Píp píp píp, štěbetavá díra do světa

Takový úplně normální americký kluk, narodil se v roce 1980, na univerzitě trošku hrál baseball,
ucházel se o kariéru hollywoodského scenáristy, ale v podstatě se živil literárním příštipkařením,
tu cosi pro místní televizní stanici, tu článek do časopisu…

Když mu bylo devětadvacet, opustila ho nenadále přítelkyně a on se – samozřejmě dočasně! – vrátil do domu svých rodičů. Kdo žije s rodiči, je pořád trochu dítě, a má-li přežít ve zdraví, musí si vytvořit určité vnitřní teritorium, svůj způsob odstupu. Mladý muž si své osamělé večery pod rodnou střechou krátil štěbetáním. Psal se rok 2006 a žhavou novinkou byl Twitter, česky štěbetání, cvrlikání, šveholení (tato sociální síť umožňující výměny krátkých zpráv zvaných „tweets“ – česky bychom jim mohli říkat třeba „štilip-štilip“ – měla tehdy jen kolem 20 000 uživatelů, rozrůstala se však tempem, které vyráží dech, letos už operuje v řádech stamilionů). Justin Halpern si na Twitteru založil blog a začal do něj umisťovat výroky svého otce.
Házel otcovy hlášky – povětšinou peprné – do té sítě jako kluzké rybky.

Ke svému úžasu zjistil, že jsou to rybky velmi chutné – twiterrové ptactvo se o ně přímo pralo, štěbetalo
o něm na všech globálních střechách; záhy měl jeho blog na sto tisíc návštěvníků. A potom dvě stě tisíc
– a pak už to šlo samospádem. Hrábl hlouběji do paměti své i do rodinné a sepsal o svém otci knihu.
Rázem se ocitla vysoko na žebříčku nejprodávanějších knih. Televize CBS se podle ní pustila do natáčení sitkomu, Halpern se podílí na scénáři i na produkci. „Máš úspěch jak tři svině, jen se z toho neposer,“
tak nějak by to asi vyjádřil jeho otec. Ta úžasná kniha nyní je nyní k mání i česky, vydalo ji nakladatelství
Plus v překladu Jiřího Vaňka.  A schválně, jestli půjde na dračku i u nás!

Čte se to rychle, je to příjemná „true story“. Rodina na předměstí San Diega (tam dole v Kalifornii,
kde je tak horko), dva kluci z prvního manželství, plus poslední benjamínek, matka katolička s italskými kořeny,otec židovský lékař, radiolog, docela správný, ale vlastně ničím vynikající. Má smysl pro samostatnost, dobré cítění – nesentimentální,ale vnímavé ke druhým – a je bezpochyby muž. Své kluky drezíruje dost drsně, ale taky se jich umí zastat. Hájí své teritorium a málokdy se bojí říct, co si myslí.
Zkrátka docela dobrý týpek. Takový normální.

Vtip je spíše v tom, jak to říká. Sdělení funguje na podkladu zástupnosti.
Pan doktor se s tím „prostě nesere“; notnou část podstatných jmen úspěšně nahrazuje výrazy
„sráč“ a „sračka“, slovesa taky postačí jenom dvě…

Ve stoudné, v podstatě konzervativně vychovávané Americe středních vrstev to zcela zřejmě postačí k pečeti
pikantní originality. Zábavný je už pouhý vývoj, který prodělal původní název díla. Halpernův blog na twitteru
se nazýval @shitmydadsays (shit = mj. sračka) knížka vyšla pod umravnělým názvem Sh•t My Dad Says. Televizní verze už se jmenuje $#•! My Dad Says – aby to bylo zároveň úplně neposkvrněně mravné a zároveň
naznačovalo nevyjádřitelný příval nepředstavitelných necudností. A aby byla legrace úplná, herci vyslovují
tuto skrumáž znaků „Bleep!“ (bleep, česky pípanec, je elektronicky generovaný tón, kterým lze ve vysílání
překrýt – „vypípnout“ – sprostá slova nebo citlivé údaje). Z úst titulního hrdiny zní tedy běžná věta asi takto „Je mi píp, jak se jmenuje, postarej se, ať se píp na místě, kde chci složit píp!“

Musí to být docela těžké, ale jistě se to dá naučit. A zřejmě to promlouvá k tomu věčnému dítěti v nás. Připomíná mi to známou karetní hru jménem „záchod“. Je velmi prostá: kdo má nejnižší kartu,
vypadne ze hry – „spadne do záchoda“ – a děti (šestileté) se přitom vždycky tolik smějí!
Mírně povznesený tón tu však není na místě. Halpernův úspěch asi netkví jenom v tomhle.
To celkem obyčejné vyprávění hovoří o něčem, co naší společnosti zoufale chybí: o otci, o přítomném, samozřejmém zdroji bezpečí a autority, která v nás budí obavy a respekt a může nás také uvádět
do zoufalství a musíme se vůči ní nějak profilovat. Třeba posměchem.
Anebo něčím, co občas nazýváme nenávistí a ona je to vlastně láska.

Tak nějak mi tane na mysli veliký úspěch Babičky Boženy Němcové.
I to je jednoduchý příběh, který nás, jak jsme se to učili ve škole, „hřeje svou moudrostí prosté ženy“, což není nic než samozřejmá morálka a dobré cítění v patriarchální společnosti, kdy bylo – k údivu čtenářů samých
– tak velmi příjemné slyšet vlídný ženský hlas. Po sto padesáti letech, ve světě, kde sama instituce rodiny
vrávorá a bojuje o přežití, je, jak vidno, nečekaně mučivě sladké slyšet hlas otce. Píp!


Justin Halpern