Splněné sny Miroslava Pošvice

Splněné sny Miroslava Pošvice

Splněné sny Miroslava Pošvice

„Třeba kdyby mi to rodiče neumožnili a nepovedlo se to, žiju úplně jiný život. Osudy nějakým způsobem lidi vedou a mnozí se ke svým snům dostanou mnohem později než já,“ říká malíř, grafik a také cestovatel Miroslav Pošvic. Tento krkonošský rodák vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze a nyní je jeho dílo zastoupeno v Národní galerii v Praze a v řadě soukromých sbírek v Evropě a zámoří.

Co vás nejvíce při tvorbě ovlivňuje?

Základem je příroda, vazby na ni z vás nikdo nevylomí. To je to nejdůležitější, z čeho vycházím. V přírodě pořád nacházíte analogie s lidskou psychikou, s principy našich vztahů a chování. Tyto souvztažnosti se snažím dávat dohromady a parafrázovat. Technickou stránku bytí, ten civilizační prvek, nepovažuju za důležitý. Spíš mě to přitahuje k něze přírodní – k filozofii čistého bytí a hledání. Svět mi neustále dává velké množství podnětů. Když si jen vezmete struktury organismů nebo nějaké přírodniny – obsahují takových tvarů a barev. Zdánlivě přitom jde o obyčejné věci, ale jsou naprosto fascinující.

Procestoval jste také spoustu různých koutů světa, co vás tam táhlo?

V roce 1992 jsem začal jezdit do Asie. Když cestujete, fungujete v rámci, řekněme, jiné přírody a vlastně si dáváte do kupy obraz bytí. Dnešní doba vám umožňuje, že ráno se dotýkáte země někde v horách o deset tisíc kilometrů dál a během jediného dne jste v Újezdě pod Troskami a v uších ještě máte prach z místa, kde jste byla. Člověk se dostává do takových pocitů, které jsou těžko vstřebatelné a na druhé straně jsou neuvěřitelně osvěžující. Uvědomuje si vztah s okolním světem a řadu dalších věcí. Dostat se do vzdálených koutů světa byl jeden z mých dětských snů. Když jsem mohl poprvé do Indonésie, běžel jsem domů a na mapě jsem si našel Jávu, Sumatru. Člověk si pak zpětně vzpomněl, jak ve Špindlerově Mlýně na devítiletce stál před rozvinovací mapou světa a mluvil o něčem, o čem vlastně nic nevěděl. Tenkrát uvažovat třeba o cestě do Himálaje bylo jako letět na Mars. Ani vás nenapadlo, že by se vám to mohlo někdy v životě splnit. Ještě ke všemu je v Asii něco, co nejsem schopný definovat a co se mi strašně líbí. Ta atmosféra, lidi, způsob jejich komunikace. Ještě to má jednu stránku, která mě baví, a to fyzickou. Člověk si sáhne v horách o kus dál, než mu umožňují běžné dimenze. A navíc si prověřuje vztahy s lidmi, s nimiž jezdí.

Vystavujete také v těchto zemích?

Poměrně často se mi daří spojit výstavu s pobytem, což je ideální, protože nemáte pocit, že jste jenom na výletě. Při realizaci výstavy totiž řešíte problém, který byste jinak neřešila. Třeba dostanete auto s někým, kdo to tam zná, a jezdíte po Djakartě a sháníte nějaké šroubečky, které zrovna potřebujete. Tak se dostanete do reálných situací a o té zemi se dozvíte mnohem více, než když budete chodit a koukat na fasády domů a nějaké sošky. Ačkoliv i to je důležité. Existuje tam ještě další rozměr, třeba v Indonésii. V těchto zemích princip moderního současného umění z našeho pohledu moc neexistuje, protože tamní umění je pořád více součástí běžného života a náboženství. Není tak oddělenou věcí, jak ho chápeme u nás. Takže pak tam přivezete obrazy z jiného světa, které, pokud nejsou realistické, mohou nastavit zvláštní situace. Týká se to třeba symboliky barev, kterou neznáte a je pro vás abstraktní, ale pro dotyčné může mít jiné významy. Je to zajímavé, protože si uvědomíte dotyky různých kultur.

