fuj, takhle to vypadá, když někomu nahlédnete nestřeženě do hlavy, pánbůh s námi a zlé pryč!
Musíme vstávat a cvičit a vyčistit si zuby a naplácat na sebe barvičky a usmát se do zrcadla, protože zrcadlo za to nemůže, a vůbec být veselé, vyrovnané a vlídné, to je základní požadavek na krásnou paní!
VVV a pak jde všechno líp, vyměňme si vzájemná pohlazení a pochvalme se, prosím, potřebujeme to,
potěší nás to a pomůže nám to posadit se k počítači, napsat www a pustit se do nového dne.
A tak vám z celého srdce říkám, že vás obdivuji, že na vás myslím s láskou, vy tiší, schopní a stateční.
V dnešní poště mám mail z Ameriky, je smutný, smála jsem se u něho, schválně, jestli se budete taky smát. Napsala ho jedna lékařka, hezká ženská. Řekla bych, že báječná a jedinečná, ale to bych lhala.
Vtip je asi v tom, že je nás statečných a bezmocných tak nesčíslně:
…ti posilam, vidim, ze se toulas po krajich, ja tady zapasim s komputerem, nejde mi to, mysli ta vec presne opacne nez ja, cokoli se mi podari do neho s velkou utrapou nacpat, hned to za cerstva vymazu a tak porad dokola, Zdenda a Vanessa mi ty utrapy preji z plna hrdla, mysli si, ze si delam blazny, ze me to nejde, budu se muset zapsat do kursu, nevim, kde na to vezmu cas, vsechno musi byt computerized, medical record, vsechny ucty pro pojistovny, dostali jsme nove identificacni cisla, na ty nejsou rubriky ve starych programech, musim na to mit novy program, computer guy, co mi takovy program ma prodat a dodat je cinan (chinese), jmenuje se Francis a ja mu za Boha slovo nerozumim, co vubec na me chce a proc mi ten program nedava a na co ceka, naposledy jsem uz na neho zacala vrcet, malem se rozbrecel a rekl mi, ze se ja musim rozhodnout, a ja skutecne znovu nevim k cemu se mam rozhodnout a nemuzu to z neho vydolovat, zacal mi kreslit nejake grafy a psal tam vysvetlivky v cinstine.
Rekla jsem mu, ze jsem se rozhodla, kdyz do tydne neprinese a nenainstaluje mi program, tak at uz do me ordinace neleze. Uplne se zdesil, myslela jsem, ze ho budu muset krisit, rekl mi, ze mi da slevu $ 500, skutecne nevim,
co tomu cloveku je, jestli jsem se ho nejak dotkla neco co, nevim a znovu nevim, asi jsem blazen.
Samozrejme se s tim trapim. Dnes je sobota, zbavila jsem se lezaku v nemocnici, nemusim jit na visitu,
doma nevim, kde mam zacit resp. s cim mam zacit, prat nebo vysavat, bordel kam se clovek podiva.
Helena uspesne ocekava miminko, snad nekdy v polovine dubna, porad neco opravuji, skutecne jako dva ptaci.
Ted musim nadiktofonovat propousteci zpravy, musi to byt udelane a podepsane do tri dnu, v utery a ve stredu musim na vzdelavaci konferenci, musim ziskat 140 hodin vzdelani - to je povinne pro vsechny doktory, to budou zase muka od 6 am do 6 pm vysedet ve vydychanym sale, je me z toho vzdycky spatne, jak psychicky tak fyzicky, prispiva k te nepohode taky to jidlo a napoje cim nas krmi a clovek ze zoufalstvi sni a vypije.
Dnes je St.Patrick‘s day, duvod se opit pivem, tak bych si prala aby mi to zatraceny pivo chutnalo,
jako to chutna lidem na obrazovce.
zdravi Alena
Archiv, časopis Krásná
