Simone de Beauvoir: Poctivá k sobě i druhým

Simone Lucie Ernestine Marie Bertrand de Beauvoir rozhodně nesplňovala snad ani jediný předpoklad hanlivého pohledu na feministku. Tato štíhlá krásná žena s úzkým obličejem a podle součastníků nádhernýma očima byla nejen přitažlivá, ale též velmi inteligentní, vzdělaná a asi i na dnešní dobu svobodomyslná ve svém životním stylu. Narodila se 9. ledna 1908 ve znamení Kozoroha v Paříži ve velmi konzervativní středostavovské rodině, očekávající právě od své dcery typické naplnění ženského údělu: vdát se, porodit děti, starat se o manžela a umřít v kruhu svých dětí a vnuků. Ale rodinný krb se otřásl v základech: už mladičká Simone si předsevzala, že zasvětí svůj život psaní a studiu. Bude si ho žít po svém.

V roce 1929 úspěšně dokončila studium filozofie na prestižní pařížské Sorbonně. Poté působila jako pedagožka na lyceích v Marseille, Rouenu, Paříži. Dostalo se jí té cti otevřít si vlastní seminář i na univerzitní půdě Sorbonny. Jak dokládá její stoupající kariéra, můžeme rozpoznávat typické rysy Kozoroha: tvrdošíjnost, pracovitost. Kariéra Kozoroha postupuje sice pomalu, ale jistě. Lidé narozeni v tomto znamení vynikají usilovností a houževnatostí.

Setkání se Sarterem

Byla poctivá k sobě i druhým. V roce 1943 ukončila svou profesorskou kariéru, protože její plány směřovaly jinam – vzpomeňme na její předsevzetí a plány z mládí – dráha spisovatelky a filozofky. Studia filozofie jí dala asi tři nejpodstatnější zdroje inspirace a impulzy. Tím prvním bylo bezesporu setkání s osudovým mužem Jean-Paulem Sartrem, s nímž ji pojilo přátelství, spolupráce a netradiční milostný vztah až do konce Sartrova života v roce 1980.

S tímto setkáním se pojí i druhý inspirační zdroj – teze nově vznikajícího filozofického směru existencialismu, spojeného se jménem Sartra, coby zakladatele. A třetím impulzem její esejistické a li terární tvorby se stalo studium feminismu a postavení žen nejen ve francouzské společnosti. O Kozorozích se říká, že sice nejsou mistři originality, nevynikají extrémní vynalézavostí, jsou zato zdatnými organizátory, iniciátory a v případě Simone i mluvčími. Nemůžeme tuto ženu označit za tvůrkyni existencialismu, zato právě jí vděčíme za formulace směru.

Názory existencionalistů vycházejí z předpokladů, že jedinou daností je samotná existence člověka – jedince. Zjednodušeně řečeno, člověk se stává tím, co sám se sebou dělá, k čemu se sám rozhoduje, co si sám přeje, formuje si svůj život vlastní aktivitou, „už tím, že jsme se narodili, jsme odsouzeni ke svobodě, naše rozhodnutí za nás nikdo neudělá“ (Jean-Paul Sartre). A s tím pak souvisí i odpovědnost. Sami se svobodně rozhodujeme, sami neseme odpovědnost za své rozhodnutí.

Druhé pohlaví

Depresivní typ, melancholik, pesimista, třeba i mrzout jsou poměrně častá označení Kozorohů. Snad to vychází z jejich realistického pohledu, z jejich pragmatismu. Možná i právě proto Simone de Beauvoir přilnula k filozofii existencialismu, jejíž dvě východiska rozhodně nepůsobí optimisticky. Podle těchto filozofů je totiž nemožná komunikace mezi lidmi, je vlastně nemožné sdílet s někým jeho osobní vnitřní prožitky, bolesti či radosti – celý život žijeme jen sami se sebou. Jediná jistota tohoto světa a bytí je smrt. Bytí a samotná existence ženy byla témata, kterými rozhodně Simone de Beauvoir obohatila proud existenciální filozofie.