Děláte si z cest nějaké zápisky?

Vždy začnu první den a pak to slábne a slábne. Hodně se ale snažím fotografovat různé momentky, struktury a podobně. Ale že bych měl systém deníčku, to ne. V tom nejsem příliš důsledný. Tím, že nezobrazuji realistické věci, nemám tak silnou potřebu si něco systematicky zaznamenávat. Spíš si zapisuji pocity a nápady. Navíc ve chvíli, kdy tomu dáváte písemnou podobu, to uzavřete. To bych musel zase škrtat.

Třeba když jsem se poprvé v životě potápěl na Bali, potom jsem jen seděl a koukal. Byl to pro mě obrovský zážitek, splnění snu. Podobné to bylo pod Mount Everestem a na řadě dalších míst. Také rád jezdím do Francie a na Krétu. Vždycky tam najdu něco nového, například nikdy tam příroda nevoní stejně. Zákonitě to s vámi musí něco udělat.

Kdy jste si řekl, budu se živit výtvarným uměním?

Ve Špindlerově Mlýně byla úžasná malá škola, kde se učitelé snažili dětem přiblížit věci trochu z jiného světa. Všichni jsme sportovali, závodně jsme lyžovali, navštěvovali jsme přírodovědný kroužek. V tomto prostředí nám ale trochu chyběla kultura. Pamatuji si, jak jsem tam stál na mostě a těšil se, až jednou budu v Praze a budu malovat. Svoji představu jsem měl spojenou s takovou tou trnkovskou střechou – červené tašky, podkroví – a to se mi pak splnilo. Měl jsem ateliér s výhledem na Clam-Gallasův palác.

Kdo vás nejvíc ovlivnil ve vaší umělecké tvorbě?

Fungovalo a obecně trochu funguje povědomí, že umění není práce. To dodneška řeším v Újezdu pod Troskami, kde bydlím. Cestu k místním jsem si trochu více otevřel až tehdy, když viděli, že sekám z kamene, protože to obsahuje prvek manuální práce. Nebo když mi soused občas pomáhá s velkými litografickými kameny. Všichni vidí až ten výsledek – sochu, litografii, grafiku. Dodnes vedeme krásné rozhovory poučné pro obě strany.

Měl jste nějaké vzory?

Měl jsem již nějaké známé v cizině, za kterými jsem nemohl. Jedna Francouzka mi posílala knížky, například o Toulouse–Lautrecovi, kde mi všechno přepsala do němčiny, protože jsem se tenkrát učil německy. Dodnes to mám schované. Pro mě je vůbec knížka neuvěřitelnou věcí. To mluvím pouze o formě, což teprve literatura. Chci se ale bránit vyjmenovávání autorů, protože řada z nich jsou tak výrazní lidé, že ovlivnili skoro každého. Ono to bylo dané i možnostmi, které jsme dříve měli. Dnes třeba objevíte knížky o lidech, o kterých jste dříve ani nemohla vědět.

Jak jste vlastně začínal?

Asi tak jako všichni, měl jsem různá zaměstnání, pak jsem skončil v nakladatelství Artia. Bylo to příjemné, že jsem dělal s knížkami. Jeden čas jsem také pracoval jako pošťák na Starém Městě. Roznesli jsme poštu a pak jsme malovali. Museli jsme se nějak uživit. Peníze z té práce vám vlastně umožnily žití a malování. Protože jsem neměl školu, nebyl jsem ve Fondu výtvarných umělců, musel jsem žádat kamarády, aby mi na svoje průkazky nakoupili materiál. To si dneska málokdo dovede představit.

