Svatá nespavosti, koho dneska hostíš?

Svatá nespavosti, koho dneska hostíš?

Svatá nespavosti, koho dneska hostíš?

Občas nemohu spát. Už dávno neberu prášky pro spaní. Nespat není zlé.
Spát je možná lepší, ale i nespat se musí umět. Noc má svá pravidla.
V noci je to tak, jako – z hlediska historického směšně nedávno
– když nebyly telefony. Nelze nikomu zavolat.
Protože on – pan Aťjetokdojeto – patrně spí, a tak se to nesluší.
Což je dobře, a zejména pro mne. Malé konvence jsou velmi užitečné,
neboť teď jsem odkázána na sebe. Nejsem ovšem sama, jsem tu sama se sebou.

A mám před sebou úkol. Neměla bych před ním utíkat do práce ani do zábavy. A už vůbec nesmím nic řešit. Noc je zvláštní čas, kdy žádná z osobních strastí není vlastně hrozná, však kdybych spala,
ani bych o ní nevěděla a přece by přišlo to ráno, co je moudřejší večera!
A zoufat si, že tedy nespím, a raději vstát a pustit se do úklidu, to by byl nápad úplně nejhloupější,
protože tím bych právě sama sobě ve velkém úklidu zabránila.
Podniká ho v noci ten ve mně, který je o tolik bystřejší a pracovitější než já a za den toho tolik uvidí
a uslyší a uvnímá a procítí, že si v tom teď nutně musí udělat pořádek, abych se ráno bezpečně vyznala
ve svém denním obstarávání a neklopýtala o pojmy a představy jako o roztahané a zpola vybalené bedny
při stěhování. V noci hlava zbrojí na další den. Je moje a je na mně závislá,
tak bych ji neměla šidit a měla bych jí to dopřát.

Ležím tiše, oblohou putuje měsíc a hlavou obrazy. Někdy jsou nepříjemně naléhavé. Běží a proměňují se.
Tak to snes, říkám si. Vydrž, nech je plout, jsou jako voda v řece. Je dobré dívat se do vody v řece. Je výsada dívat se do vlastní hlavy. To by přece byla škoda zaspat…
Dnes na mě vyskakují obrazy z knih, které leží rozevřené u lůžka.
Sešly se tu dvě hodně zvláštní, o jedné z nich jsem vlastně slíbila vyprávět v minulém čísle.
Jmenuje se Red Letters, Červené dopisy, a napsal ji muž jménem Ved Mehta.
Kniha tvoří jedenáctý a závěrečný díl cyklu Světadíly exilu. Ved Mehta je Ind, žije v New Yorku a je slepý.
Těším se, až si přečtu předchozích deset dílů a dozvím se, jak všechno bylo – s ním a s jeho rodinou a s celou tou dramatickou a pro nás tak málo známou společností. Narodil se jako hinduista v Láhauru, tehdy to byla Britská Indie, dnes muslimský Pakistán, rodina musela odejít do Dillí, což byla dříve muslimská metropole, nyní hlavní město hinduistické, ač oficiálně sekulární Indie, a dostal křesťanské vzdělání a vystudoval
v Oxfordu a na Harvardu ne přesto, ale právě proto, že oslepl…

Ta druhá kniha má na obálce veliké XY, napsala ji Francouzka jménem Elizabeth Badinterová a má podtitul
O mužské identitě. To XY v názvu značí chromozomový vzorec muže, který určuje, že muž není ženou.
Kniha se stala bestsellerem: vykládá, že muž se mužem nerodí, ale stává, k pocitu „jsem muž“ vede cesta
plná překážek, o to delší a obtížnější, že ji dnešní muž má urazit ve světě, v němž si ženy svou cestu nalézají velice energicky. Je to jedna z těch knih, ze kterých se mi točí hlava, protože otvírají až příliš mnoho otázek
a tolik průhledů, až se cítím jako na tenkém ledě a obtížně si třídím své pocity.
Je dobře, že západní kultura – naše kultura – tříbí umění, jak chápat souvislosti, uvědomovat si,
že věci jsou složité. Jenomže je to složité, je to zatraceně těžká práce! Ležím a hlava mi třeští.
Asi nejsem sama, koho to v noci straší, kniha vyšla v roce 1992 a okamžitě se stala bestsellerem,
kupují si ji zejména mladí muži, chtějí se o sobě něco dozvědět, hledají vodítko.

Celý život mám pocit, že toho o mužích mnoho nevím. A v tuto noční chvíli mám dusivý pocit,
že už nevím nic o ničem, že nedovedu zaujmout stanovisko k základním věcem, že vodítko není
a nikdy nebude a život si žádá víc odvahy, než mám… To se ovšem v noci stává.
Není to pravda pravd, jen zkušenost. Lež tiše, říkám si, dokážeš to snést. To odplyne.

Ved Mehta je kultivovaný muž a píše dobře. Osvojil si naši kulturní tradici a vzal ji za svou, ale toto neřeší.
Je pevně zakotven ve svých citových vazbách: má rád svého otce a váží si ho. Zajímá se o svou matku a není nucen s ní bolestně bojovat. Červené dopisy jsou kniha o blízkém a důvěrném vztahu s otcem, který se obrací s prosbou o pomoc k muži, kterého vychoval. Indická společnost je tradiční a nikdo z nás by v ní žít nechtěl. Také neuměl. Ale tu knihu si čtu znova. Překračuje kultury, je pro mne objevná ve své samozřejmosti.
Dost! Toto není literární esej. Ležím a obrazy se mísí, slova se barví a ztrácejí své obrysy,
je nad ránem a složitý svět se rozplývá. Stálo to za to. Neberte prášky pro spaní…

Fejetony
Chlapi s tvrdým Katarína Smetanová

Žádné komentáře

Přidat komentář