Šok pro celou evropskou společnost znamenalo vydání jejího asi nejslavnějšího esejistického díla Druhé pohlaví roku 1949. Proč takový název? Simone de Beauvoir zde totiž excelentní metodou filozofického neemočního rozboru, tj. zbaveného prý typicky ženské hysterie a neurózy, kritizuje šovinisticky mužskou představu o ženě, kdy jsou její osobní úspěchy v rozporu s jejím ženstvím, protože „pravá žena“ je přece objektem mužského plánu, žena je ta druhá, „masa žen je na okraji dějin a příležitosti pro ně nejsou odrazovým můstkem, ale překážkou, muži měli vždycky osud ženy ve svých rukou“. A to tak, aby byly uspokojeny mužské záležitosti, potřeby a plány.

Její vůle, její odvaha

Na filozofech můžeme sledovat jednu zajímavou věc. Žijí tak, jak filozoficky hlásají své pravdy? A co na to Simone de Beauvoir? Hlásala svobodný život, svobodu rozhodování. Podle soudobých kritiků a nepřátel této výrazné ženy určitě. Častým předmětem útoků proti Simone byly její „nekorektní“ milenecké vztahy, společné milenky obou filozofů, Sartra a de Beauvoir, vzájemné dopisy o vzájemných nevěrách. Dle jejího názoru „ženy se nerodí, ale jsou utvářeny“. A Simone právě toto nechtěla dovolit. Ona sama se chtěla utvářet na základě vlastního rozhodování, nikoli na základě společenských předsudků, konvencí a očekávání mužského světa. Kozorohové jsou výrazněji než jiná znamení zahleděni do vlastního nitra, někdo by mohl i říci, že jsou sobečtí a egoističtí. Simone bylo vyčítáno, že snad ani není schopna onoho „opravdového vztahu“, jak se píše v červené knihovně, k jedinému muži na celý život, onoho hlubokého emočního vztahu. Racionálnost a pragmatičnost se promítala i do osobního života. Za co si jí můžeme vážit, je její silná vůle, odvaha a pevnost charakteru.

Všichni žijeme jeden život

Svůj život literárně zpracovala v trilogii vydávané v letech 1959–1963 Mémoires d’une jeune fille rangée, (Paměti pořádného děvčete), La force de l’age (Zralý věk) a La force des choses (Síla věcí). Dalším silně autobiografickým románem, ověnčeným Goncourtovou cenou, je freska Mandaríni z roku 1954. Její díla bychom mohli zařadit do kategorie tzv. angažované literatury, což je žánr na pomezí filozofie a beletrie. Literární příběh jako by demonstroval a vysvětloval určité filozofické názory a postoje. Simone de Beavoir nelze upřít pronikavý intelekt, racionální logické uvažovaní založené na realistickém vidění světa. Hlavním tématem jejích prací esejistických, filozofických či beletris - tických se jeví morálka společnosti vzhledem k postavení žen, emancipace všech lidí, téma sociální spravedlnosti.

Po stránce formální Simone Beauvoir přesvědčila o svém umění dialogu, dovednosti vyprávět jako objektivní nezaujatý chladný vypravěč, který jen pozoruje, nebo naopak zaujatý vypravěč v první osobě plný emocí a pocitů, či dokonce výbuchů vášní. Tato autorka projevila nadání pro výpověď o ženské duši, její bolesti, hrdosti nebo smutku, rezignace, rozčarování. Jmenujme alespoň její větší literární díla jako např. romány Všichni lidé jsou smrtelní, Amerikou den za dnem a např. esej Rozhovor s Jean-Paulem Sartrem atd. Pozornosti by nemusela ujít poměrně útlá knížečka tří povídek Zlomená duše. Vypráví zde tři příběhy, jak název napovídá, tří žen, jež se ocitly v bezvýchodných situacích a vlastně svojí vinou, neboť jako by neměly odvahu, sílu, rozhodnost vzít osud do svých rukou. Zůstaly uvězněny ve svém stáří, samotě, sobeckém manželství.

Autorka zde nechtěla poučovat, jen ukázat, co způsobuje naše neodvaha uchopit své bytí, rozhodovat si o vlastní existenci. Ale Simone de Beauvoir není pesimistkou, je jen realistkou, což dokazují její slova o ženách: „Žijeme všichni jeden život, ale vzájemnou účastí se nám někdy může podařit vystoupit ze své vlastní kůže. Cítím se solidární s ženami, které odpovědnost za svůj život vzaly na sebe a které za svůj úspěch bojují. Ale to mi nebrání – ba právě naopak – abych se nezajímala o ty, které tím či oním způsobem ztroskotaly, a tedy – v podstatě – o ten druh prohry, který je přítomen v každém bytí.“