Taky mě mrzelo, že jsem se hlásil třikrát na UMPRUM a udělal jsem i talentovky. Prohodili mi je ale s nějakým jiným člověkem, který je neudělal. To tenkrát bylo běžné, blbé však bylo, že jsem se to dozvěděl.

Hodně se zabýváte litografií. Čím vás tato technika zaujala?

Každému výtvarníkovi asi nějaká technika vyhovuje víc. Mě litografie zaujala formou přenosu obrazu, materiálem i atmosférou v dílně. Každý výtvarník má s tiskařem trochu jiný režim dne, jiné zvyky. Někdo si tam pokaždé dává čínskou polévku, ačkoliv jinak ji nejí. Já mám zase svůj hrníček, když si do něj neudělám v určitou hodinu kafe, tak je to vidět na celém dnu. K práci je třeba dávka určitého soustředění a tohle všechno jsou opěrné body, které vás tím dnem vedou. Na zbroušený čistý kámen začnete dělat grafiku, která se velmi špatně opravuje. Navíc kámen je přírodnina, která se rozdýchá vlhkostí, chemikáliemi a dostane tak jiné vlastnosti, než když je suchý. Může se stát, že kresba, kterou jste hodiny a hodiny kreslila, najednou zmizí. Bývají to někdy nervy a pnutí. Já navíc používám barevný papír. Tisknete stejný motiv a barva papíru s tím něco udělá. Reálná věc je pak pokaždé trochu jiná. Když tisknete s někým 18 let, je to podnět pro vás i pro tiskaře – ponoukne vás k tomu, že začnete zkoušet něco nového. Litografie je stará technika, která vyžaduje určitou pracnost, dnes se spíš projevuje tendence realizovat věci rychle. Líbí se mi, že je to vlastně konzervativní záležitost. Dělám také programově exlibris, což je jakoby přežitá věc, takový archaismus. Je v něm ale spojitost s knihou, kterou mám rád, a dělá to radost řadě lidem dodnes.

Zkoušíte ještě jiné techniky?

Každý se chce posunout někam dál, něco se sebou dělat. Proto se snažím zkoušet i něco jiného. Obrazy maluji olejem, teď jsem zkoušel akryl. Rád jsem také jezdil dělat sněhové sochy, to mě hodně bavilo. Ze sněhu uděláte objekt takové velikosti, který byste jinak nerealizovala, a ke všemu je tu ještě ta fyzická práce. Je to moc hezké. Teď mě láká převést nějaké věci do bronzu. To záleží na finančních možnostech, ale i na tom, že když se do toho chcete pustit, musíte v tom nějakou dobu zůstat, není to v tom, udělat si jeden výlet, jednu věc, ale musíte tu zkušenost využít.

Myslíte, že den narození ovlivňuje další osud člověka?

Říká se to. Asi na tom něco určitě bude, ale je třeba brát to s odstupem. Když si přečtu náhodou horoskop a je dobrý, říkám si: Mají pravdu. Jestliže není dobrý, tak kecají. Takže to vnímám spíše v této rovině. To všechno souvisí se sledováním přírody, času a dalšími věcmi, je to vygenerované lidskou kulturou. Ale takových věcí je kolem nás tolik, že si člověk musí vybrat, čemu bude věnovat pozornost. Většinu času totiž věnujete úplně něčemu jinému, takže se to nedá ani stihnout.

Připravujete nějakou výstavu?

Vloni jsem měl poměrně velkou výstavu v Praze, v únoru v Rakousku a pak, jestli se to povede, v Berlíně a pak uvidím. Už ale necítím potřebu výstavy nějak valit. Spíš je udělat jednou za čas a mít je více promyšlené, aby vystavované věci držely nějakým způsobem pospolu.

Osobnosti a rozhovory
Barbara Nesvadbová: Náš vztah s Bibi je velmi intenzivní Císař na penzi

Žádné komentáře

Přidat komentář