Svatá nespavosti, koho dneska hostíš?
Občas nemohu spát. Už dávno neberu prášky pro spaní. Nespat není zlé. Spát je možná lepší, ale i nespat se musí umět. Noc má svá pravidla. V noci je to tak, jako – z hlediska historického směšně nedávno – když nebyly telefony. Nelze nikomu zavolat. Protože on – pan Aťjetokdojeto – patrně spí, a tak se to nesluší. Což je dobře, a zejména pro mne. Malé konvence jsou velmi užitečné, neboť teď jsem odkázána na sebe. Nejsem ovšem sama, jsem tu sama se sebou.
A mám před sebou úkol. Neměla bych před ním utíkat do práce ani do zábavy. A už vůbec nesmím nic řešit. Noc je zvláštní čas, kdy žádná z osobních strastí není vlastně hrozná, však kdybych spala, ani bych o ní nevěděla a přece by přišlo to ráno, co je moudřejší večera! A zoufat si, že tedy nespím, a raději vstát a pustit se do úklidu, to by byl nápad úplně nejhloupější, protože tím bych právě sama sobě ve velkém úklidu zabránila. Podniká ho v noci ten ve mně, který je o tolik bystřejší a pracovitější než já a za den toho tolik uvidí a uslyší a uvnímá a procítí, že si v tom teď nutně musí udělat pořádek, abych se ráno bezpečně vyznala ve svém denním obstarávání a neklopýtala o pojmy a představy jako o roztahané a zpola vybalené bedny při stěhování. V noci hlava zbrojí na další den. Je moje a je na mně závislá, tak bych ji neměla šidit a měla bych jí to dopřát.
Ležím tiše, oblohou putuje měsíc a hlavou obrazy. Někdy jsou nepříjemně naléhavé. Běží a proměňují se. Tak to snes, říkám si. Vydrž, nech je plout, jsou jako voda v řece. Je dobré dívat se do vody v řece. Je výsada dívat se do vlastní hlavy. To by přece byla škoda zaspat… Dnes na mě vyskakují obrazy z knih, které leží rozevřené u lůžka. Sešly se tu dvě hodně zvláštní, o jedné z nich jsem vlastně slíbila vyprávět v minulém čísle. Jmenuje se Red Letters, Červené dopisy, a napsal ji muž jménem Ved Mehta. Kniha tvoří jedenáctý a závěrečný díl cyklu Světadíly exilu. Ved Mehta je Ind, žije v New Yorku a je slepý. Těším se, až si přečtu předchozích deset dílů a dozvím se, jak všechno bylo – s ním a s jeho rodinou a s celou tou dramatickou a pro nás tak málo známou společností. Narodil se jako hinduista v Láhauru, tehdy to byla Britská Indie, dnes muslimský Pakistán, rodina musela odejít do Dillí, což byla dříve muslimská metropole, nyní hlavní město hinduistické, ač oficiálně sekulární Indie, a dostal křesťanské vzdělání a vystudoval v Oxfordu a na Harvardu ne přesto, ale právě proto, že oslepl…
Ta druhá kniha má na obálce veliké XY, napsala ji Francouzka jménem Elizabeth Badinterová a má podtitul O mužské identitě. To XY v názvu značí chromozomový vzorec muže, který určuje, že muž není ženou. Kniha se stala bestsellerem: vykládá, že muž se mužem nerodí, ale stává, k pocitu „jsem muž“ vede cesta plná překážek, o to delší a obtížnější, že ji dnešní muž má urazit ve světě, v němž si ženy svou cestu nalézají velice energicky. Je to jedna z těch knih, ze kterých se mi točí hlava, protože otvírají až příliš mnoho otázek a tolik průhledů, až se cítím jako na tenkém ledě a obtížně si třídím své pocity. Je dobře, že západní kultura – naše kultura – tříbí umění, jak chápat souvislosti, uvědomovat si, že věci jsou složité. Jenomže je to složité, je to zatraceně těžká práce! Ležím a hlava mi třeští. Asi nejsem sama, koho to v noci straší, kniha vyšla v roce 1992 a okamžitě se stala bestsellerem, kupují si ji zejména mladí muži, chtějí se o sobě něco dozvědět, hledají vodítko.
Celý život mám pocit, že toho o mužích mnoho nevím. A v tuto noční chvíli mám dusivý pocit, že už nevím nic o ničem, že nedovedu zaujmout stanovisko k základním věcem, že vodítko není a nikdy nebude a život si žádá víc odvahy, než mám… To se ovšem v noci stává. Není to pravda pravd, jen zkušenost. Lež tiše, říkám si, dokážeš to snést. To odplyne.
Ved Mehta je kultivovaný muž a píše dobře. Osvojil si naši kulturní tradici a vzal ji za svou, ale toto neřeší. Je pevně zakotven ve svých citových vazbách: má rád svého otce a váží si ho. Zajímá se o svou matku a není nucen s ní bolestně bojovat. Červené dopisy jsou kniha o blízkém a důvěrném vztahu s otcem, který se obrací s prosbou o pomoc k muži, kterého vychoval. Indická společnost je tradiční a nikdo z nás by v ní žít nechtěl. Také neuměl. Ale tu knihu si čtu znova. Překračuje kultury, je pro mne objevná ve své samozřejmosti. Dost! Toto není literární esej. Ležím a obrazy se mísí, slova se barví a ztrácejí své obrysy, je nad ránem a složitý svět se rozplývá. Stálo to za to. Neberte prášky pro spaní…
Archiv, časopis Krásná
